Orloj plný podivínů. Poslední Viking je severská komedie sestavená podle návodu z Ikey
Anders Thomas Jensen je zkušeným tvůrcem severských komedií. Ve snímku Poslední Viking, který zahájil nynější zdejší přehlídku severských filmů Scandi, opět namíchal koktejl lehce nekorektního humoru, postmoderně nadsazených krimi zápletek, podivínských postav i jemné sentimentality. Jenže tentokrát se zdá, jako by si jen postupně odškrtával položky ze seznamu svých autorských značek.
Anders Thomas Jensen (* 1972) si udělal jméno na přelomu devadesátých a nultých let jako scenárista, který se ještě stihl zapojit do proudu kolem manifestu Dogma 95, ale stál také u řady hitů, jež formovaly současnou podobu skandinávského populárního filmu. Podílel se na komedii Mifune, která patří k mezinárodně nejúspěšnějším snímkům hnutí Dogma 95. Napsal i černou krimi komedii V Číně jedí psy nebo oscarové drama režisérky Susanne Bier Po svatbě. Jako režisér si vybudoval mnohem úžeji vymezenou filmografii vystavěnou z černých komedií spojujících kriminální noir, lakonický černý humor a smysl pro groteskno. Jeho nejvýraznější díla jako Adamova jablka nebo Rytíři spravedlnosti se navíc zvládají neotřele a ambivalentně ovíjet kolem nejednoznačných etických otázek a problémů.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Figurky a vtípky… Co dál?
Poslední Viking však v autorově filmografii působí jako položka do počtu. Vypráví o dvou bratrech, z nichž jeden vykradl banku, a než jej dopadli, předal tomu druhému klíče od schránky s lupem a poprosil ho, aby peníze zakopal poblíž jejich rodného domu uprostřed lesů. Ten druhý ovšem trpí poruchou osobnosti, takže po návratu z vězení není jednoduché od něj zjistit, kde přesně jsou ukradené bankovky ukryté.
Nastíněná výchozí situace roztáčí vyprávění působící jako orloj s výskytem plejády komicky výstředních postav. Je jich tu víc, než je pro zápletku nutné, a všechny Jensen nahodil podle jednoho mustru – každá z nich vychází z určitého žánrového stereotypu, na nějž je naroubována jedna náhodně působící excentrická vlastnost. Drsný mafián při představování udeří každého do obličeje – namísto potřesení rukou; potrhlý psychiatr je posedlý dějinami řetězce IKEA; vyhořelý manželský pár žijící v rodném domě bratrů tvoří muž s popáleným obličejem, který šije umělecké kostýmy; žena, jež dosud nevzdala snu o modelingové kariéře založeném na jediné zakázce, v níž navíc byly vidět jen její ruce. Vidíme zábavně kuriózní panoptikum, zároveň je však zjevné, že tvůrce tyhle figurky prostě tahá z klobouku bez ohledu na celkový příběh a vyznění.
Podobně nakládá s postavami s psychiatrickou diagnózou. Nebylo by úplně fér vyčítat Jensenovi, že nepodává adekvátní zobrazování tohoto typu lidí. Stylizace díla zjevně není realistická, nejde tu o snahu působit dojmem, že postavy připomínají skutečné lidi s danými diagnózami. Větším problémem je, že postavy jsou nahozené coby jednorázový vtip, jenž se rychle vyčerpá. Zejména vedlejší figura s mnohočetnou poruchou osobnosti, v níž se střídají osobnosti dvou členů The Beatles, ale také třeba Heinricha Himmlera, je otravně repetitivní tím, jak předvádí další a další variace stejných vtipů.
Všichni jsme blázni
Příliš plastičtěji bohužel nevychází ani nejdůležitější figura – Manfred v podání Madse Mikkelsena. Scénář jej vybavil poruchou osobnosti spočívající v tom, že se považuje za bývalého člena The Beatles, Johna Lennona. Jensen tenhle rys nepřehání do podbízivé bláznivé komedie, ale drží se své klasické absurdity s vážnou tváří – nechává výstředního psychiatra složit kapelu z lidí, kteří se považují za různé členy ikonické britského kvarteta. Nápad ovšem dál nerozvádí, a když se nakonec odhalí důvod, proč se Manfred stylizuje právě do Lennona, působí to jako čirá nahodilost. Skoro to vypadá, že hlavním důvodem, proč tahle dějová linie vznikla, bylo představit Mikkelsena v nezvyklé roli zakřiknutého neurotika s rockovými eskapistickými sklony. Mikkelsen sice hraje Manfreda velmi umírněně a v zásadě spoléhá na své přirozené charisma, určitě to však není výkon, který by vyčníval z jeho filmografie.
Účinkem se rovněž míjí snaha vtisknout příběhu širší přesah. Nejvýrazněji je vetknuta do prologu a epilogu, pojatých coby animovaná pohádka z prostředí Vikingů. Její příběh vede myšlenka, že když se všichni přizpůsobíme jednomu člověku s určitým handicapem, vlastně ničemu nepomůžeme, pouze tím zničíme individualitu dané osoby a handicapujeme celou společnost. Což je smělá a na řadě úrovní problematická teze, kterou by bylo dobré uchopit v celé její ambivalentnosti. Snímek to nedělá.
Ano, vyskytují se v něm lidé s psychiatrickými diagnózami a sem tam i s fyzickými handicapy. Ano, příběh příležitostně ukazuje, že hranice mezi „normálními“ a „vymykajícími se“ nejsou tak ostré, jak by se mohlo zběžně zdát. Ale v jádru prostě běží o historku o dvou bratrech, kteří k sobě hledají cestu, přičemž ji najdou prostřednictvím smíření se s minulostí. Tedy: modelová zápletka pro rodinné drama, jímž také Poslední Viking přes všechny groteskní a kriminální vsuvky v konečném součtu je. Milovníky skandinávské komedie nejspíš neurazí. Ale také nepřekvapí: tuctová žánrovka jako by poskládaná dle návodu z Ikey. Její občasná provokativnost je očekávatelná a snadno stravitelná. Tedy: jeden z nejslabších režijních kousků Anderse Thomase Jensena, jenž míval vyšší ambice než recyklovat svou vlastní poetiku.
Plakát k filmu, zdroj: Film Europe
Poslední Viking / Den sidste viking (Dánsko, 2025, stopáž 116 minut)
Scénář a režie: Anders Thomas Jensen, kamera: Sebastian Blenkov, hudba: Jeppe Kaas, produkce: Sidsel Hybschmann, Sisse Graum Jørgensen, střih: Anders Albjerg Kristiansen, Nicolaj Monberg, scénografie: Nikolaj Danielsen, masky: Louise Hauberg Lohmann, Malene Immerkær, Morten Jacobsen, kostýmy: Rikke Simonsen. Hrají: Mads Mikkelsen, Nikolaj Lie Kaas, Sofie Gråbøl, Nicolas Bro, Lars Ranthe, Lars Brygmann, Bodil Jørgensen, Kardo Razzazi, Søren Malling, Anette Støvelbæk a další.
Premiéra: 15. ledna 2026.
