Perverzní průvodce feudalismem. Komiks Šintaróa Kaga kritizuje totalitu pomocí groteskního porna
S knihou Princezna z nekonečného hradu k nám pronikla dosud nevídaná poloha japonského komiksu. To nejbizarnější, co jsme tu z mangy zatím mohli číst, byly groteskní horory kreslíře a scenáristy Džundžiho Ita. Ovšem tvůrce Šintaró Kago s oblibou přepaluje body horror do extrémní pornografie.
Dějiny středověkého Japonska jsou plné násilných převratů. Jak by to však bývalo vypadalo, kdyby se císařský palác v oněch zlomových dějinných okamžicích rozpoltil na dvě větve, přičemž v jedné by byl pokus o převrat úspěšný, kdežto ve druhé neúspěšný? Palác by se pak mohl donekonečna rozpínat do řady paralelních verzí. Neznamenalo by to, že se lidé ve všech variantách mají přibližně stejně špatně, jen jim vládnou jiní panovníci? Tuhle otázku nastoluje Princezna z nekonečného hradu. Kniha v tuzemském kontextu představuje dobrý úvod do hodně svérázné poetiky Šintaróa Kaga (* 1969). Sice je v porovnání s některými jinými jeho díly, jež si obvykle libují ve skatologických motivech a široké plejádě jiných nechutností, ještě celkem umírněná, nicméně všechny základní znaky pro autora typických komiksů v ní jsou přítomny.
Čím vykloubeněji, tím lépe
Šintaró Kago navazuje na japonskou estetiku ero guro nansensu, neboli erotického groteskního nonsensu, což je japonský umělecký směr pocházející z dvacátých let minulého století. Reagoval na evropské avantgardní směry reprezentovanými dadaismem, surrealismem či expresionismem. Japonská varianta si rovněž zakládala na snové imaginaci, evokování existenciálních úzkostí a na provokativní hravosti vytahující na světlo různá tabuizovaná témata. Na původně modernistický směr navázalo v šedesátých letech undergroundové komiksové hnutí, z něhož vyrostla řada vyhraněných autorských osobností jako Jošiharu Cuge, Kazuiči Hanawa nebo Suehiro Maruo. A Šintaró Kago pak dědictví ero guro mangy přenesl do oblasti pornografie. Jeho komiksy vycházejí v undergroundových i erotických časopisech a v posledních letech ovšem stále silněji pronikají do zahraničí.
Dvě sousední stránky z knihy Šintaróa Kaga Princezna z nekonečného hradu, repro: Argo
Kagův kresební styl se blíží mainstreamové manze, ovšem autor rád experimentuje jak s komiksovým vyprávěním, tak s médiem jako takovým. Souvisí to s jeho přístupem k námětům, který má blízko k japonské tradici absurdní imaginativní fantastiky, do níž kromě autorů ero guro nansensu patří i zmíněný Džundži Itó nebo spisovatel Jasutaka Cucui. Všichni tito tvůrci zpravidla vycházejí z nějakého podivínského, vykloubeného nápadu, který stupňují a variují ad absurdum. Itó v sérii Spirála vypráví o městečku stiženém kletbou spirály, která se projevuje různými mutacemi lidí a mnoha dalšími projevy souvisejícími s tvarem spirály. Cucui v románu Konec stříbrného věku buduje příběh o soutěži, v níž mají japonští důchodci za úkol se vzájemně pozabíjet.
Na podobných hříčkách vystavěl Šintaró Kago celé knihy – Korokoro Soushi je plná bizarních nindžovských technik zahrnujících vraždění pomocí ochlupení nebo metodou rozdělení čehokoli (praktikuje ji zde klan příbuzných biblického Mojžíše, jenž kdysi podobně rozdělil mořské vody). Nebo sci-fi album Super-Conductive Brains Parataxis představuje sbírku příběhů o podivných biotechnologiích. A série Co a jak (zahrnutá v albu Dream Toy Factiory) poučuje své čtenáře o variantách futuristického vyměšování, o sportovních disciplínách budoucnosti či o zvláštnostech válčení ve vesmíru.
Dvě sousední stránky z knihy Šintaróa Kaga Princezna z nekonečného hradu, repro: Argo
Přitom základním vyprávěcím útvarem, v němž Kago tvoří, je krátká povídka. Dokonce i delší komiksy prakticky vždycky pojímá coby sbírky vzájemně propojených kratších příběhů. A jeho nejradikálnější a nejexperimentálnější komiksy mají vesměs formu právě několikastránkových samostatných příběhů. V povídce Abstrakce se sexuální hrátky dvojice postav odvíjejí v panelech umístěných na stěnách kvádrů, které dvourozměrným komiksovým stránkám dodávají třetí dimenzi. Povídka Vzpomínky druhých se zase odehrává ve světě, v němž za postavami neustále putují série komiksových panelů zachycujících jejich předchozí život. Komiks Zvětšenina se rozpadá na čím dál tím menší komiksový políčka s tím, jak jeho protagonisté rozebírají problematiku mikrosvěta a makrosvěta.
Kagova záliba v dovedení určitých principů – ať už dějových či komiksových – ad absurdum se v mnoha jeho příbězích odráží kromě jiného v tom, že si libuje v zobrazování groteskních totalitních systémů. Represivní politika je pro něj zajímavá tím, že její útlak bývá založen na vynucování určitých principů právě do co nejabsurdnějších důsledků. Snad nejlépe (přinejmenším pro čtenáře z bývalého východního bloku) to ukazuje jeho album Dance! Kremlin Palace, což je jakýsi perverzní průvodce dějinami Sovětského svazu. Kago zde v jednotlivých kapitolách vytváří bizarní variace ruské rulety, fantazíruje o sovětských vibrátorech fungujících na principu matrjošky a uvažuje nad tím, zda je pro vytvoření skutečně rovnostářské společnosti nutné řízeně mrzačit obyvatelstvo. V několika mangách se obrací do dějin japonského šógunátu a domýšlí jeho principy do nejkrutějších a nejzlomyslnějších variací.
Dvě sousední stránky z knihy Šintaróa Kaga Princezna z nekonečného hradu, repro: Argo
V éře japonského feudalismu se odehrává právě i Princezna z nekonečného hradu. Album v podstatě stojí na principu paralelních světů. V každém z nich zlomová událost dopadla opačně než v tom druhém. V Kagově světě se císařský palác při každé takové události fyzicky rozdvojí. A ukáže se, že ve švech, kde se paláce větví, může docházet k mutacím lidských těl. Osobám pobývajícím na hranicích obou větví mohou narůst dvě hlavy, mohou se jim zdvojit i jiné orgány, což lze využít ke groteskním sexuálním praktikám. Navíc jsme v éře šógunátu, takže Kago samozřejmě neopomene vystavovat své postavy nejvyšinutějším formám mučení, jaké mu právě přišly na mysl.
Princezna z nekonečného hradu nemá souvislý příběh; spíš jde o nezávaznou hříčku, v níž Kago rozvíjí nápady související s ústřední zápletkou. Některé z nich ho vedou i k experimentováním s komiksovým médiem. Tentokrát hodně staví na principu zdvojení. Postavy, jimž naroste druhá hlava, často oběma hlavami říkají totéž, takže vidíme dvě identické textové bubliny. Komiks často porovnává, co se děje v paralelních větvích hradu – a často se ukazuje, že v jedné i druhé linii se odehrává úplně totéž, bez ohledu na to, zda se v ní převrat podařil, či ne.
Dvě sousední stránky z knihy Šintaróa Kaga Princezna z nekonečného hradu, repro: Argo
V tom ostatně spočívá ironie díla – tvůrce ukazuje, že vlastně nezáleží na tom, zda lidu vládne ten či onen panovník, neboť jejich utrpení je v podstatě totožné. A pokud se přece jen stane, že jedna větev je technologicky vyspělejší než druhá, rozhodně to neznamená, že její vůdci jsou méně krutí a sobečtí. Překvapivé není ani to, že komiks vlastně nekončí dramatickým vyvrcholením, jež by postavám a jejich existenci vtisklo rozuzlení či smysl. Naopak, autor prostě nechá princip zdvojování nabobtnat do takových rozměrů, až se celý zhroutí. Komiks skončí proto, že už není kam pokračovat.
Osobnost Šintaróa Kago ukazuje, jak pestrý svět japonského komiksu je. Autorova „zákeřnost“ tkví v tom, že vlastně přemosťuje populární mangu, kterou připomíná kresbou i hravostí, a nejokrajovější specializované žánry, k nimž patří pornografie a umělecky laděný underground. Snad se s dílem tohoto tvůrce nepotkáváme v českém jazyce naposledy.
Obálka českého vydání s varovným upozorněním pro publikum, repro: Argo
Šintaró Kago: Princezna z Nekonečného hradu
Přeložila Anna Křivánková. Argo, Praha 2024, 200 stran, doporučená cena 388 korun.
