Předloha Mijazakiho klasiky v češtině. Čarodějka Kiki přilétla v knižní podobě

Spisovatelka Eiko Kadono (* 1935) říká, že k napsání Doručovací služby čarodějky Kiki ji inspirovala kresba její dcery, na níž byla čarodějnice vznášející se na koštěti s kazeťákem. Na tom dětském obrázku bylo přítomné něco, co se pak stalo největší předností samotného díla – harmonické spojení protikladů. Pohádková čarodějnice se vznáší na koštěti s moderním přístrojem, který je zároveň nejobyčejnější součástí vybavení většiny tehdejších japonských domácností. Ovšem Kiki spojuje nejen magii s každodenností – zajímavě se rozkračuje i mezi západní a japonskou kulturou.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Románová verze by se snad ještě víc než Mijazakiho film dala označit slovem mukokuseki. Tento japonský termín, který se používá pro řadu produktů tamní popkultury, znamená, že daná věc postrádá národní nebo rasová specifika. Jinými slovy, mukokuseki jsou knihy, komiksy či filmy, které sice vznikly v Japonsku, avšak jejich postavy a témata nemají výraznější japonské rysy. Platí to pro čarodějku Kiki i třeba pro Mijazakiho Naušiku, ale také pro mnohé další anime a mangu (od One Piece po Spy × Family). V manze a anime, stejně jako v celém japonském popu, přitom existuje široká škála děl od těch, jež jsou výrazně „mukokuseki“, až po díla silně napojená na domácí kulturu. U románové Kiki bychom si dokonce mohli říct, že její děj by se mohl odehrávat kdekoli. (Tím se liší i od filmové verze, kde městečko, v němž se čarodějka usadí, má viditelně evropský ráz, i když je to spíš idealizovaná „obecná“ metropole plná malebných zákoutí a vstřícných obyvatel.)

Díky tomu je románová Doručovací služba čarodějky Kiki hladce přístupná pro západní dětské čtenáře – není tu prakticky žádná kulturní bariéra. Vlastně je to vyprávění plynule navazující na další čarodějnické klasiky jako jsou Čarodějnice školou povinné od Jill Murphyové, Malá čarodějnice Ottfrieda Preusslera a v mužské variantě Harry Potter Joanne Rowlingové. Kadono se přitom snažila o maximální civilnost, takže hrdince dopřála vlastně jedinou nadpřirozenou schopnost – a sice létání. Schopnost vznášet se na koštěti je její jediná výhoda, s níž se vydává do cizího města „na zkušenou“, aby tu vydržela po celý rok a zapojila se do života komunity.

Oproti Mijazakiho filmu může knižní Kiki působit jaksi tlumeně. Jednotlivé kapitoly jsou víceméně samostatnými příběhy, v nichž čarodějnice plní různé zakázky, případně se náhodou připlete k různým problémům, které vyřeší. Eiko Kadono tu vlastně kreslí podobně idylický obraz každodennosti, jaký známe z některých filmů studia Ghibli. Je to ideál komunity, která je bezpečná, protože všichni si tu navzájem pomáhají.

Ilustrace z knihy Doručovací služba čarodějky Kiki, repro: Albatros

Tahle představa sice rozhodně není typicky japonská, avšak tradice, kdy se mladé čarodějnice vydávají hledat si své místo ve světě, už ano. Nejde pouze o to, že japonské rodiny, hlavně venkovské, mají ve zvyku zkoušet samostatnost svých dětí tím, že je už v předškolním věku posílají samotné na nákupy (z téhle praxe vychází oblíbená japonská reality show Už jsme velký!). Podstatnější je, že Kiki má za úkol usadit se ve městě, kde zatím žádná čarodějka nepůsobí, a najít způsob, jak být pro tuto společnost co nejprospěšnější s tím, co umí.

Na téhle misi se dobře ukazuje kolektivistický duch japonské společnosti, kde ideálem není sebeprosazení, nýbrž přispění jednotlivce do harmonického celku. Temnou stránkou přístupu je kult obětavosti ve prospěch kolektivu až do sebezničení, který v moderním Japonsku vládl za druhé světové války i v provozu korporací 20. století. Doručovací služba čarodějky Kiki ovšem ukazuje optimistickou stránku tohoto postoje k druhým: Vědomí prospěšnosti je pro hrdinku zdrojem hrdosti, nikoliv stresu a vyčerpání.

Obálka českého vydání knihy Doručovací služba čarodějky Kiki, repro: Albatros

Eiko Kadono po úspěchu prvního dílu psala nová a nová pokračování. Z Kiki se postupně stává dospělá žena, nakonec má vlastní děti. Nejnovější z knih je z roku 2022. Kromě Mijazakiho filmu existuje i několik divadelních muzikálových adaptací a hraný snímek. To ukazuje, jakým fenoménem tahle zdánlivě naprosto „mukokuseki“ kniha v Japonsku je. Je dobře, že se, byť s velkým zpožděním, dostala i k českému publiku. Přistupuje totiž ke klasické západní postavě pohádkové čarodějnice nenápadně novým způsobem.