Když černoši bojovali ve válce za své bělošské utlačovatele. Ve vřavě barva kůže přestávala vadit

Není úplně frekventovaným tématem skutečnost, že během první světové války bojovali za Francii černošští, převážně islám vyznávající vojáci z jejích afrických kolonií. Zpravidla tak činili nedobrovolně, byli prostě odchytáváni a přinuceni postoupit výcvik i nasazení na frontu. Když se mladému Thiernovi (Alassane Diong) nepodaří včas prchnout, přihlásí se do vojska i jeho otec Bakary (Omar Sy), aby jej zachránil. Letos šedesátiletý francouzský kameraman Mathieu Vadepied (podepsán je například pod Nedotknutelnými, 2011) se v Otci a synovi podruhé obrátil k celovečerní hrané režii.

Vadepiedův snímek nepatří mezi syrové výpovědi, které by divákem otřásly. To však neznamená, že by postavy byly vykresleny s prvoplánovou idealizací. Bakary třeba neváhá při shánění peněz vraždit vyšší důstojníky, ostatně loupeže se neštítí ani „služebně starší“ černoši, když zmlátí a okradou Thierna. Skutečnost, že černošští vojáci vlastně bojují za své utlačovatele, sice příběhem prosvítá, ale nepatří k pilířům vyprávění. Odlišná mentalita a smýšlení černošské populace, nucené podřizovat se cizorodému velení a pevně danému řádu, jsou tu ovšem průběžně zdůrazňovány. A mimochodem zazní i komentované (nebo vychloubačně sdělované) zkušenosti vojáků s běloškami, s bílou kůží, která někomu může i zapáchat.

Záběr z filmu Otec a syn, foto: Gaumont

Pro snímek je nosnou významovou rovinou jednak těsný rodičovský vztah, kdy si otec osobuje právo rozhodovat o svému synovi i proti jeho vůli, jednak přitažlivá, byť šalebná představa sebeprosazení, když je Thierno povýšen na poddůstojníka a začne toužit po tom, aby ve válce našel své uplatnění, navíc umocněné příslibem francouzského občanství, neboť se na rozdíl od otce naučil francouzsky, když chodil do školy. K důležitým patří okamžiky, kdy se otec jen stěží smiřuje s tím, že by mu měl čerstvě povýšený syn velet. A nenápadně znějící, byť znepokojivě rozechvělé melodie Alexandre Desplata ten význam umocňují.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Jakoby pokradmu nasnímaný výjev, otcem pozorovaný skrze okno, kdy černošští poddůstojníci spolu se svým velitelem (Jonas Bloquet) rozvažují nad válečnou mapou o útočném plánu, jak dobýt německou pevnůstku, patří k nejpůsobivějším. Ostatně urputné boje o drobné územní zisky jen podtrhují vražednou absurditu, zahlcenou bezpočtem zbytečných obětí. Herecké ztvárnění podporuje poznatek, že člověk se ve válce stává nerozlišitelnou součástí masy, kterou již neovládá ani pud sebezáchovy – snad s výjimkou Bakaryho a jeho prospěchářského kumpána, jenž oproti Bakarymu přestal dodržovat muslimská pravidla, ať se týkají modliteb, stravování nebo pití.

Záběr z filmu Otec a syn, foto: Pilot Film

Blízkost smrti jako by sbližovala různé rasy. Bělošský poručík si Thierna oblíbí, dokonce je ochotný ledasco tolerovat, když vytuší, že oba muži jsou otec a syn. A Thierno se vymaňuje z otcova tlaku: přestože byl již vyvezen s nákladem mrtvých těl mimo vojenský prostor, potají prchne zpět, aby se zúčastnil vytouženého útoku. Do zákopů se tím pádem vrátí i jeho otec, ačkoli propašování zpět do Afriky si již zaplatil.  A syna i jeho velitele dokonce zachrání z německého zajetí. Jenže ani tehdy zarputilého muže neopustila touha prchnout.

Jak je z dosud řečeného již zřejmé, v Otci a synovi se kromě působivých partií vyskytuje i nejedno klišé. Včetně obrazového ztvárnění (za kamerou stál Luis Armando Arteaga): Dle očekávání zde dominují mlžnatá vlhkost, příšeří a deště, které rozmáčejí zákopy a vyvolávají pocity ustavičně přítomného chladu.

Příběh je zarámován poválečným hledáním „neznámého vojína“, který by byl pohřben na čestném místě jako symbol válečné zkázy i hrdinství. V tom naopak režisér uplatnil dávku morbidní ironie…

Český plakát k filmu Otec a syn, repro: Pilot Film