Komiksy určené pro čtenáře především dětského — jeden hravý, druhý vážný, třetí pomýlený

V nakladatelství Paseka se nebojí narušovat stereotypy a jejich komiksová produkce se přirozeně vyprofilovala v příručku moderní dívky v dospívání. Hravá Hilda připomíná svou fantazií a snahou pochopit vztahy mezi lidmi, přírodou a podivuhodnými bytostmi evropskou verzi filmů Hajaa Mijazakiho. Výborné Záleskautky zase mixují to nejlepší z Foglarových Rychlých šípů a přístupu Wese Andersona — tedy jasný morální kompas s láskou k nejrůznějším nerdským obsesím a až maniakální výstavbě zápletek a gradaci scén.

Nyní vydaná Nimona je autorským komiksem Američanky Noelle Stevensonové (*1991), která je jinak součástí tvůrčího týmu právě zmíněných Záleskautek, což je patrné i na vizuální podobě Nimony; kromě toho Stevensonové už stihla projít Marvelem i DC a momentálně zakotvila na Netflixu.

Nutno říct, že Nimona je komiksem poměrně nevyrovnaným: ve svých hvězdných chvílích se kvalitám Záleskautek minimálně vyrovnává, jenže má také dost slabých chvilek. Pravděpodobně i kvůli tomu, že původně vycházel online, má silně rozkolísané tempo a vnitřní mytologie se tvoří jaksi za pochodu. Než si postavy, prostředí a celkový étos sednou, zabere to nějaký čas. A i pak občas nezbývá než zdvihnout obočí nad přístupem hlavní hrdinky k lidským životům — nebo ještě lépe jejího mentora Ballistera Temnotaje. Ten je licencovaným arcizloduchem v království, v němž se potkává supermoderní věda s magií a se středověkým nastavením společnosti; nad rovnováhou pak bdí všemocná Agentura. Pro tu pracuje i čítankový hrdina Ambrosius Zlatobříšek, který má s Ballisterem společnou minulost a velmi komplikovaný vztah. Záhadná titulní dívenka Nimona, která dokáže přijmout podobu jiného člověka, ale i třeba žraloka, vnese do jejich vztahu novou dynamiku a Ballister se po letech poprvé odmítá spokojit s pozicí věčného otloukánka. Rozjede plán, jak ukázat, že nikoliv on, nýbrž Agentura je ve skutečnosti tím hlavním padouchem…

Nimona zaujme řadou drobných vtípků, s nimiž přistupuje ke klišé superpadouch a jeho hrdinská nemesis, ovšem postupně akcentuje klasický příběh zapírané lásky a zrady nejbližšího přítele. Nimona nakonec ustupuje do pozadí a vlastně to ani nevadí, protože je opravdu skutečně spíš funkcí, kdežto propracované charaktery mají Ballister a Ambrosius. Přesto je trochu škoda, že se nedozvíme víc o jejich světě.

Hodnota omylů

Právě v nakladatelství Crew pochopili ve druhé polovině devadesátých let z domácích značek asi nejlépe, jak zbavit komiks nálepky nejen tvorby pro děti, ale především tvorby dětinské. Je proto vyloženě úsměvné, když právě v Crew rozjeli sekci opravdových komiksů pro děti. Vedle sérií jako Bart Simpson, Garfield, Můj první komiks nebo My Little Pony zde narazíme i na nové vydání výborného Kústka (mix tolkienovské epiky a až pixarovsky pojatých stripů) a právě Dobrodruha Tima.

Timo, dílo francouzsko-belgické dvojice Jonathan Garnier (*1982) a  Yohan Sacré (*1989) je jakousi klukovskou verzí Hildy, ovšem mnohem víc těží z propojení s klasickými zápletkami hrdinské fantasy. A tak mladý Timo opouští svou vesnici, aby zažil velké dobrodružství. Potkává nejrůznější tvory, které ve své naivitě bizarně pojmenovává, přijímá i poskytuje pomoc v nesnázích a občas se prostě splete. Právě jeho omyly, které nejprve mají podobu humorných vsuvek (o svém putování si vede nádherně vtipný deník) se později stanou klíčovými pro jeho charakter. Uvědomí si totiž, k jakým tragédiím mohou nepochopení a omyly vést.

Oproti Nimoně je Timo určený možná o něco mladším čtenářům a scénář hraje mnohem víc na jistotu (například stran spojenců i zvířecích společníků), ale zase drží mnohem více pohromadě. Oba komiksy navíc spojuje i sympatický rozsah.

Zabitá hrdinka

Milada Horáková se nám tak trochu schovala ve stínu kunderovské monografie Jana Nováka. Kdyby té nebylo, asi by se o životopisném komiksu, věnovaném nejznámější domácí oběti komunistických justičních vražd padesátých let minulého století, mluvilo více. A doufám, že soud by byl oproti Kunderovi sjednocený. Protože Milada Horáková je absurdní počin.

Dílo scenáristy Zdeňka Ležáka (*1974) a výtvarnice Štěpánky Jislové (*1992) se pyšní podtitulem Skutečný příběh jedné z největších osobností novodobých českých dějin. A scenárista Ležák v předmluvě blouzní cosi o tom, jak chce osobnost Horákové přiblížit mladým lidem. Přičemž o něco dříve sám konstatuje, že zrovna oni s přijetím jejího odkazu tak, jak by jej sám socialistickou výchovou přiznaně zmatený Ležák rád prezentoval, problém nemají. Vlastně tak ještě před začátkem „skutečného příběhu“ deklaruje, že nosí sovy do Athén. Pokud tedy psal scénář s ohledem na mladé a mladší. Osobně doufám, že ano. Pak je totiž slabá úroveň jeho práce sice nikoliv omluvitelná, nýbrž alespoň pochopitelná a vysvětlitelná bludem, v němž někteří lidé stran komiksů žijí ještě v roce 2020 — navzdory i komiksům výše uvedeným…

Aby bylo jasno: ambice odvyprávět skutečný příběh Milady Horákové na zhruba sto dvaceti stranách je předem odsouzena k nezdaru. A to i kdybychom se soustředili třebas jen na politické procesy, nebo působení této političky za druhé světové války. Jenže Ležák důsledně začíná narozením a následně si odškrtává wikipedická hesla od rodičů přes svatbu, zaměstnání, pronásledování gestapem a nakonec smrt z rukou komunistů a jimi řízeného davu. Z komiksu mizí nejprve klíčové slovo „příběh“, a nakonec to vzdá i samotný „komiks“. Dostáváme prostě ilustrace, kde se pateticky deklamuje, osudově rozjímá a nikdy, nikdy, nikdy ani náznakem nežije.

Komiks Milada Horáková bohužel nedokáže nahlédnout do nitra svých postav. A je jedno, zda je to z přílišné úcty tvůrců, nebo prostě proto, že scenárista dosáhl hranice svých možností kvazigeniálním nápadem prokládat komiks úmornými celostránkovými vysvětlivkami, které mají zachránit čtenáře, kteří netuší, že existovala třeba druhá republika nebo někdo jménem Edvard Beneš. Možná si někdo myslí, že je dobrý nápad tento počin distribuovat do škol. Pokud budou při hodinách dějepisu k dispozici i dostatečně pohodlné polštáře, aby bylo na čem spát, proč ne.

Osobní vztah k osobě Horákové a vizi, jak ji uchopit, skutečně nenahradí adopce rodinného oslovení „Miládko“. Především v samotném závěru působí fráze „Děkujeme Vám, Miládko“ vyloženě směšně. Pochybuju, že to byl záměr, s nímž autoři do díla šli.

A na úplný závěr: Když otevřu komiks, který nese v názvu hrdě ženské jméno, očekával bych, že onu hrdinku bezpečně poznám i ve chvíli, kdy není na obrázku jedinou ženskou postavou. To se tady jaksi neděje.

Takže neděkujeme Vám, Zdeněčku.

Obálky tří zde recenzovaných knih, repro: Paseka, Crew, Argo

Noelle Stevensonová: Nimona. Přeložila Martina Knápková. Paseka, Praha 2020, 266 stran, doporučená cena 399 korun.

Jonathan Garnier & Yohan Sacré: Dobrodruh Timo. Přeložila Lucie Šavlíková, lettering Andrea Nekvapilová. Crew, Praha 2020, 128 stran, doporučená cena 399 korun.

Zdeněk Ležák & Štěpánka Jislová: Milada Horáková. Argo, Praha 2020, 128 stran, doporučená cena 398 korun.