Mocipáni, šašci a kacíři

Byla to pouze jednodenní výstava pro zvané. Pozornost však přitáhla obrovskou. Novináři se předbíhali ve výčtu hostů. Pátrali po kupcích obrazů. Nešlo jim samozřejmě až tak o umění, jako o osobnost autora. Výstavu Staří blázni jsou bláznivější než mladí totiž uspořádal místopředseda hnutí ANO 2011 Jaroslav Faltýnek. Jenže pak si novináře pozval k sobě na zahradu prezident republiky, aby přihlíželi obřadnému spálení rudé zástavy, kterou mu na střeše Pražského hradu v dávných dobách jeho prvního mandátu zanechala skupina Ztohoven. Na Faltýnka se okamžitě zapomnělo.

Mnoho se napsalo a řeklo o obou událostech. Povětšinou však nebyly dávány do vzájemné souvislosti. Obě však měly jedno společné: ukazují, jak snadné a účelné je pro politiky zneužívat umění a kulturu ve svůj prospěch.

Pohled do současnosti: pozvánka na Faltýnkovu výstavu v Hauch Gallery, repro: Hauch Gallery

Faltýnkova jednodenní výstava v pražské Hauch Gallery byla zejména společenskou událostí, u níž se jednalo o potvrzování náklonnosti mezi hosty a autorem. Protože byla určena pouze pozvaným, posilovala povědomí o přináležitosti k jakémusi elitnímu klubu. K prestiži podobných akcí vždy přispívá místo konání. V tomto případě to správné nabídl galerista Jan Třeštík. Neposkytl pouze střechu nad hlavou, nýbrž také symbolický kapitál, který dosud nastřádal svými aktivitami, když amatéra na jeden den (sic!) postavil naroveň profesionálům, o jejichž mimořádnosti se snaží přesvědčit návštěvníky a klienty své galerie. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby politikova malířská tvorba něčím vyčnívala. Protože je však umělecky zcela průměrným výkonem, o jaký by informovaný Třeštík jinak nezavadil, je nabíledni, že jeho motivací nebylo narušit monolit „profesionálního umění“, jako tomu bylo například v případě zařazení prací Luboše Plného na loňském bienále v Benátkách, nýbrž oportunismus, díky němuž si Jan Třeštík upevní vztahy s ekonomicko-politickou garniturou.

Zatímco v jednání galeristy, který svého času ve funkci ředitele Galerie Středočeského kraje dokázal najít společnou řeč s hejtmanem Davidem Rathem, lze spatřovat jistou, byť prospěchářskou logiku (obchodník se stará o své obchody), pak zcela nepochopitelnou je intelektuální zpronevěra historika umění Karla Srpa mladšího. Právě ten se totiž postaral o završení celé „hry na umění“, když výstavu uvedl. Jakkoli celé znění jeho průvodního slova nemáme dispozici, za reflexi stojí už jen to, co zveřejnily sdělovací prostředky. „Jeho občanská kariéra (myšleno Faltýnkova – pozn. aut.) tak trochu zastínila jeho uměleckou dráhu,“ citují Srpova slova Parlamentní listy a pokračují neméně zajímavým kunsthistorikovým názorem: „Troufám si říci, že kdyby se tomu věnoval profesionálně, že by se uměním uživil lépe než v současné době jako poslanec.“ U prvního tvrzení je zřejmé, že se míjí se samotnou podstatou Faltýnkova malování, které vždy bylo ryze relaxační, takže nedává smysl uvažovat o tom, že by je cokoliv mělo zastiňovat. Následný názor o „tržním potenciálu“ malíře Faltýnka je pak „troufalý“ zejména kvůli absolutní nepodloženosti. I kdyby se opíral o částku 1,4 miliónu korun utrženou na místě za prodej obrazů. Té totiž bylo dosaženo pouze a právě díky tomu, že Faltýnek je tím vším ostatním, a nikoliv malířem. Avšak právě Srpova servilita byla přesně tím, co tato událost potřebovala: posvěcením od renomovaného znalce, které přízemní sešlosti přátel mocného politika přidělí kulturní přesah.

To Miloš Zeman k pálení trenýrek intelektuální výpomoc nepotřeboval. V tomto ohledu si totiž, jak je jeho zvykem, vystačil sám. Vymezil se vůči dehonestujícímu symbolu protizemanovského aktivismu a zástavu skupiny Ztohoven nechal spálit na výraz přesvědčení, že „čas spodního prádla v politice skončil“. Nechme stranou, zda nezpůsobil opak, a rovněž nepitvejme domněnky, že mediálně atraktivní podívanou odvedl pozornost od důležitějších témat souvisejících s výkonem jeho funkce.

Z našeho hlediska je zajímavé opakované vyslovení výrazu happening. Třebaže totiž Zeman jasně mluvil o politickém kontextu svého činu, happening byl v zahradě zmíněn hned dvakrát. Poprvé samotným prezidentem, když pravil, že „uděláme happening neboli autodafé, které na Pražském hradě dlouho nebylo“, a podruhé jeho tiskovým mluvčím Jiřím Ovčáčkem při loučení s novináři.

Oba tedy užili výrazu, který se – fakticky vzato – poprvé objevil v padesátých letech minulého století ve spojitosti s prosazujícími se akčními formami umění (jeho první užití je připisováno americkému performerovi Allanu Kaprowovi). Následně se vžil coby pojmenování různorodých událostí, které sice mohou být politicky motivované, ale i tehdy probíhají v pomyslném hraničním pásmu mezi politickým a uměleckým konáním. V našem případě však šlo zejména o jeho užití spolu s druhým výrazem z citovaného Zemanova výroku. Srovnal-li totiž svůj happening s autodafé, nepřímo doložil, že si je vědom inkviziční povahy svého činu – jako obřadní popravy kacířů, jakkoliv ji nevnímá v církevně-náboženském, nýbrž v politickém smyslu. Slovo happening kvůli své navázanosti na umění a zábavu sloužilo hlavně jako kouřová clona, přes niž nemá být vidět podobnost s takovým politickým jednáním, kdy mocní symbolicky likvidují své oponenty destrukcí jejich díla.

Zatímco tedy ve Faltýnkově případě posloužili umělecká instituce a odborníci k tomu, aby zájmová akce získala punc kulturní události, v Zemanově případě bylo zotročeno slovo, které má sílu vytvořit zdání „kreativního přístupu“ a kulturnosti, k tomu, aby jím byl „povýšen“ akt, který nebyl než zlostným plivnutím do tváře těm, kdo vystupují proti hlavnímu aktérovi.

Poznámka redakce:

Protože Artzóna nemá k dispozici snímky současných obrazů Jaroslava Faltýnka a záběry z výstavy, o níž píše Jiří Ptáček, nezbývá než čtenáře – aby si učinili svoji představu – odkázat na dvě fotogalerie z médií, která měla svého fotografa na oné akci.

Jednak je to server Aktuálně.cz,  jednak jsou to Parlamentní listy.