Krev a vnitřnosti namísto boje s drakem. Snímek Fichtelberg je více než pohádka a méně než dobrý film

Do osady Urbach v Jizerských horách, svázané tradicemi a pověrami, přijíždí mladý rytíř Petr Pětipeský z Chýš a Egenbergu (Jan Dlouhý). Domýšlivý chlapec zde dozoruje stavbu kamenného mostu nad hlubokou propastí, která má umožnit cestu k bohatství ukrytému v horách. Místní obyvatelstvo se v návaznosti na příjezd cizince stále častěji upírá k lidovým báchorkám o démonech, kterým se racionální Petr spíše vysmívá. Stíny hraničních hor nicméně ukrývají cosi hrozivého. Z nebe prší popel, z hrobů mizí lidské ostatky a na jejich místě se objevují rozřezané kusy zvířecích těl. A sám Petr během procházky po lese jen těsně uniká brutální smrti. Když z osady spolu s dalšími vesničany zmizí i dívka Alma (Viktória Jurištová), na niž si Petr nesměle myslí, vydává se odhalit tajemství, které hory střeží.

Vybaví se například Juraj Herz

Režisér Šimon Koudela (* 1974) o svém celovečerním debutu říká, že se „nebrání srovnání s pohádkou“. A Fichtelberg v základním rámci pohádkou je, pracuje s očekávanými žánrovými figurami. Mladý rytíř se srdnatě vydává na záchranu své „princezny“. Cestou potkává archetypální figurky včetně znalého pomocníka nebo holohlavého zloducha. A na závěr ho čeká dramatická konfrontace s antagonistou, vyrovnání s vlastní minulostí a překonání sama sebe. Ovšem ze schématu dětského vyprávění snímek přece jen vystupuje. V mlhou zastřeném lese se hromadí maso, vnitřnosti a krev. Postavy si bez zábran nadávají (vulgarity po sobě metají v češtině i italštině), ukazují si kresby nahých žen a hovoří o svých skromných milostných zkušenostech.

Trailer filmu Fichtelberg, zdroj: Youtube

Atmosféra vyprávění má zpočátku mnohem blíže k hororům amerického režiséra Roberta Eggerse nebo k temným pohádkám Juraje Herze než k rodinnému snímku. Koudela v dějové expozici vytváří prakticky tuzemskou odnož hixploatation filmů, žánru exploatačních snímků původně zaměřených na (zejména negativní) stereotypy o venkovských Američanech z jihu USA. Pověrčivé obyvatelstvo osady Urbach věří báchorkám a své obavy projevuje především odporem k cizinci a příslibu socioekonomické změny, který s sebou mladík přináší. „Zlo tu všem otráví srdce,“ snaží se naivního Petra varovat Alma, jediná vřelá obyvatelka Urbachu. Jinak místní lidé mladého hrdinu označují za švába a krysu, přejí mu, aby ho „uštknul ďábel“ a artikulují přání „vysát mu krev“. V jedné ze scén se mladého muže pokusí pohřbít zaživa.

Konstrukce vyprávění je v kontrastu s použitím rozličných mysteriózních prvků naopak čistě pohádková. Scénář se vyvíjí schematicky bez ohledu na logiku a objasnění motivací činů jednotlivých postav. Náhlými zmizeními znepokojený mladík se například z nejasného důvodu vydává do hor zcela sám. Ačkoliv je v rámci snahy o nalezení své milé postřelen do nohy, další den relativně čile běhá po lesích. A dle očekávání v nich naráží na nemalé množství vedlejších postav, které rychle splní svůj účel, tedy postrčí protagonistu požadovaným směrem. Během pátrání po Almě Petrovi ještě zbude čas na přezkoumání vztahu s vlastním otcem, kterého poznáváme prostřednictvím mnoha flashbacků. I samotné rozuzlení slibné zápletky je nakonec relativně uspěchané a pohádkově přímočaré – příběh je kvůli němu navíc nucen opustit atmosféricky hutné prostředí lesů a vydat se do filmově o poznání méně atraktivního interiéru.

Snímek z filmu Fichtelberg, foto: CinemArt

Vsuvka z hodiny dějepisu

Šimon Koudela částečně vychází z historie, na pozadí fiktivního příběhu tak lze spatřit relativně výrazný dějinný půdorys. Titul Fichtelberg znamená v překladu Hora Smrk, tedy název, který pro českou horu používali Němci žijící v pohraničí. Děj je nikoliv náhodou zasazen do roku 1547, kdy proběhlo povstání českých stavů proti českému králi Ferdinandu I. Habsburskému. V následném soudním procesu byli popraveni dva zástupci rytířského stavu, mezi nimi i Václav Pětipeský. Právě toho Koudela vybral za otce fiktivního protagonisty Petra.

Při psaní námětu se režisér a scenárista nechal inspirovat rovněž příběhy italských prospektorů, kteří přicházeli do hraničních hor českého království s vidinou zisku nerostného bohatství. V místních lesích pobývali nelegálně, ukrývali se a příliš nekomunikovali s okolním světem.

Něco málo z této historie se Koudela snaží společně s vysvětlením stovek let starých výrobních technologií předat i divákům. Nedaří se mu to příliš organicky, v tomto směru snímek působí spíše jako dějepisná lekce. Krkolomný dojem vyvolává i míchání rozličných jazyků, čímž režisér akcentuje přítomnost mnoha národnostních skupin i jazykovou vybavenost svých hrdinů. Jenže produktem této snahy jsou i repliky jako „Přinesu maso, budeme se mít grande“. Plynulosti dialogů nejspíš ubližuje také skutečnost, že se skoro celý film dodatečně daboval.

Podobně doslovný dojem jako historické vsuvky budí rámování příběhu. Od počátku ho vypráví přímo jeho protagonista, už jako starý a slepý muž. V některých pasážích narace ubírá na jinak pečlivě budovaném napětí, v jiných jde o vyloženě redundantní rovinu filmu. „Mládí bývá pyšné, aby překonalo strach ze života. A já pyšný byl,“ vypráví starý muž to, co divák z dění dávno pochopil. Mnohem efektivněji v zobrazení Petrovy domýšlivosti totiž funguje jeho arogantní chování vůči svým poddaným a vzteklé výlevy.

Albín Medúz ve snímku Fichtelberg, foto: CinemArt

Podle režiséra je Fichtelberg především vyprávěním o odvaze postavit se svému osudu. Tento oblouk nicméně funguje podstatně lépe u hlavní ženské hrdinky než u Petra. Koudela Almu nezobrazuje pouze jako krásku v nesnázích, ale především jako cílevědomou ženu, která více než po obdivu hrdiny touží po seberealizaci a svobodě. Zatímco Petrova charakterová proměna přichází náhle a nečekaně, Alma ke vzpouře proti ženskému údělu směřuje od začátku příběhu.

Roztříštit vzpomínky

Šimon Koudela vystudoval animaci a režii multimediální tvorby na FAMU, realizuje se především v animované tvorbě, v režii televizních pořadů nebo při konstruování trikových projekcí pro divadelní inscenace. A po výtvarné stránce je Fichtelberg skutečně působivé dílo. Prostředí německého pohraničí Koudela záměrně zobrazuje jako nerealistické, artificiální. Skutečné lesy, skály a hory se prolínají s malbami na sklo, do kterých postavy vchází či se přímo v nich pohybují.

Pomocí techniky zvané krakelování Koudela vytváří specifický povrch, po němž kloužou ruce slepého vypravěče, když hovoří o svém mládí. Ve spojení s prací kameramana Jana Baseta Střítežského tak vzniká svět na pomezí snu a reality skýtající prostor pro vizuální hrátky. Když například postavy šplhají po strmé skále, namísto kamenů se nad nimi tříští namalovaná obloha. Ta se pod rukama umírajícího člověka stejně jako jeho vzpomínky drolí kamsi mimo pohled kamery. Podobné výtvarné hravosti místy působí komicky, filmu však přidávají na osobité magii.

Fichtelberg jednoduše nejlépe funguje v momentech, kdy se odvažuje experimentovat. Daří se mu tak alespoň částečně odvést pozornost od nedomyšleného scénáře i neobratných pokusů vzdělat diváctvo. A přece: Koudelův debut ukazuje, že na pohádkový žánr lze v českém prostředí stále pohlížet neokoukanou perspektivou.

Plakát k filmu Fichtelberg, foto: CinemArt