Odrážejí Ceny Jindřicha Chalupeckého svět, v němž žijeme?

V souvislosti s cenou jsem si znovu přečetla esej Jindřicha Chalupeckého z února 1940 Svět, v němž žijeme. Připadá mi příhodné citovat pasáž, která může text uvést a v průběhu se s ním třeba i prolínat. „Připomeneme-li si však nyní, že vědomí je funkcí života, objasňuje se nám forma tohoto vztahu člověka ke světu: rozestírá věci ve svůj čas a činí je účastny toho nesmyslného a neutuchajícího počínaní bytosti […] aby svůj život stále ohrožený proměňovala v neuhasitelnou žízeň po životu, a v této touze žít, v tomto hladu po existenci, vymykala věci z mrtvého racionálního schématu, aby se ujistila o svém životě a učinila si je průvodci a symboly svého zoufalého doufání, aby je učinila mýtem svého života.“ Objevuje výstava Ceny Jindřicha Chalupeckého „skutečnost, ten svět, v němž žijeme“? Přispívá cena k prohloubení chápání současného světa? Je vůbec namístě, aby si tento úkol brala na svá bedra?

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Pyšná avokáda a usychající dřeviny

Jako každý rok, i letos vybrala mezinárodní porota (tentokrát ve složení Ivet Ćurlin, Anna Daučíková, Charles Esche, João Laia, Jan Zálešák) pětici finalistek a finalistů. Každý z té pětice (přičemž jedním z laureátů je umělecký ne-kolektiv) reaguje jiným způsobem na aktuální témata.

Jakub Jansa, umělec a pedagog, který od roku 2017 pracuje společně s filozofem Kamilem Nábělkem na sérii Club of Opportunities, vystavuje dvě videa, jež jsou volným pokračováním této série. Jejím protagonistou je Celerista. Jansa vytváří svůj vlastní svět, v němž vládnou avokáda jakožto nejluxusnější zelenina. Celerista je opomíjený, vždyť je to neoblíbená kořenová zelenina; přitom má tolik co nabídnout – antioxidanty, vitamíny… V průběhu videa dojde ke změně statusu Celeristy, jenž se dostane mezi Avokáda, tedy do společenské třídy A. Tam se ovšem cítí být vykořeněný, náhle nepatří nikam… Poutavé video s originální estetikou má potenciál publikum vtáhnout.

Za zmínku stojí instalace Jansových videí. Divák se na ně nemůže dívat s pohodlnou celistvostí, neboť obraz běží na různých obrazovkách nebo je (v druhé místnosti) rozdělen panely. Divák tak často musí otáčet hlavu, kterou si láme i tím, zda viděl opravdu vše. Vytvoření těchto bariér vnímání může korespondovat s obsahem videa, které je vhledem do bariér společenských, často v podstatě nepřekročitelných. Ve videích se zároveň prolínají časové roviny, což vytváří koláž o pocitu vykořeněnosti jedince v současné společnosti, která mu neustále vnucuje myšlenku, že by měl být lepší a výkonnější.

Instalace Anny Ročňové tematizuje vztah člověka a přírody, umělého a živého. Své sochařské práce autorka vyňala z přírody, odkud vzešly, a vsunula je do prostoru galerijní kostky. Ročňová totiž objekty nejprve vystavila v přírodní galerii u silnice v pražské Chuchli, kde je nechala žít svým vlastním životem, a teprve poté je instalovala do Moravské galerie. Jde o intimní dialog s přírodou, o zamyšlení se nad její pomíjivostí; květy vadnou, dřevo usychá.

Křehnutí instalovaných objektů může rovněž reflektovat konečnost, která mě osobně zavedla k úvahám o možném konci naší společnosti v důsledku klimatických změn. Tento pocit podtrhují umělé materiály, v nichž jsou díla instalována a které vytvářejí dojem nehostinné krajiny, jíž se procházíme. A tím spíš objekty z přírodnin působí křehce a zranitelně, a jejich poetičnost v sobě zahrnuje i jistý zklidňující účinek. Dualita v dílech Anny Ročňové je velmi příhodná – právě v dialogu protikladů nalezneme v žité realitě (alespoň částečné) východisko.

Ataky, jemnost, bolest a mystika

Klidnou a statickou atmosféru instalace Ročňové občas narušují zvuky z postranních místností. Na jedné straně se z videa Jakuba Jansy ozývá: „Shame to pride!“, z druhé strany zní poutavá hudba. V tomto mixu vnímám záměr kurátorského kolektivu: Zvýrazňuje dialog mezi umělci v zájmu současné podoby Ceny Jindřicha Chalupeckého, která má narušovat hierarchické struktury. Divák vstoupí z prosvětlené místnosti do tmavého pokoje, v němž se nachází velkoformátové video Valentýny Janů s tematikou popkultury objevující se v různých momentech a vtahující prvoplánovou líbivostí. Video je vizuálně intenzivní, atakuje emoce. Jako divačka jsem se tu pohybovala na hranici mezi realitou a snem, ale nebyla jsem s to formulovat, z jakého důvodu. Video diváka vtáhne, ale nesnaží se s ním manipulovat ani ho o něčem přesvědčovat. Nechá ho unášet. Letět světem kabaretů, tanečnic, drag shows. Doprovodný text je snovou koláží, která s vizuálem občas koresponduje, občas nikoliv.

V místnosti na druhé straně galerijních prostor se nachází instalace Roberta Gabrise, umělce žijícího ve Vídni. Tématem mu je romská LGBT komunita. Palčivost problematiky kontrastuje se subtilností instalace. Naturální fotografie jsou natisknuty na kusy jemné bílé látky, z níž je utvořen kruh. Divák čte nápisy vyšité červenou nití a hovořící o bolestných zkušenostech romské LGBT komunity. Nevinnost jemňoučkých látek kontrastuje se společenskou brutalitou. Mísí se zde formální jemnost s obsahovou vážností a vytváří (tedy alespoň pro mě) intenzivní prožitek.

Ve vedlejší místnosti vytváří intimní prostor umělecký ne-kolektiv björnsonova (Tamara Antonijvić, Lucia Kvočáková, Lucie Svoboda Mičíková, Tanja Šljivar, Nik Timková, Zuzana Žabková). Tady jsou různě rozčleněny tarotové, kreslířsky precizně vyvedené karty, jemné závěsy, do růžova zbarvené osvětlení. Instalace funguje jako celek, ale stojí na detailech. Třeba na poličce se snáři, nad nimiž visí prázdná láhev Coca-Coly. Poetika tarotové mytologie a tradice čarodějnictví spojená s novodobou formou feminismu je dlouhodobější tematikou ne-kolektivu björnsonova. Život v pozdním kapitalismu je v instalaci konfrontován s mystikou a surreálnou poetikou, která svou intenzitou dokáže konkurovat racionálnímu systému a s přesvědčením, že dokážou být občas hodnotnější než ty materiální?

…až do nekomfortních sfér?

Reaguje tedy Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCH) obohacujícím způsobem na svět, v němž žijeme? Na svět tvrdých a ostrých protikladů, rozevírajících se ekonomických nůžek, klimatické krize atd. atp.? Obloukem se vracím k citátu Jindřicha Chalupeckého, který měl umění za formu, která by měla proměňovat „život stále ohrožený v neuhasitelnou žízeň po životu […] tak, aby vymykala věci z mrtvého racionálního schématu“. Umění by mělo člověka přivádět k „mýtu života“, jak píše Chalupecký. Umění, které zneklidňuje, znejišťuje, narušuje; umění, jež by mělo být mezerou v zavedeném systému.

Řekněme to takto: Letošní laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého vytvořili pro výstavu díla, která reagují na okolní svět a jeho problémy, zároveň to ovšem nečiní agresivně nebo nepříjemně. Obrací se k člověku a jeho intimitě, potažmo ke společnosti jako celku.

Ale co samotné Ceny Jindřicha Chalupeckého? Problematika nesoutěžení je prospěšná. Je však dostačující? Posunula se letos akce ve svém stanovisku někam dál? Jak zneklidňuje? Jak narušuje zavedené struktury? V předminulém ročníku CJCH zaštítila výstavu finalistů silným kurátorským gestem: Zajistila chod expozice alternativními zdroji energie, aby zanechala co nejmenší uhlíkovou stopu. Taková gesta mohou být sice do jisté míry symbolická, ale to neznamená, že nemají hodnotu. Ale věc je ještě složitější: Dovoluje vůbec podstata umělecké ceny jako takové podobná gesta činit? Nezastíní tím samotné umělce? A vůbec: Jakou roli budou (nebo by měli) v budoucnu hrát na výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého právě jednotliví umělci?

Autorka je studentka dějin umění.

Cena Jindřicha Chalupeckého 2021
Vystavují: Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová a umělecký ne-kolektiv björnsonova (Tamara Antonijević, Lucia Kvočáková, Lucie Svoboda Mičíková, Tanja Šljivar, Nik Timková a Zuzana Žabková). Zahraniční host: Cooking Sections. Kurátorky: Kolektiv SJCH (Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová).
Moravská galerie v Brně – Pražákův Palác, Husova 18; výstava trvá do 30. ledna 2022.