Lesy zaplevelené slovy. Nový román Veroniky Opatřilové se nepovedl

Protagonistou Písně L. – respektive jedné ze dvou jejích částí, které se v románu střídají – je mladý šlechtic Laurenc. Jeho otec byl válečník, matka mu zemřela, takže vyrůstá pod taktovkou staršího bratra Henryho. Ten s ním má jasné plány, avšak Laurenc nechce bojovat, netouží po slávě, tráví množství času v lese, a i když se mu muži stojící hierarchicky pod ním vysmívají do obličeje, nevzrušuje se tím. V lese se náhodně seznámí s lovcem, jenž žije v ústraní, a brzy je jasné, že Laurenc v jeho společnosti našlapuje po tenkém ledě, a to hned z několika důvodů. Dá se proto očekávat, že příští zásah Laurencova bratra bude razantnější než ty předešlé.

Tato část románu se odehrává ve středověké Anglii. Podobně jako v případě předchozí knihy, i tady Veronika Opatřilová (* 1986) opírá příběh o historické pozadí. Jenomže zatímco v Počkej na moře se jí vcelku dařilo vykreslit Británii šedesátých let minulého století, v novince je evokace minulosti umělecky o poznání horší. Sice se tu střílí z luku a Laurenc neustále jezdí na koni, ale jinak nejsou doba a místo evokovány sugestivně, působí spíše jako kulisy na výjezdním představení. To má snad čtenářům a čtenářkám vynahradit Laurencův mírně přepjatý styl.

Veronika Opatřilová se svou Písní L., foto: Prostor

A zde se dostávám k dalšímu srovnání Písně L. s předešlou knihou. Zatímco při popisu milostného vztahu mezi univerzitním pedagogem a jeho studentem v Počkej na moře se spisovatelce povětšinou dařilo obezřetně nakračovat kolem hranic klišé, v Písni L. vyprávění do klišovitosti často spadá. Jak jazykem, tak motivicky. Poté, co vypravěč prožije v podstatě iniciační intimní zážitek s jiným mužem, o šedých očích dotyčného se dočteme tolikrát, až nejspíš kdekdo začne šedou barvu nenávidět. Jindy Laurenc přemítá, proč se nemůže se svými pocity svěřit vychovateli: „Copak by on, se svým neměnným výrazem, mohl něco vědět o tom plápolajícím velkolepém citu, jenž je silnější než lecjaké vojsko, než ty nejostřejší meče, než paže těch nejodvážnějších hrdinů? Láska přemáhá i ty, které dosud nic nepřemohlo. Láska znamená víc než fyzická síla.“

Související článek

Román Počkej na moře citlivě zachycuje vztah dvou mužů v šedesátých letech

• Daniel Mukner

Kromě toho se Laurenc zbytečně opakuje, zážitky a pocity popisuje na rozsáhlých a často úmorných textových plochách. O poznání důslednější redakce by bývala byla více než žádoucí. Zvlášť když do knihy pronikly kostrbaté, někdy až nesmyslné věty: „Ve stínu u dveří Williamův přivřený pohled.“ (Přivírají se oči, případně dveře, pohled těžko.) Na jednom místě si vypravěč posteskne, co asi William – o něco starší mladík, který však na rozdíl od Laurence spadá do bratrových představ o správném muži – ví o lásce, a doprovodí to slovy: „William ví jen o tom, jak používat meč, ale ne slova.“ Škoda, že Laurenc nepoužívá slova stejně zdatně a obratně jako William meč. Středověká linie románu prostě není podařená.

Obálku navrhl Adam Lederer (ProAL) a použil reprodukci malby od Zdeňka Daňka, repro: Prostor

O něco literárně kvalitnější je část druhá, v níž do laponských lesů přijíždí za postarší spisovatelkou o mnoho let mladší novinář, aby jí pomohl sepsat její paměti. Jenomže žena se od začátku chová nevlídně, nedovolí novináři, aby si společné rozhovory jakkoli zaznamenával; muž začne o svém úkolu pochybovat a teprve postupem času najde se spisovatelkou společnou řeč a podlehne i kouzlu okolních lesů, i když se nedá říct, že by laponská krajina byla vykreslena s nějakou výrazovou podmanivostí. Jenže tahle přece jen vydařenější linie oproti té středověké zabírá v románovém celku o poznání méně prostoru. Navíc je problém, že na motivické a tematické úrovni se v této linii začne zřetelně odrážet Laurencův příběh, a to nezřídka na úkor dějové přesvědčivosti a psychologické věrohodnosti.

Celkově je Píseň L. kvalitativním sestupem při srovnání s předloňskou autorčinou prózou. Své čtenáře a čtenářky si letošní kniha nejspíš najde, ale zatímco s Počkej na moře mohla Veronika Opatřilová hladce zapadnout do pořád nepříliš silně obsazené škatulky kvalitní mainstream, zde nezřídka sklouzává až k červené knihovně.