Poslední nádech svobodné žurnalistiky. Jak Československá televize informovala o činu Jana Palacha
Informování o událostech spojených s činem Jana Palacha v druhé polovině ledna 1969 představovalo pro zaměstnance televize na více než dvacet let poslední příležitost, kdy mohli veřejnost pravdivě a otevřeně informovat bez ohledu na politické tlaky. A to navzdory cenzuře, které televizní provoz podléhal od listopadu 1968.
Čin Jana Palacha je právem řazen mezi nejvýznamnější momenty českých a československých moderních dějin. Politicky motivované sebeupálení představovalo svou naléhavostí i drastičností v naší historii bezprecedentní krok. Tomu odpovídala i reakce společnosti, která v té době přestávala věřit v možnost naplnění ideálů spojených s pražským jarem a z níž se vytrácel zájem o politiku a veřejné dění, tak charakteristický pro předchozí rok.
Dva dny po demonstračním sebeupálení studenta Jana Palacha zpovídá redaktor Janovy spolužáky a psychiatra Zdeňka Dytrycha, zdroj: archiv ČT První zprávu o činu Jana Palacha přinesla ČST už 16. ledna ve večerních zprávách. Od té doby, až do studentova pohřbu konaného 25. ledna, přinášela televize každý den nejnovější zprávy. V prvních dvou dnech byly události věnovány pouze čtené studiové zprávy, jejichž záznam se nedochoval. K dispozici dnes máme pouze přepisy hlasatelských textů, které na obrazovce pronášela Kamila Moučková. 18. ledna byl odvysílán rozhovor s Palachovými spolužáky a také s psychiatrem Zdeňkem Dytrychem, který hodnotil bezprecedentnost Palachova činu.
V dalších dnech televizní vysílání akcentovalo především snahu odradit potenciální následovníky od opakování Palachova příkladu. S možná nejsilnějším apelem vystoupil 19. ledna novinář a šachový velmistr Luděk Pachman. Z Pachmanových úst během projevu zazněla mimo jiné věta: „Žít pro opravdu velkou myšlenku je často mnohem víc, než pro tuto myšlenku zemřít.“ Na závěr svého vystoupení Pachman nabídl všem studentům a Palachovým přátelům pomocnou ruku. Kdokoliv z nich si chtěl o situaci promluvit, mohl Pachmana kontaktovat na jeho telefonním čísle.
Televizní projev Luďka Pachmana k úmrtí Jana Palacha, zdroj: archiv ČT Neopakování Palachova činu bylo pochopitelně i v zájmu policie, která s Pachmanem v této aktivitě úzce spolupracovala. Díky policejním záznamům tak dnes víme, že po Pachmanově výzvě se šachovému velmistrovi ozval muž, jenž o sobě tvrdil, že mluví jménem Palachových přátel. Onen muž Pachmanovi sdělil, že jediný způsob, jak zabránit dalším úmrtím, je splnit podmínky, které Palach vyjmenoval ve svém dopise na rozloučenou – tedy okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování kolaborantské tiskoviny Zprávy. Mezi jinými kontaktovala Pachmana i studentka pražské filozofické fakulty. S Palachem se sice přímo neznala, jeho čin ji však hluboce zasáhl, že – tvrdila – „nemůže v takovém světě žít a že spáchá sebevraždu nějakým neokázalým způsobem“. Pachmanovi se podařilo studentku přesvědčit, aby od záměru upustila. Na základě telefonátu se Pachman sešel ještě s několika dalšími mladými lidmi, jimž pomohl překonat obtížnou životní situaci.
Dovětek redakce
Luděk Pachman byl počátkem normalizace zatčen a vězněn a roku 1972 byl donucen emigrovat do Spolkové republiky Německo. Tam jednak uplatnil svůj šachový um, jednak – jako katolík, který konvertoval ve svém dospělém věku – se zapojil do politiky v „dresu“ CDU-CSU. Zemřel roku 2003, ve svých osmasedmdesáti letech, v německém Pasově.
Morální apel spisovatele Jana Procházky, zdroj: archiv ČT V podobném duchu jako Pachman vystoupili v následujících dnech některé další osobnosti – od herců Václava Vosky a Miroslava Horníčka, přes sportovce Danu a Emila Zátopkovi, spisovatele Jana Procházku, až po prezidenta Ludvíka Svobodu. Kamery zachytili i projev Václava Havla, ten ale (nejspíš kvůli kritickému tónu vůči politické reprezentaci) pravděpodobně nebyl nikdy odvysílán. Nejemotivnějším momentem „palachovského“ vysílání byl bezesporu rozhovor s Palachovou přítelkyní Helenou Zahradníkovou a kamarádkou Evou Bednárikovou. Obě dívky, viditelně zasažené ztrátou blízkého člověka, apelují na studenty a další mladé občany, aby nenavazovali na Palachův čin a nepůsobili tak bolest sobě i svým blízkým.
Kompletní mapu vysílání prvních dní následujících po Palachově činu už bohužel nelze rekonstruovat – řada záznamů se nedochovala a ani informace o podobě tehdejšího vysílání nejsou kompletní.
Veřejnost samozřejmě zajímaly informace o Palachově zdravotním stavu, které jim televize zprostředkovala v interview s jeho ošetřujícím lékařem odvysílaném 19. ledna, tedy jen několik hodin před smrtí mladého studenta.
Rozhovor redaktora Daňka s ošetřujícím lékařem Jana Palacha, zdroj: archiv ČT Bohaté zpravodajské pokrytí měl Palachův pohřeb, jenž se stal společenskou manifestací nesouhlasu s vývojem po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. První dny po Palachově činu představovaly na dlouhou dobu poslední nádech svobodné žurnalistiky, která byla umlčena na dalších dvacet let.
Vrcholem a zároveň labutí písní tohoto vzedmutí bylo odvysílání pořadu Slovo ke dni – Štafeta televizních publicistů. V názorovém pásmu vystoupilo dvanáct významných televizních publicistů (například Jindřich Fairaizl, Vladimír Škutina nebo Jiří Svejkovský) a vyslovilo svůj názor na význam Palachova činu a společenský vývoj obecně. Kritické vystoupení stálo řadu účastníků „Štafety“ místo v Československé televizi, kterou ostatně zakrátko čekaly tvrdé a rozsáhlé čistky.
