Když dětí hrají o pedofilovi a vrahovi – a ani nedutáte…

Když bychom měli v českých poměrech přiblížit, co pro Belgii, pro tamější veřejné povědomí, znamená Marc Dutroux, nabízí se jediné možné tuzemské jméno – Jiří Kajínek. Ovšem ve spojitosti s Dutrouxem je vše temnější a především daleko vyhrocenější. Dutroux unášel děti, věznil je, trýznil, znásilňoval, zabíjel. Jeho případ vážně nahlodal důvěru v policejní a justiční systém Belgického království, protože kauza obsahovala řadu systémových pochybení. Mimochodem: i Dutroux, podobně jako Kajínek nebo Krejčíř, „orgánům“ utekl: ač neustále hlídán nejméně třemi strážci, 23. dubna 1998 zdrhl při převozu z Justičního paláce do vazební věznice. Ministr vnitra a ministr spravedlnosti poté rezignovali. Proces se příšerně vlekl: Dutroux byl zatčen 13. srpna 1996, rozsudek vynesen 22. června 2004. Dneska se tady už moc neví, že případ měl i české a slovenské souvislosti: belgičtí vyšetřovatelé navštívili v srpnu 1996 ČR a SR a zkoumali, zda se dvě pohřešované dívky nenacházejí ve zdejších nevěstincích.

Inscenace Five Easy Pieces byla v ČR uvedena díky kooperaci Pražského divadelního festivalu německého jazyka a festivalu dokumentárního divadla Akcent. Logicky: ta inscenace má dokumentární charakter. Švýcar Milo Rau (*1977), autor konceptu, textu i režisér v jednom, náleží dnes na starém kontinentě k respektovaným tvůrcům tohoto typu divadla; je uměleckým ředitelem IIPM – International Institute of Political Murder. Ostatně vloni uvedl Pražský divadelní festival německého jazyka jeho titul Soucit. Příběh kulometu, v němž se Rau zaměřil na některá dilemata spojená s humanitárními krizemi a migrací. V Soucitu, stejně jako nyní ve Five Easy Pieces, použil konfrontace a symbiózy živého hraní a zadní projekce (jen na okraj: v Soucitu excelovala Ursina Lardi, švýcarská herečka pracující především v Německu, která se na nynějším ročníku festivalu představila v inscenaci Nekonečný žert). Ve Five Easy Pieces  se IIPM spojil produkčním sdružením Campo sídlícím v belgickém Gentu, které s dětským herectvím soustavně pracuje. Inscenace měla premiéru předloni v květnu, vloni byla pozvána na Berliner Theatertreffen, což je tradiční přehlídka deseti pozoruhodných inscenací sezony vzniklých v německy mluvících zemích. Pravda, Five Easy Pieces se hraje ve vlámštině, nicméně IIPM působí v Německu.

Marc Dutroux, narozen roku 1956. V letech 1995 a 1996 unesl, mučil a sexuálně zneužíval šest dívek ve věku od osmi do devatenácti let, čtyři z nich později zavraždil. Odsouzen na doživotí. Foto: archiv belgické policie

Na jevišti je nejprve rozsazeno sedm dětí. Z pohledu diváka vpravo za nimi sedí za stolkem muž středního věku, který je vyvolává, dotazuje se jich, řídí je. Děti o sobě říkají, jak se jmenují, kolik je jim let (jedenáct až čtrnáct), čím by chtěly být, jaké mají záliby, předvádějí, co dokáží: dívka zpívá, jeden kluk tančí, jiný hraje na klavír… Tento uvolněný úvod se po chvíli přesmykne v titulních „pět jednoduchých cvičení“, v nichž děti hrají většinou dospělé aktéry. Začíná se rokem 1960, kdy Kongo získalo na Belgii nezávislost, první předsedou vlády nově vyhlášené Konžské republiky se stal Patrick Lumumba, který byl v lednu 1961 za účasti belgických důstojníků nechutně zabit. V té době v Kongu pobýval Victor Dutroux s rodinou, tedy i se synem Marcem. Rodina se vinou nevěr matky i otce rozpadla, Marc otce příliš nevídal. Ještě i tento exkurz do roku 1960, kdy se belgický král zúčastní vyhlášení nezávislosti Konga, lze vnímat jako svého druhu odlehčenou hru, kdy děti na jevišti předvádějí přesně to samé, co za nimi na plátně hrají dospělí (tento postup je pak uplatněn ještě několikrát). Odlehčenost však utne okamžik Lumumbova zabití.

Následující „cvičení“ se odehrávají za asistence živé kamery. Dospělý šéf ji vždy namíří na dětského představitele, který je na jevišti usazen do scénografického segmentu představujícího dané prostředí; další dítě drží „tágo“ s mikrofonem, jiné obsluhuje filmařskou klapku. Šéf zavelí: Koncentrujeme se! – a spustí se kamera, rozjede se monolog. Obraz se přenáší na velké plátno, takže divák vidí detail obličeje dítěte, které monolog pronáší: jednou slova starého pana Victora Dutrouxe, podruhé policisty, potřetí zneužívané dívky, počtvrté rodičů, jimž dcera zmizela… To filmování, respektive mluvení do kamery, permanentně zdůrazňuje inscenovanost a divadelní laboratornost, ale neumenšuje naléhavost výpovědí. Může chlapec, který má na hlavě posazenu šedivou paruku a na tváři pár tahy načrtnuté vrásky, věrohodně převyprávět bolest starého muže? Ano, může! Inscenace se tak nepřímo „ptá“ po povaze divadla a obecně mimésis. Zároveň publikum ani nedutá, nebo tak tomu tedy alespoň bylo v pražské Arše, kde byl titul Five Easy Pieces uveden. Když dívenka v kalhotkách a košilce citovala partie z dopisu, který jedna z obětí psala svým rodičům, byl to divadelní zážitek, na nějž se jen tak nezapomene. Ve vzduchu se vznášelo cosi, co existuje mimo slova.

Trailer k inscenaci Five Easy Pieces uvedené v roce 2016 na festivalu Theater Festival Boulevard v nizozemském městě ‚s-Hertogenbosch, video: YouTube, foto: Phile Deprez (CAMPO)

Inscenace Mila Rauma si v žádném slova smyslu nezahrává. Dětští představitelé nejsou vystavováni nějaké problematické krajní zkoušce, je s nimi nakládáno citlivě a inteligentně. Není to ani inscenace emocionálně vyděračská. Otázka vznesená hned v první větě anotace v programu pražského festivalu – totiž: Je možné, aby děti účinkovaly v inscenaci o životě vraha dětí Marca Dutrouxe? –  je zkrátka zodpovězena jednoznačně a ukazuje se být vlastně zbytečnou, i když na první přečtení může potenciálního diváka až vylekat či odradit. A patří se dodat, že inscenace Five Easy Pieces nemá v současném tuzemském divadelním kontextu srovnání.

V samém závěru Five Easy Pieces dojde k rafinovanému návratu k úvodní uvolněnosti; a snad se rovněž dá říci, že i ke katarzi a současně k důkazu o kontrolovanosti Rauova tvůrčího procesu: při děkovačce a představování jednotlivých aktérů se vyjeví, že dospělí, kteří ve filmových paralelních scénách představovali ty samé figury, co děti na jevišti, jsou rodiči dětských herců.