Počítat virtuální kalorie: Co se ztratí, když se z poruchy příjmu potravy a tlaku na výkon stane rozpustilá hra?

Consume Me vytvořila Jenny Jiao Hsia spolu s programátorem AP Thomsonem, grafičkou Jie En Lee, skladatelem Kenem Snyderem a zvukařkou Violet W-P. Kromě strastí dospívání hra zpracovává dietní kulturu a poruchu v příjmu potravy. Zároveň Consume Me ukazuje, jaké limity má rozlamování složitých témat do herních mechanik a scénářů, ale i mrazivou podobnost herní (sebe)optimalizace se skutečnými kalorickými tabulkami.

A ještě varování: následující text bude z povahy věci rozebírat diety a témata související s poruchou příjmu potravy.

Jenny Jiao Hsia přebírá vloni v březnu cenu na Independent Games Festivalu 2025 za svou hru Consume Me, zdroj: Flickr / Official GDC

Vyřešit nutriční hádanku a pozdravit Slunce

Jenny je obyčejná teenagerka z přistěhovalecké rodiny. Znamená to, že má přísnou matku, která hned na začátku hry zkritizuje Jenninu váhu. Rozhozená puberťačka sáhne po takzvaném ženském časopise a rozhodne se, že zkusí držet dietu. Svůj nový závazek musí včlenit do ostatních povinností a potřeb – najít si kluka, studovat, dostat se na vysokou a také odpočívat. Consume Me vás tudíž rychle hází do „simulátoru života“. Zvládnete v Jennině komiksově vykresleném těle dosáhnout všech jejích cílů? Ale hlavně: zůstanete dostatečně hubení, díky čemuž obstojíte před přísným zrakem domácí váhy?

Každý den ve hře začíná jídlem, jež má podobu minihry připomínající tetris – je třeba si toho naskládat na talíř dost, abyste neměli hlad, ale nesmí se to přehnat s energetickou hodnotou! Ta je, v souladu s křiklavou a rozpustilou estetikou hry, vyčíslena nikoliv v kaloriích, nýbrž v „soustech“. Když to přeženete, Jenny vás nejen odmění smutným obličejem, ale především vám herní ukazatel dá najevo, že teď musíte cvičit, abyste přebytek včas shodili.

Jennino dietní trápení začíná, když matka okomentuje její váhu. Screenshot ze hry Consume Me, repro: Ondřej Trhoň

Zbytek herního dne trávíte rozhodováním se, jaké aktivity ve vymezeném čase podniknete. Budete si číst časopis o cvičení, abyste posilovali efektivněji? Nebo uklízet doma, za což vám máma dá peníze, abyste si mohli pořídit plavky na pláž, kde můžete zapůsobit na spolužáky? Zároveň je nutné studovat, později k tomu ještě udržovat vztah s přítelem, aplikovat make-up, vyvenčit psa či zajistit, že když přijde hlad, bude dost peněz na záchrannou svačinku…

Všechny činnosti mají podobu miniher, v nichž jste hodnoceni. Nejspíš ani nejde zvládnout vše dokonale, neboť ovládání hry je záměrně nepoddajné. Nejpatrnější to je u cvičení, při němž musíte páčkami gamepadu trefit správné cvičební pozice. Ve snaze o perfekcionismus jste vy i Jenny odkázáni na svéhlavost herních systémů. Je to jedna z mnoha chvil, kdy hra cíleně využívá herní výrazové prostředky k podtržení vlastního sdělení.

Podobně významuplné je čtení (knih/časopisů): klikáním musíte udržovat Jennin pohled zafixovaný na textu a nenechat se vyrušit. Všechno je barevné, ověnčené zábavnými zvukovými efekty a propracovanými animacemi. Rozhraní navíc napodobuje jakousi mobilní aplikaci, mezi jejímiž vertikálními obrazovkami hra vesele přepíná sem a tam. Consume Me prostě využívá arzenál audiovizuálních taktik, aby učinilo hraní co nejzáživnějším a co nejvíc strhujícím.

Consume Me abstrahuje složité procesy do několika ukazatelů – jako je například hlad či energie, repro: Ondřej Trhoň

Běží o pozoruhodná stylová rozhodnutí u hry, která nepokrytě je o temných věcech. Svět diet, zkoumání vlastní váhy a postavy či poruch příjmu potravy je totiž nehostinným, skličujícím a destruktivním místem. Consume Me s tím nakládá po svém: jednak z tohoto peklíčka dělá pestrobarevnou ironickou podívanou, jednak jej tvaruje herní mechanikou.

Prvně jmenované rozhodnutí nemusí být nutně špatně a v lečems je možná i zodpovědné. Tím, že se vývojářka Jenny Jiao Hsia dle svých slov naschvál rozhodla vynechat ty skutečně ošklivé věci, snižuje riziko, že někdo hru pochopí jako recept. Ironický odstup s rozvernou hudbou v pozadí je navíc legitimní taktikou, jak narýsovat čáru mezi svým životem a jeho fiktivním zpracováním. Zároveň je však zřejmé, že hra, která cíleně vynechává skutečně ošklivé aspekty života s narušeným vztahem k jídlu a tělu, musí mít své limity.

Jednotlivé činnosti mají podobu miniher, které je těžké zahrát perfektně. Screenshot ze hry Consume Me, repro: Ondřej Trhoň

Druhou, v jistém ohledu závažnější otázkou je ona mechanizace složité problematiky do systému herních vlastností. Jennin stav popisuje jak množství „soust“, které ráno snědla (s vyznačeným dietním limitem), tak trojice ukazatelů — nálada, energie a hlad. Hratelnost spočívá v nutnosti tyhle aspekty jejího života vyvažovat a postupovat kupředu. Když selžete, můžete se vrátit do dřívější pozice (na začátek dne/týdne) a pokusit se o ně – případně se sníženou obtížností – znovu. Dieta samotná tak hraje roli ukazatele, jehož musíme dosáhnout, jinak se dočkáte plácnutí přes prsty.

Život jako sled striktních pravidel

Consume Me zkrátka simuluje bičující logiku restriktivních diet jako takových, onen svět často arbitrárních pravidel, která si dietující sami ukládají. Kromě kalorií řeší kupříkladu posloupnost jídel s různým složením (populární a problematická teze o cukrových výkyvech), omezují určité druhy živin (keto), posedle hlídají konzumaci výhradně biologicky čistých potravin (ortorexie). A stejně jako mnohé tyto reálné diety (nebavím se teď o těch medicínsky opodstatněných), tak i pravidla ve hrách jsou arbitrární. Ostatně jedna z definic videoher zní: Jde o dobrovolné překonávání nepotřebných překážek.

Některé z herních úkolů se týkají Jennina společenského života, například nákupu nových plavek. Screenshot ze hry Consume Me, repro: Ondřej Trhoň

Přestože jsem k ní měl zpočátku výhrady, právě tak (s vědomím “nepotřebných překážek”) lze vnímat ústřední jídelní minihru. V ní se na složení jídla z hlediska proteinu/tuku/cukru/vlákniny nehledí právě proto, že jde o abstrakci – o řeč čísel, kterou ukládá dieta slepě hledící pouze a jen na kalorie. (Mimochodem: kalorická hodnota jídla se běžně měří tak, že vzorek potraviny se umístí do izolované komory naplněné kyslíkem, která je obklopena vodou. Tato komora se nazývá bombový kalorimetr, a metoda proto kalorimetrie. Vzorek potraviny se zcela spálí. Teplo z hoření zvyšuje teplotu vody; pokud se například teplota vody zvýší o 20 stupňů, potravina obsahuje 20 kalorií)

Větší otazníky se objevují u dalších principů Consume Me. Nejde ani tak o (patrně značně podlomené) zdraví psa pod stolem, jemuž je v jídelní minihře možné poskytovat nehodící se potraviny. Jenny si například může zjednodušit jídelní videohru tím, že čte časopisy o dietách. Co tato abstrakce znázorňuje? Přinejlepším jde o herně-designérskou zkratku, přinejhorším tím Consume Me naznačuje, že diety jsou „dovednost“, která jde jdnoduše zlepšit.

Ačkoliv diety hrají v Jennině životě obrovskou roli, prostupuje jím také tlak na výkon či téměř chorobná sebeoptimalizace. Screenshot ze hry Consume Me, repro: Ondřej Trhoň

Hra je celkově navržena tak, aby se postupem času víc a víc projevovaly stresující dopady Jennina dietování. Jenže Consume Me řeší především krátkodobé potíže, které hrdinčin režim s sebou nese. Nálada, energie a hlad se posuzují ze dne na den, chybí však dlouhodobější efekty, které špatně nastavené a nepotřebné diety a (či třeba anorexii) provázejí. A když se v pozdější fázi hry Jennin výkonnostní režim zadře, souvisí to s dietou jen částečně. Mnohem spíš v tom hrají roli vztahové problémy, stres a vyhoření.

Jak moc symptomů je příliš?

Stačí si vygooglit psychické i fyzické symptomy související s poruchou příjmu potravy a je zřejmé, že realita v Consume Me je možná veselá až příliš. Jistě, je to autorčin příběh, ovšem je s podivem, jak rychle se Jenny v závěru hry ze svého dietování vzpamatuje. Netematizuje se tu trauma, možná nikdy se nezhojivší šrámy na duši, pokřivený vztah k vlastnímu tělu, o němž mluví lidé, kteří si poruchou příjmu potravy prošli.

Ústřední minihra kalorickou hodnotu jídla nahrazuje abstraktními „sousty“ a má podobu jakéhosi Tetrisu. Consume Me, repro: Ondřej Trhoň

Můžete namítnout, že toho po jedné nezávislé hře žádám příliš. Přesto mi nejde než souhlasit s Micaelou Deitz, která v magazínu Stop Caring napsala, že Consume Me na ni působí jako příliš „bezpečná fantazie“: „Je obtížné, abych Hsia vyčítala, že zakrývá skutečné hloubky, do nichž člověk s její nemocí padá. (…) Ale po dokončení hry jsem se cítila kysele a hořce. (…) Hrou opuštěná. Jakoby moje nemoc [anorexie] byla posouzena jako příliš temná pro všeobecnou konzumaci.“ Micaela Deitz Consume Me vyčítá, že netematizuje řadu kontextů. Hra sice naznačuje rodinou dynamiku (přísnou matku), avšak nebere v potaz širší mediální nebo sociální kontext. Hra je sice zasazena do konkrétní doby, jenže specifika té doby nereflektuje. Ve snaze vybruslit z nebezpečí re-traumatizace svoje hrany obrušuje až moc. Můj pocit zároveň není v rozporu s mnoha texty o tom, že ta hra věrně zobrazuje dietovací počínání.

Ve videorozhovoru pro magazín Polygon Hsia vypráví, jak autorský tým k současné podobě Consume Me dospěl. Vývoj začal puzzle hrou, kde člověk skládá jídlo na talíř, ale nakonec tvůrkyně chtěla obsáhnout mnohem víc – strasti dospívání, mnohočetné tlaky okolí, první lásku… A pak už jí začalo jít o hru, jež není výhradně o dietách. V takové „coming-of-age“ logice pochopitelně nezbývá místo na narušený hormonální systém, na poznamenané kognitivní schopnosti či na samotný vztah k jídlu, který porucha přijmu potravy často pokřiví na dlouhá léta dopředu. Jenny v epilogu Consume Me víceméně zničehonic přestane diety dodržovat.

Velký prostor je věnován Jennině první lásce. Některé z dialogů mají téměř metareferenční charakter. Screenshot ze hry Consume Me, repro: Ondřej Trhoň

Literární kritička Anna Kornbluth tvrdí, že osobní svědectví je komoditou, kterou do jisté míry současný egocentrický mediální trh vyžaduje – vysvětluje tím třeba mohutný vzestup obliby literární autofikce. Zároveň se mi nedaří zbavit se dojmu, že v Consume Me se mezi všemi těmi úhlednými animacemi, veselými efekty a hopkajícími psíky pomeraniany cosi opravdového ztratilo.

Zdaleka to neznamená, že Consume Me je nezajímavá hra. Ukazuje rozpory, s nimiž se tvůrci a tvůrkyně pracující s autobiografickými tématy musí potýkat. Ještě konkrétněji pak hrou prostupují dilemata provázející vztah duševních trápení a herního média.

Přestože tedy jsem na pozoru před oslavnými texty ve stylu „Bojovala s dietami, pak o tom udělala hru“, které Consume Me vycházely v New York Times nebo právě v Polygonu, hře samotné kromě estetického šarmu nelze upřít skoro kritický rozměr – Consume Me je pozoruhodná právě pro svá selhání. Stejně jako Jenny, jejíž neurotický „grindset“ prozrazuje obyčejnou lidskou zranitelnost. Nakonec i samotná autorka ve zmíněném videorozhovoru ukazuje svoje deníky až obsesivně vyplněné to-do seznamy, osobními cíli a úkoly. V jedné chvíli máme možnost nahlédnout do jejího detailního soupisu novoročních předsevzetí. A splněno naštěstí nemá vůbec nic.