Podivíni, kam se jen podíváš. Lanthimosovy nelaskavé i bezradné Milé laskavosti

Milé laskavosti se skládají ze tří nezávislých povídek se stejným hereckým obsazením. První příběh sleduje muže (Jesse Plemons), jenž se snaží uniknout ze spárů autoritativního nadřízeného (Willem Dafoe). V druhé povídce se manžel obává, že jeho partnerku (Emma Stone) nahradila po nespecifikovaném neštěstí jiná osoba. Poslední vyprávění se soustředí na členku kultu pátrající po osobě, která má podle proroctví disponovat nadpřirozenými schopnostmi. Kromě hereckého ansámblu sdílí všechny příběhy postavu záhadného muže s iniciálami RMF, první a poslední osobu, kterou na plátně spatříme. RMF rovněž figuruje v názvech povídek a ve všech vystupuje jako jedna z vedlejších, přesto integrálních postav.

Yorgos Lanthimos (* 1973) slavil loni obrovský úspěch s dramatem Chudáčci, v němž se protagonistka Bella (Emma Stone) vydala na složitou odyseu za vlastní emancipací a pochopením světa, od něhož byla značnou část života odtržena. Velké množství motivů nastíněných Chudáčky se ovšem ztrácelo v přehnané a často samoúčelné stylizaci. V Milých laskavostech pracuje Lanthimos s absurditou mnohem přesvědčivěji a civilnějším stylem připomínají spíše autorovu starší tvorbu. Gotické kostýmy, rybím okem deformovaný obraz a expresivní kulisy Chudáčků nyní nahrazuje mnohem konvenčnější prostředí. Milé laskavosti se odehrávají převážně v domácnostech, motelech, nemocnicích, ošuntělých restauracích a anonymních městech. Příběhová kurióznost tak může vystoupit do popředí, aniž by ji zastírala kýčovitá výtvarná stránka.

V první a nejlepší povídce triptychu se ocitáme ve světě, kde je veškerý život protagonisty řízen mocnou, téměř božskou postavou jeho zaměstnavatele. Ten ovládá všechny aspekty hrdinova bytí, od pracovních výkonů přes stravování až po milostný život. Jak k tomuto uspořádání došlo a jaký má účel, zůstává, jak je pro Lanthimose typické, nevyřčeno. Obdobně není vysvětleno absurdní jednání postav z druhé povídky, ani fungování a smysl kultovního společenství z posledního příběhu. Společenství založená na systémech bizarních a často nahodilých pravidel jsou totiž pro režiséra symptomatická.

Yorgos Lanthimos je příslušníkem takzvané řecké divné vlny, neoficiálního hnutí, které se formovalo v reakci na ekonomickou krizi. Jeho tvůrci, mezi které patří kromě Lanthimose například Alexandros Avranas či Athina Rachel Tsangari, reagují na materiální problémy svého státu absurdními příběhy oproštěnými od běžných narativních struktur i zákonů logiky a často se zaměřují právě na témata odcizení či rozpadu hodnot a tradičních společenských pilířů.

Milé laskavosti, foto: Falcon

Manipulovaní manipulátoři

Režisérův nejvýraznější raný film Špičák (2009) tematizuje rodinnou dynamiku ovládanou autoritativní postavou otce. Patriarchální hlava domácnosti své potomky i manželku záměrně izoluje v domě odtrženém od civilizačních vlivů, kde pro ně konstruuje vlastní jazyk a alternativní představy o fungování vnějšího světa. V Milých laskavostech je pomyslným vládcem nejen všemocný nadřízený z první povídky a vůdce kultu z třetího příběhu (oba ztvárnil Willem Dafoe), ale i samotný režisér krutě si pohrávající s osudy svých postav. Lanthimos dokonce uvedl, že ho při psaní letošní novinky inspirovala divadelní hra Alberta Camuse Caligula o římském tyranském císaři opilém mocí.

Podobně absurdní uspořádání jako ve Špičákovi se objevuje v Lanthimosových dalších filmech. Ve snímku Alpy (2011) skupina lidí „nahrazuje“ zesnulé členy rodin a partnerských vztahů. V Humrovi (2015) hlavní hrdina hledá životní lásku, aby unikl proměně ve zvíře. Právě pátrání po lásce je dalším z klíčových motivů volně propojujících osudy hrdinů Milých laskavostí, které Lanthimos napsal společně s Efthimisem Filippou, spoluautorem několika jeho dřívějších filmů.

Emma Stone a Joe Alwyn ve filmu Milé laskavosti, foto: Falcon

Protagonisté nového triptychu usilovně pátrají po komunitě a místě, kam by mohli patřit. Vzpírají se normám svých životů, aby si nakonec uvědomili, že o změnu nestojí, chtějí se zavděčit autoritám a jednoduše zapadnout do nějakého rámce – ať už jde o stereotypní rutinu, konvenční vztah nebo širší společenství. Pro zoufalství ignorují rozličné formy materiální i citové manipulace, jíž se na nich blízcí dopouštějí a kterou zaměňují za lásku nebo za titulní, ve filmu většinou absentující, laskavost. Kameraman Robbie Ryan umocňuje odcizení postav tím, že hrdiny jednotlivých příběhů snímá často osamocené, situované uprostřed liminálních prostorů.

Související článek

Chudáčci chtějí porazit patriarchát i kapitalismus, ale nadbíhají milovníkům divného humoru

• Martin Šrajer

Lanthimosovi hrdinové přesto zdaleka nejsou pouze obětmi. Kromě toho, že často sami manipulují, jsou jednoduše příliš výstřední na to, aby jich divákům bylo skutečně líto a dokázali se intenzivně napojit na jejich prožívání. Každá postava má své podivnosti a tvůrce je navíc zvráceně oslavuje. Setkáme se třeba s mužem, který během přátelské večeře požaduje sledování domácí porno nahrávky. Další z postav po únosu veterinářky předvádí dvouminutový improvizovaný tanec na píseň Brand New Bitch. Ve filmovém vesmíru Milých laskavostí je i ten nejobyčejnější člověk tak trochu zvrhlý. Je škoda, že povídkový formát filmu, trvajícího ovšem více než dvě a půl hodiny, neumožňuje žádného z podivných protagonistů hlouběji poznat, natož pochopit.

Yorgos Lanthimos při natáčení filmu Milé laskavosti, foto: Falcon

Moc to spolu nedrží

Momentů, kdy by Lanthimos svou charakteristickou absurditou zprostředkoval hlubší význam namísto povrchního cynismu, je v Milých laskavostech zkrátka málo. Tři téměř hodinové povídky nedokážou vytvořit celek. Úvodní a nejsilnější z příběhů kombinuje Lanthimosovu fascinaci manipulací, přitom zůstává pevně ukotven v realitě a směřuje k jasné a promyšlené pointě. Nastavuje laťku natolik vysoko, že ji zbylé dvě povídky nedokážou vyrovnat.

Po vzoru prvního příběhu se Lanthimos snaží i v závěrech dalších dvou povídek šokovat, nakonec však různými a často nesourodými cestami dochází ke stále stejným východiskům; příběhům tím nedovoluje vyznít s plnou vahou nihilistické frustrace, která prostupuje jeho nejlepšími díly. Namísto toho se kvůli uspokojení diváků uchyluje k samoúčelně efektním závěrům, které násilně rozbíjí ambivalenci nadějně rozehraných příběhů.

Pozitivem rozkolísané antologie jsou výborní herci, kteří svým místy robotickým přednesem přesně vystihují Lathimosův apatický vztah k životu. Ze snímku vyčnívá zejména Jesse Plemons, který v každé ze třech rolí nachází unikátní interpretace. Zdatně mu sekundují Emma Stone, Willem Dafoe, Margaret Qualley nebo Hong Chau. Ani jejich herecké kvality však nezamaskují nesourodý scénář, postrádající jasné vymezení toho, co se tu vlastně chce sdělit, o čem a o co se hraje.

Plakát k filmu, zdroj: Falcon