Portrét surrealisty na největší kameru světa. Dupieuxův Daaaaaalí! je oslavou šílenství

Salvador Dalí žije ve svém domku uprostřed krajiny, kde se kupříkladu vyskytne piano, z něhož proudí voda, anebo si vesničan berlí podpírá kapkovitý výrůstek trčící mu z hlavy. Od práce na malbách odvádí umělce nanejvýš epizody: například zahlédne své starší já na verandě, nebo absolvuje protivné večeře, během nichž musí poslouchat zašmodrchané sny zdejších duchovních. Poslední dobou má však větší problém – mladá novinářka, které její šéf z nějakého důvodu říká „pekařka“, se za každou cenu snaží s Mistrem pořídit rozhovor. A nedá se odbýt ani malířovou podmínkou, že „velký Dalí“ rozhovor poskytne pouze v případě, že bude součástí filmu natočeného na největší kameru na světě.

Edouard Baer a Anaïs Demoustier ve filmu Daaaaaalí!, foto: Film Europe

Takhle zhruba vypadá portrét největší hvězdy surrealistického malířství ve filmu Daaaaaalí!. Že nepůjde o uznalý životopis, nýbrž o podvratnou komedii, je jasné už z toho, že režisérem filmu je Quentin Dupieux (* 1974). Tak třeba jeho snímek Guma vypráví o vraždící pneumatice, Moucha v kufru je něco jako Blbý a blbější pro surrealisty, kde dvojka natvrdlých kámošů potkává obří mouchu; snímek Neuvěřitelné, ale pravdivé se odehrává v domě, v jehož sklepě se nachází tunel, který se vyznačuje tím, že když jím projdete, omládnete o tři dny, ale čas se posune dopředu o dvanáct hodin. Podobné kusy, většinou velmi slušné až třeskutě vtipné, a zpravidla se sympatickou stopáží těsně pod osmdesát minut, Dupieux natáčí v poměrně rychlém sledu.

On jako já, já jako on

Daaaaaalí! je Dupieuxův první film vztahující se k reálné slavné osobnosti, žijící v letech 1904–1989. Není divu, že si vybral proslulého katalánského excentrika, který byl surrealistou tvorbou i životním stylem. Dupieux do jisté míry ctí osobnostní rysy i manýry reálného Salvadora Dalího, ale současně jeho postava ztělesňuje Dupieuxovu poetiku jako takovou. Už v úvodní scéně, kdy se nervózní novinářka Judith chystá na rozhovor s Mistrem, je právě vpád Dalího na scénu okamžikem, kdy se realita prolomí do snu – malíř přichází k hrdince hotelovou chodbou a jeho příchod je neustále nesmyslně protahován a zdržován. Čas, prostor a kauzalita se tu kolem Dalího ohýbají v groteskních obloucích a smyčkách, v nichž strávíme zbytek filmu. Sen, jejž malířovi vypráví na večeři kněz, se prolamuje do reality, až není jisté, kde končí jedno, a kde začíná druhé. Anebo: Snímek, který Judith natáčí o Dalím, se stává Dupieuxovým filmem. Samotného umělce hraje asi šest různých herců a jeho podoba i věk se proměňují třeba i v rámci jediné scény. Film naznačuje, že Dalí maluje svá surrealistická plátna podle reálných předloh… A tak dále.

Edouard Baer coby stárnoucí Dalí ve filmu Daaaaaalí!, foto: Film Europe

Podobné triky můžeme znát z předchozích Dupieuxových děl. Jeho poetika vždy stála na vpádech nonsensových pravidel do života hrdinů, kteří s nimi najednou musejí vyjednávat, i na podvratných hrách se samotným vyprávěním. Autorovy filmy přeskakují mezi různými úrovněmi snu/reality/filmu a libují si v zadrhávání, v nekonečném variování týchž situací, případně směřují k volným, bezdůvodným toulkám mimo hlavní tok vyprávění. Dupieuxovy kusy jsou zábavné mimo jiné právě tím, jak se umanutě točí na nesmyslných detailech nebo se roztěkaně vychylují nepředvídatelnými směry.

Něco raději vynecháme

Jak už bylo řečeno, Dalí v Daaaaaalí! má vlastně tytéž vlastnosti jako Dupieuxovy filmy. V tomto snímku je úkol přímočarý a zdánlivě nekomplikovaný – natočit interview. Ovšem Mistr jej neustále komplikuje extravagantními požadavky, impulzivními rozhodnutími či prostě vlastní chaotičností. Přitom má postava „Daaaaaalího“ s reálným tvůrcem společného víc než jen legrační přízvuk a pověstný knírek. Dupieuxovi se v něčem podařilo vyhmátnout podstatu Dalího persony. Katalánský umělec se totiž pro zájem novinářů jako by přímo narodil. Média jej milovala, protože jim poskytoval přesně to, co od umělců očekávala – až do karikatury přepálený obraz nepokrytě egocentrického, extravagantního bohéma řídícího se iracionálními impulzy a inspiracemi, hýřícího provokativními bonmoty a generujícího skandály. Dalí je vynikající případ veřejného intelektuála/celebrity, který dokonale přistupuje na hru, a zároveň se jí okázale vysmívá.

Anaïs Demoustier ve filmu Daaaaaalí!, foto: Film Europe

Na druhou stranu byl skutečný Dalí vrstevnatější a kontroverznější figurou, než jakou předvádí Dupieuxův snímek. Například byl natolik lakomý, že na každý šek, jímž platil za jídlo, nakreslil malou kresbu, díky čemuž si je žádná restaurace nenechávala proplatit. Legendy kolovaly o jeho výstřední sexualitě (údajně holdoval především masturbaci, nicméně ve svém domě pořádal orgie), i krutosti (traduje se, že jako dítě shodil svého přítele z vysokého mostu). Dalího dílo je prodchnuté morbiditou a smutně proslulá je výtvarníkova fascinace Adolfem Hitlerem (byl vyloučen ze surrealistické skupiny coby údajný nacistický sympatizant, v roce 1939 namaloval plátno Hitlerova záhada, inspirované svými sny o německém diktátorovi).

Film zkrátka spojil značku Dalí se značkou Dupieux do celku, který chce své diváky jemně vyhodit z konceptu, a tím je pobavit.

Mnoho z kontroverzních rysů reálného Dalího souvisí se surrealismem, který chtěl osvobodit člověka od společenských konvencí. Dalí byl vědomě narcistní osobností vyznávající šoky a provokace. Nic z toho Dupieuxův Daaaaaalí! neukazuje. Jeho film je především hravou fantazií a radostnou oslavou infantilního šílenství – a není na tom nic špatného. Jen nad otázkou, zda by se líbil samotnému Dalímu, mám značné pochybnosti. Film zkrátka spojil značku Dalí se značkou Dupieux do celku, který chce své diváky jemně vyhodit z konceptu, a tím je pobavit. Samotný Dalí by nejspíš v šokujícím působení na publikum zašel mnohem dál – nebo by chtěl aspoň vyplatit pěkně tučný honorář.

Jeden z plakátů k filmu, zdroj: Film Europe