Novinářští harcovníci Šídlo a Bartoníček se jali knižně vzpomínat

Jindřich Šídlo (* 1972) zpovídal před čtyřmi lety pro edici Rozhovory nakladatelství Vyšehrad novináře Tomáše Etzlera a výsledkem byl svazek Kdo ví, kde budu zítra. Letos byl tím zpovídaným sám Šídlo, otázky mu kladl novinář Michael Rozsypal (* 1989) a kniha Já si to všechnu pamatuju se objevila v téže edici.

Pánové to nejprve vzali pěkně popořadě: Jindřichovo dětství, mládí, rychle započatá novinářská kariéra, prošlé redakční štace. Zhruba v půli svazku, od páté z celkem osmi kapitol, chronologickou probírku vystřídají dialogy zaměřené více tematicky: o fotbale, hudbě, rodině, o aktivitě na sociálních sítích a závěr náleží letmému Šídlově náhledu na tuzemskou politiku.

Otázky kladl Rozsypal stručné a jasné, odpovědi Šídlo formuluje někdy na jeden či dva řádky, jindy na jeden či dva odstavce, výjimečně rozsáhleji. Tón je přátelský. Titul knihy odkazuje k tomu, že její protagonista disponuje velmi dobrou pamětí. Projevuje se tím, že Šídlo ze sebe sype reálie, údaje či data, přičemž dialog má spád, zachovává hovorový charakter, je patrné, že se to mluvčímu sype z hlavy „samo“. (A nyní obsedantní okénko: sem tam jsem některá Šídlova tvrzení faktograficky ověřoval a – seděla. Ale když tvrdí, že v druhé půli osmdesátých let stála LP deska 44 korun, tak je to pouhá část pravdy: ano, některé stály tolik, některé ovšem 60 korun a licencované 80 nebo dokonce nebo 120 korun. Něco jsem se jich nakupoval… Ale to berte jako pamětnický úlet.)

Skoro před dvaceti lety. Renata Kalenská (tehdy Lidové noviny) a Jindřich Šídlo (Hospodářské noviny) s Cenami Ferdinanda Peroutky za rok 2006; Praha, 6. února 2007, foto: ČTK – Michal Doležal

Rozsypal je informovaný a zvídavý, párkrát něco pochybovačně podotkne, ale že by v něčem vyloženě oponoval, to ani jednou. Ve zmíněné edici Rozhovory vyšla interview i s lékaři či vědci, kdy je tazatelova či tazatelčina korektní zvědavost pochopitelná, tam koneckonců běží o populární přiblížení daného oboru, v němž zpovídaný člověk vyniká. Ale když si novinář povídá s novinářem, nemusela by to být úplná selanka. Rozsypal jako kdyby si o novinářské a politické scéně téměř nic nemyslel, zdráhá se podat svůj pohled na věc, ačkoliv je z jiné generace než Šídlo, dělí je sedmnáct let! Rozsypal se otevře prakticky jen v pasážích o fotbale, jinak je na něm patrná vycepovanost z veřejnoprávního rozhlasu, kde byl roky zaměstnán a s nímž nyní spolupracuje. Je zdvořile zúčastněný.

Když si položíme otázku, pro koho kniha Já si to všechno pamatuju vlastně je, tak odpověď „na první dobrou“ bude banální: pro Šídlovy fanoušky. Oblíbený politický satirik a komentátor jim zde dává kus ze sebe včetně toho, že je nechává nahlédnout do soukromí, což činí s vkusnou otevřeností. Hovoří i o těžkých (plicních) onemocněních jak svých, tak své druhé manželky (rakovina). Vypráví, a to mi přijde hodně cenné z generační perspektivy, o svém ne zrovna materiálně vydatném dětství a dospívání v zešedlé normalizační Praze – žití v malém kvartýru, bez otce, který se o syna nestaral, upíjel se a brzy zemřel.

Z vyhlášení Křišťálové lupy pro rok 2018. Osobností roku českého internetu se stal Jindřich Šídlo. A satirický videopořad Šťastné pondělí zároveň zabodoval v nové kategorii on-line video; Praha, 22. listopadu 2018, foto: ČTK – Ondřej Deml

Zásady má, ale když na to přijde…

Protože jsem působil v některých z redakcí, kde byl zaměstnán i Šídlo (Respekt, MF DNES), nejsem s to posoudit, nakolik to, co z jejich provozu v odpovědích přibližuje, může být zajímavé pro ne-insidery. Ale spíše ano, neboť to podává živě a poskytuje náhled na fungování ve své době vlivných redakcí, které měly značné žurnalistické ambice a vize, učily se za pochodu, Respekt měl i svůj étos, neboť byl kritickým médiem zrodivším se ze samizdatu a na zelené louce. Šídlo detailněji vypráví o devadesátých (to uvádí i svou výši platů) a nultých letech, následnými roky již projde o poznání rychleji, zběžněji, snad vyjma popisu, jak vznikl a kdo tvoří pořad Šťastné pondělí na Seznam Zprávách.

Šídlova reflexe tuzemských proměn novinářského řemesla od počátku devadesátek po dnešek není myšlenkově unikátní. Potvrzuje to, co ví každý, kdo média aspoň trochu sleduje: novináři, a ti političtí asi zejména, ztratili značnou část vlivu, kterou měli v prvním popřevratovém dvacetiletí. Příčin je víc: rozvoj internetu a sociálních sítí především, stále propracovanější politický marketing, oligarchizace mediálních vlastnických struktur, invaze alternativních médií, která soustavně podrývají důvěru v média tradiční, na něž útočí jako na zaprodance. Šídlo poznamenává, že když počátkem století pracoval v MF DNES, nikdo z politiků si netroufl neodpovědět na otázku; dneska se půlka politiků s novináři v zásadě nebaví, a když už, tak pouze se spřízněnými. Pozdní Miloš Zeman a Andrej Babiš coby šéf ANO na tomto poli vykonali vskutku olbřímí práci, nevídaně prohnojili půdu, z níž raší agresivita a pohrdání vůči žurnalistům.

Obálka knihy s fotografií od Vojtěcha Vlka, repro: ČT art

Nicméně i lidi z oboru možná překvapí (u mě, který nesbírá drby z oboru, tomu tak bylo), že právě Babiš nabídl po své koupi Mafry v roce 2013 šéfredaktorské místo v MF DNES právě Šídlovi, jak to on v knize přiznává, a také vysvětluje, kteří lidé mu svým postojem napomohli k tomu, aby Babišovi řekl Ne! Kdo by čekal, že satirik bude v odpovědích „tvrďák“, že si bude od politiků držet distanc, jako to veřejně deklaruje moderátor Václav Moravec, bude nejspíš trochu zklamán či zaskočen. Šídlo pro svoji profesní existenci potřebuje politiky víc, než oni jeho, takže když na to přijde, udělá si s nimi selfie – tak jako s Babišem v roce 2018 ve Znojmě, a tuhle fotku dá i do knihy. Nebo sdělí, že si tyká s Mirkem Topolánkem, přičemž na svou omluvu říká, že si tykají až od roku 2019. Jenže Topolánek je nadále zákulisní a ekonomický politický hráč, a když čeština má tu výhodu, že rozlišuje mezi tykáním a vykáním, novinář by té možnosti distance měl stůj co stůj využívat.

Mám k té knize ambivalentní vztah. V lecčems s Jindřichem Šídlem souhlasím jak ve věcech politiky, tak třeba fotbalu (na co tady za veřejné peníze stavět velkokapacitní stadión, tak skvělou fotbalovou zemí prostě nejsme). Za mnohé si jej vážím, Šťastné pondělí sleduji pravidelně, a protože vím, jaká raubírna je připravovat týdenní rubriku, smekám! A přece mi přijde, že ten rozhovor mohl být lepší, že mohl jít „do Šídla“ víc – nikoliv ve smyslu ostré konfrontace, nýbrž touhy dozvědět se. Příklad za všechny: když vytváříte politickou satiru, jak to ovlivňuje „běžné“ politické komentování, které Jindřich Š. rovněž provozuje? Tluče se to v něm? Bere jedna poloha důvěryhodnost té druhé? Rozsypal se nezeptá.

Slovácko a Praha, moc se to nerýmuje

„Vlastně obdivuju lidi, jako je Pepa Kopecký nebo Radek Bartoníček, kteří jsou stejně staří nebo ještě starší, než já, a pořád běhají po jedné akci za druhou. Respekt, pánové, na to já už bych sílu neměl, nikdy,“ poznamenává zhruba v polovině knihy Já si to všechno pamatuju Jindřich Šídlo. Jmenovanému Radku Bartoníčkovi (* 1969) prakticky ve stejné době jako Šídlovi vyšla v téže zastřešující firmě (Albatros Media) kniha na chlup stejného rozsahu a za tutéž doporučenou cenu. Jmenuje se Novinařina je můj život.

Novinář Radek Bartoníček zpovídá kandidáta na předsedu strany Mariana Jurečku; volební sjezd KDU-ČSL; Brno 29. března 2019, foto: ČTK – Václav Šálek

Radek Bartoníček je ve zdejším „novinovém“ zpravodajství zvláštním úkazem. Jestliže ho neznáte, a jistě je vás takových většina, tak to pochopíte, pokud si jeho knihu přečtete. Dost už napoví její první textová stránka, kde autor píše: „Nejraději bych měl místo oka v hlavě malou kamerku, kterou bych všechno zaznamenával. Fascinuje mě totiž život kolem nás.“ A o šest řádek dále, když se vyznává ze své pracovní posedlosti: „Jenomže když někoho nebo něco milujete, ztrácíte občas kontakt s realitou. Jste mimo.“ Takže by nejraději 24/7 zaznamenával „život kolem nás“, aniž by k tomu byl nutný „kontakt s realitou“. Dílem to od něho je stylistická neobratnost, dílem téměř extatické nastavení. „… jsem srdcař“, charakterizuje se. „Možná by někteří dodali slova jako blázen, nadšenec, magor.“ Mluvit s lidmi včetně příbuzných „jen tak“ ho moc nebaví. Když se s druhými bavit, tak nejraději proto, aby je vytěžil pro dokumentaci, pro svědectví.

Bartoníček žádného „Rozsypala“ nepotřebuje, napíše si to sám. Má v sobě určitou bezelstnost a bezbrannost. Srdce na podnose. Šídlo je trošku oražený Pražák, Bartoníček kluk „z venkova“, který opakovaně dobývá metropoli. V krátkých kapitolách krok sun krok přibližuje svou novinářskou kariéru. Vyrůstal v dělnické rodině na jihu Moravy, na konci „osmdesátek“ získal maturitu coby mechanik číslicově řízených strojů, po převratu rozvážel plynové bomby, pak byl nočním vrátným v podniku TON v rodném Uherském Hradišti a přes den mohl psát. Okolní svět jej totiž vždy extrémně zajímal.

V jednadevadesátém se začal novinářsky zaučovat v brněnské Rovnosti (jeden z krajských titulů, které se snažily udržet při životě i poté, co je už nevydávaly krajské výbory KSČ). Nějaký čas také působil v Blesku, který krátce předtím vznikl. Řadu let profesně prožil v MF DNES – jak v regionálních redakcích, tak v pražském ústředí. Od roku 2016 až dosud působí ve vydavatelství Economia, nejprve coby člen redakce Hospodářských novin, nyní přísluší k internetovému periodiku Aktuálně.cz.

Premiér Stanislav Gross sleduje 26. března 2005 na sjezdu ČSSD v Brně po svém zvolení předsedou strany fotbalové utkání kvalifikace mistrovství světa mezi ČR a Finskem; vpravo Radek Bartoníček, redaktor Mladé fronty Dnes, kredit: ČTK – Igor Šefr

Jako na skřipci je pisatel natahován mezi metropoli a rodné Slovácko; je to svár pragmatismu a srdce. V Praze ho živí politika, přesněji zpravodajství o ní, na Slovácku jej sytí tamní život obyčejných lidí a tah rodné hroudy. Kdyby bylo výhradně na něm, mapoval by rodný region. Ale je ženatý a zplodil tři dcery, podobně jako Šídlo, který však na stejný počet ženských potomků potřeboval mít manželky dvě. A paní Bartoníčková nechce, aby dcery vyrůstaly na Slovácku, táhne ji to do Prahy, ač manžel docela trpí, nicméně rodina je základ státu.

To je zajímavý moment v Bartoníčkově knize: Vyznává se v ní z lásky ke Slovácku a jeho lidem, ale současně konstatuje, že když po určitou dobu vyráběl časopis referující o tomto regionu, placen byl z peněz EU a „mecenáše ve svém rodném kraji nepotkávám ani po více než třiceti letech od začátků svobodného podnikání“. A nejen to. Novinářova manželka nechce, aby „dcery vyrůstaly v prostředí Slovácka“; vadí jí, že „spousta tamních lidí má přes mnoho dobrých vlastností jakousi podivnou náklonnost k politikům, kteří lžou, libují si v oplzlých vtipech a dokonale využívají nejnižší lidské pudy“. Bartoníček to sice nerad, ale přece jen připouští, ostatně reportérsky dokládá, že při prezidentských volbách tam proti Miloši Zemanovi neměl šanci uspět ani Moravák Jiří Drahoš, natož Karel Schwarzenberg.

Šťastnej blázen

Skupina Abraxas vydala v roce v roce 1987 album Šťastnej blázen a toto sousloví sedí na Bartoníčkovo osobnostní ustrojení. Zpravodajská dřina jej pořád baví, vývoj republiky ho bytostně zajímá, trápí se, když země nyní prokazatelně stagnuje. Bartoníček chodí mezi lidi i na demonstrace těch, s nimiž jako občan naprosto nesouzní, ale chce pochopit, jak tihle lidé uvažují, touží znát jejich motivace a pocity. Neodmyslitelnou součástí jeho zpravodajské práce se postupně stalo focení a hlavně natáčení na mobilní telefon, záznamy přikládá ke svým textovým materiálům.

Obálka Bartoníčkovy knihy, v jejíž tiráži není uveden ani autor fotografie, ani grafický úpravce svazku, repro: CP Press

Když o sobě říká, že je srdcař, nepřehání. Své novinářské vyznání formuluje emotivně, téměř instinktivně, tvar knihy jako celku, její vyprávěcí tah, se mu ale postupně bortí, ve zhruba poslední třetině místy běží o osobní novinářskou příručku pro občanstvo (vypočítává dvacet bodů, v nichž formuluje, „co je dobré o novinářích vědět“) a případným adeptům řemesla předkládá dvacet zásad, jak dělat poctivou žurnalistiku. Poukazuje na to, že postupně mizí na politicích nezávislá regionální žurnalistika napojená na celostátní redakce, takže novinářský dohled nad místní státní správou a zastupitelskými orgány slábne. A stejně jako Šídlo, i Bartoníček dosvědčuje stále těžší pozici novinařiny jako takové; například popisuje čím dál striktnější podmínky ke zpravodajské práci v Poslanecké sněmovně. Ataky na žurnalisty a nechuť vůči nim ze strany politiků sílí (O Babišovi: „… od žádného z politiků jsem neslyšel tolik urážek a slovních útoků jako právě od něj.“). Bartoníček přitom nedělá nic jiného, než že chce být osobně přítomen na místě dění a snaží se důsledně podkládat otázky.

V samém závěru Radek Bartoníček uvažuje, jak dlouho zpravodajské tempo ještě vydrží, jak dlouho ještě bude mít síly a invenci na to, aby vymýšlel témata, na něž se na Aktuálně.cz bude hojně klikat, tím spíš, že vnitřně jej to táhne k tématům, která považuje pro Česko za zásadní, ale takové materiály nevyhledává „náležitě“ vysoký počet čtenářů a čtenářek. Někdy je natolik vyšťavený, že večer jen padne a chce mít klid, nic než klid. V noci se mu pak rozbuší srdce a ten zběsilý běh zastavuje léky na uklidnění. A druhý den zase jede…

Ovšem v úplně posledních řádcích knihy Novinařina je můj život vystavuje sám sobě varování. V kuloárech Poslanecké sněmovny potká vrstevníka, někdejšího dlouholetého novináře Jirku, který poslední dobou pracoval už nikoliv jako žurnalista, nýbrž v aparátu sněmovny. A tenhle Jiří je po mrtvici, zdravotně zbědovaný, míří do invalidního důchodu. „Dívám se, jak Jirka odchází. Jde hodně pomalu, dělá jen drobné kroky, hlavu má svěšenou a na první pohled je zřejmé, že mu každý pohyb dělá problém,“ končí docela silně svou zpověď Radek Bartoníček: „V tu chvíli mi volá editor. Zajímá ho, jestli jsem dokázal od politiků získat nějaké zajímavé informace a jaký článek dnes pošlu, ale moc ho nevnímám. Nemůžu totiž přestat myslet na Jirku.“