Když Maradona řádil. Film nejen o utkání, v němž zasáhla „božská ruka“

Oba týmy se utkaly i v semifinále letošního mistrovství světa. Zvítězila Argentina a po zápase někteří její hráči přitáhli na hrací plochu transparent s nápisem Las Malvinas son Argentinas / Malvíny jsou argentinské. Byl to jasný znak toho, že ostrovy, jež se nacházejí necelých pět set kilometrů od pobřeží jihoamerické země, která je má pojmenované jako Malvíny, zůstávají neuralgickým tématem.

Argentinští filmaři Juan Cabral (* 1978) a Santiago Franco (* 1987) svůj dokument, jenž byl uveden na festivalu v Cannes a v originále nese lakonický název Zápas, otevírají historickými souvislostmi, věnují jim téměř třetinu stopáže. Jdou do minulých století, do časů kolonialismu, ve zkratce obnažují hluboké kořeny sporu. Válku z roku 1982 přibližují sugestivními dokumentárními sekvencemi a fotografiemi bojů, respektive především jejich následků – mrtví a zranění, zajatci, odhozené přilby a zbraně, rázná prohlášení Margaret Thatcher, deprese. (Některé z těch sekvencí byly použity i ve francouzském dokumentu z roku 2021 Železná lady, jenž je ještě několik dní k vidění na iVysílání ČT.) Tady má snímek schopnost oslovit i publikum, které není primárně fotbalové.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Jen pro dokreslení doby: v českém prostředí média o konfliktu informovala tak, že větším zlem je britský režim, ačkoliv v Argentině moc krvavě držela vojenská junta a vpád na Falklandy/Malvíny (v tuzemských médiích se dávalo přednost argentinskému označení) brala coby prostředek k odvrácení pozornosti od kardinálních problémů země (ekonomika, represe), které vedly k občanským nepokojům. A také tím chtěla vybudit nacionalistické vášně, což se jí podařilo. Jenže když byla Británií donucena podepsat kapitulaci, frustrace se do země vrátila s o to větší silou a již následujícího roku byla junta od moci odstavena. Její šéf Leopoldo Galtieri, zatčený koncem roku 1983, vyslechl v roce 1986 soudní verdikt: dvanáct let odnětí svobody za porušování lidských práv.

Co sdělují jejich výrazy a slova?

Zápas století není klasickým dokumentem s chronologickým výčtem událostí, ačkoliv chronologicky vyprávěn je – ostatně titulky v obraze vtipně oznamují, kolik času v okamžiku zobrazovaného dění ještě zbývá do inkriminovaného zápasu na Aztéckém stadionu v Mexico City na šampionátu 1986: nejprve desetiletí, pak roky, potom týdny a dny, nakonec vteřiny (a v podkresu zazní úryvek slavné písně z roku 1981 Under Pressure skupiny Queen a Davida Bowieho). Ale od počátku se to má tak, že několik starších pánů sedí před projekční plochou, na niž jsou promítány příslušné sekvence a kamera v černobílé tonalitě sleduje tváře těch mužů, jejich reakce a poznámky k viděnému. Sice to není úplně mainstreamovaný přístup, ale rovněž nejde o žádné formální novum, v dokumentárních filmech lze na tento postup narazit.

Snímanými muži jsou někteří bývalí angličtí a argentinští fotbalisté, jež hráli ve čtvrtfinálovém utkání před čtyřiceti lety. K těmto kulatinám snímek ostatně vznikl. Jistěže by bylo efektnější natočit jej k půlstoletému výročí, jenže žijící aktéři se dnes blíží sedmdesátce a za deset let bude jejich „dostupnost“ téměř jistě o poznání skromnější. Takže to filmaři Juan Cabral a Santiago Franco možná stihli tak akorát.

Někdejší anglický útočník Gary Lineker ve filmu Zápas století. Foto: Buena Vista International

Pochopitelně, že v Británii sledovat proměny tváře a výroky takového Garyho Linekera, jenž je dnes populárním glosátorem a komentátorem anglické Premier League a vůbec ostrovního fotbalu, anebo v Argentině pozorovat a poslouchat Jorge Valdana, který se později jako trenér a funkcionář uplatnil v Realu Madrid a nyní pro společnost Movistar+ komentuje španělskou La Ligu a Ligu mistrů, tak pochopitelně, že reakce těchto osobností mají zcela kadenci v zemích jejich původu a působení, než v českém kontextu. My zde s daleko menším emocionálním angažmá můžeme víceméně suše analyzovat, k čemu konfrontace současnosti s rokem 1986, ale také mezi anglickými a argentinskými ex-fotbalisty na plátně došla, respektive o čem se nad ní dá uvažovat.

Zápas století je koncepčnější než současné více či méně řadové dokumenty o fotbalistech, s nimiž se zejména v první polovině letošního roku – před letním mistrovstvím světa v USA, Kanadě a Mexiku – roztrhl pytel, a to především na Netflixu (o některých jsme zde ostatně psali). Liší se už tím, že se nevyhýbá politice a společenským souvislostem, naopak, do určité míry z nich vychází. Ale také se bohužel nevyhýbá patetizující hudbě, kterou zkomponoval Tomas Jacobi – výsledný dojem neumocní, naopak jej přiblíží k pocitu tuctovosti. Ale zejména jihoamerické publikum bude nejspíš zcela opačného názoru…

Související článek

Točte o mně, ale nic na sebe neřeknu. Proslulý trenér Mourinho před kamerami Netflixu

• Josef Chuchma

Hlavní postava nepřítomna

Když se však zhruba ve své půli vyprávění dostane k samotnému čtvrtfinále na mistrovství světa 1986, jako by se pomyslné publikum v sále zredukovalo už jen na diváky, které zajímá fotbalová historie. Přitom to, co aktéři čtyřicet let starého zápasu sdělují verbálně i neverbálně, explicitně i v podtextu, není výhradně o hře, ale také o paměti a o lidské intenci, jenže je otázka, zda tyto obsahy ve výpovědích nepřicházejí pozdě, když většina nefotbalových diváků už asi odpadne, a také – zda se to neděje vysloveně mimoděk, subtilně, neboť si to při sledování můžeme a musíme dovozovat sami, ze strany filmařů nepadnou doplňující dotazy k tomu, co pamětníci říkají, ač by se to nabízelo.

Ale konkrétněji. Utkání mělo nevídaný politický náboj, ale nedošlo v něm k otevřeně politické konfrontaci. Neobyčejné bylo díky Diego Maradonovi (1960–2020), v tu dobu nejlepšímu hráči světa. První gól vstřelil v 51. minutě tak „šikovně“, že to vyhlíželo, jako kdyby míč trefil hlavou, ale ve skutečnosti to bylo rukou, jak to také ihned reklamovali angličtí hráči rozhodčímu, a jak se po pár hodinách, když byly vyvolány filmy přítomných fotoreportérů, potvrdilo na jedné z fotografií. (A propos: ve filmu je uvedeno, že usvědčující snímek pořídil Mexičan Alejandro Ojeda Carvajal, ovšem britský fotograf a agent Bob Thomas tvrdil, že na fotku podivně získal mezinárodní práva a dodnes se podává pod Thomasovým jménem, Mexičan z ní neměl nic. Ostatně když do vyhledávačů zadáte jméno autora snímku, vyskočí Brit.)

O čtyři minuty později, v 55. minutě čtvrtfinále, Maradona podnikl přes polovinu hřiště famózní sólo, přešel několik protihráčů a propasíroval míč do brány. Oba góly se staly bez nadsázky legendárními. Kromě nich se v kapitole Bylo nebylo na Aztéckém stadionu režiséři zaměřují na různé fotbalové i nefotbalové detaily, například proč byly do trávníku zavrtané bonbóny.

Argentinští fotbalisté přítomní projekci tvrdí, že si ruky nevšimli – ve smyslu, že žádnou v tom okamžiku neviděli. Argentinský televizní komentátor v dobovém záznamu říká: „Bůh mi odpusť, dnes proti Anglii to bylo něco. I když to byla ruka. Co na to říct?“ Jorge Valdano k tomu poznamenává: „Je dobré mít na paměti, že důvtip je pro náš národ hodnota, kterou někdy stavíme nad poctivost. A Diego byl Argentinec do morku kostí, bylo to součástí jeho osobnosti.“ Další Argentinec s aforistickou lapidárností praví: „Jak by to mohla být ruka? Gól rukou se nepočítá. Ale zázrak ano.“ Myslí to vážně? Můžete jen hádat.

Přítomní angličtí hráči mluví o fikaném podvodu, o hořkosti, kterou si dodnes z toho nesou, o lítosti, že Maradona si o tom s nimi později nikdy nepromluvil. Nikdo z kolegů Argentinců jim jednoznačně nepřitaká.

Jak to čtu

Režiséři Cabral a Franco nenatočili film politicky zacílený, natož pamflet. Vyprávění vedou v humanistickém a protiválečném duchu i za pomoci citace z textu slavného argentinského spisovatele Jorge Luis Borgese. A přece je v Zápase století přítomna jemná inklinace k argentinskému vnímání jak samotného zápasu, tak historicko-politických souvislostí – sice jsme nevyhráli na Malvínách, ale porazili jsme Anglii na Aztéckém stadionu v Mexiku City. A že se to stalo i za cenu Maradonova podvodu není úplně podstatné, Maradona byl génius a ke géniům je třeba být velkorysý, jim se leccos odpouští.

Vyprávění končí stolním fotbálkem – zase Argentinci proti Angličanům. Vládne pohoda, někdejší brankář Shilton špičkuje: „Nepodvádějte!“ Jiný Angličan, John Barnes, vykřikne: „Zase ruka. Maradona.“ Všichni se smějí. Gary Lineker a Jorge Valdano se obejmou. Minulost nelze vrátit, co jsme si, to jsme si. Tolik vyústění. Jenže Zápas století – zřejmě více nezamýšleně než úmyslně – říká, že takhle jednoduché to není.

Český plakát k Zápasu století. Repro: Artcam