Moje letošní prázdniny: režisérka a střihačka Andrea Sedláčková
Protože se bez ustání musí produkovat, to je příkaz doby, tak lidi „od kultury“ možná už jen málokdy využívají letní měsíce k plodné zahálce nebo „bohapustému“ odpočinku. Ale je pravděpodobné, že letošní prázdninový čas možná bude ještě jiný, protože zatraceně ne-normální je i většina dosud uplynulého roku. Proto jsme položili následující otázky.
Předchozí pandemický čtvrt rok vaše umělecké plány zhatil, nebo vám v něčem, co se tvorby týče, i pomohl?
Především jsem přišla o premiéru svého dokumentárního filmu Můj otec Antonín Kratochvíl o slavném českém fotografovi, která měla proběhnout poslední březnový den v Praze a film pak hned vyrazit do kin. Všechno bylo báječně připravené, ale protože na začátku pandemie vypadala hrozivě, zrušená premiéra byla prkotinou. Nakonec se film odpremiéroval hned první týden v červnu, kdy se v Česku otevřela kina.
V Paříži jsem stříhala dokumentární film pro francouzskou Arte o působení československé rozvědky ve frankofonním světě během období studené války. Film jsme měli dokončit v půlce května a já rovnou přejít do jiné střižny, abych pracovala na celovečerním hraném filmu o návratech jedné staré dámy do mládí. Když přišla karanténa, vzala jsem ji svým způsobem jako paradoxní dar z nebes. Umožnil mi vrátit se k mé rozpracované knize Nesnesitelný půvab nevěry, kterou jsem začala psát již před pěti lety. Pak jsem ji musela kvůli jiným placeným projektům odložit a nyní se přede mnou předestíral báječný čas, kdy jsem mohla bez výčitek svědomí psát. Román je kombinací milostného příběhu o nevěře s odkazy na mnou „zromanizované“ epizody z života a díla Milana Kundery. Bohužel karanténa trvala pouze dva měsíce, takže mám sice tři sta stran, ale kniha není dokončená.
Přepadla vám kvůli pandemii nějaká práce do léta, s níž jste na letošek původně nepočítala?
Vrátila jsem se do střižny v půlce května, dokumentární film o železné oponě snad dokončíme do konce července. Ještě se neví, zda se bude natáčet onen celovečerní film, jehož hlavní hvězdou má být zde nesmírně slavná herečka Lide Renaud, které je však osmdesát šest let a není zdaleka jisté, jestli se podaří film pojistit, ona je přeci jenom představitelka té nejvíce koronou postižené kategorie. Pakliže se tak nestane, budu pokračovat s psaním, můj nakladatel Aleš Lederer se už smířil s tím, že knihu nevydáme v ideálním čase před Vánoci, ale rád by, abych rukopis zase neodložila na několik let.
Jak jste běžně zvyklá čas prázdnin trávit?
Posledních dvacet let pracovně. Buď točím, nebo píšu scénáře, nebo jsem ve střižně. Podaří se mi maximálně najít čtrnáct dní, které věnuji rodině. Obávám se, že se tak stane i letos.
Tenhle rok se neuskuteční řada letních festivalů. Na který z těch zrušených festivalů byste bývala jela – a proč?
Jela bych samozřejmě na Karlovarský filmový festival, kterého se účastním každý rok, protože je příjemným spojením pracovních schůzek, sledováním filmů a v mém věku již méně bujarých večírků. Doufali jsme, že tam bude uveden v přehlídce českých filmů snímek Můj otec Antonín Kratochvíl. Letos se tedy nenapiji vřídelních pramenů.
Jsou nějaké kulturní akce z těch, které se budou konat, jež si nebudete chtít nechat ujít? Ať jde třeba o divadelní představení, výstavu, koncert…
Teď jsem v Paříži, kde jsou ještě kina, divadla, velká muzea koncertní a výstavní síně zavřeny. Ale je to otázka pár dnů. Pak asi vyrazím do kina a nějakého muzea.
Bude kvůli letošnímu značně atypickému jaru atypický i váš podzim, kdyby se měla rozjet – pokud nenastane druhá pandemická vlna – nová sezóna?
Od října mám teoreticky začít stříhat další celovečerní film o nešťastné lásce mladých lidí na chudém pařížském předměstí. Zatím není jasné, zda film bude zafinancován, mnoho koproducentů nechce podepsat smlouvu, bojí se právě nové vlny pandemie. Takže nevím. Možná opravdu dopíšu ten román….
A obecně: chtěla byste, aby se na podzim kulturně a umělecky vše vrátilo tam, kde to bylo do začátku letošního března, anebo by se v tomto ohledu mělo něco změnit? Jestli ano, tak co a proč?
Ano, ať se všechno vrátí jak bylo! A ať je to ještě lepší, ať je ve státním rozpočtu víc peněz na filmy, divadla, výstavy, koncerty, festivaly, knížky. Ať lidi víc chodí do kina, muzeí, ať víc čtou, atd.
Andrea Sedláčková 21. února 2015 při výročních cenách České filmové a televizní akademie (ČFTA) Český lev. V pražském Rudolfinu převzala cenu filmových fanoušků za snímek Fair play, foto: ČTK – Vít Šimánek
Andrea Sedláčková (*1967) studovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU v rodné Praze. V roce 1989 emigrovala do Francie (azyl získala 17. listopadu toho roku). Ve studiích – to již režie a střihu – pokračovala tam. Žije střídavě v Paříži a v Praze. V druhé polovině devadesátých let začala točit filmy pro Českou televizi, jejím prvním dílem pro kina byl snímek Oběti a vrazi (2000), následoval titul Musím tě svést (2002), pak další TV filmy a v roce 2015 její zatím nejúspěšnější celovečerní film – Fair Play. Točí i dokumenty (mj. Život podle Václava Havla, 2014). Ve Francii je zapsána především jako respektovaná střihačka celovečerních filmů, mj. dramatu Šťastné a veselé, nominovaného na Oscara pro nejlepší zahraniční film. Publikovala dvě knihy: Moje pařížská revoluce (2014) a Každý něco tají (2017).
