Povedená střela do šibenice, to je fotbalová minisérie Štěstíčku naproti

Šest plus minus hodinových epizod Štěstíčku naproti vypráví o poměrech v nejvyšších patrech českého fotbalu na počátku jednadvacátého století. Před dvaceti lety se toho námětu – konkrétně policejních odposlechů mezi funkcionářem Viktorie Žižkov Ivanem Horníkem a vedoucím komise rozhodčích fotbalového svazu Milanem Brabcem – chopil Petr Čtvrtníček a napsal divadelní hru Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?. Uváděna byla se značným ohlasem. Inscenačně to bylo skromné, šlo o scénické čtení trvající zhruba hodinu, stopáž se vždy odvíjela od míry improvizací, jež toho byly součástí.

V minisérii Štěstíčku naproti je korupční vztah mezi klubovým funkcionářem a šéfem komise rozhodčích základní osou, ovšem obalenou několika příběhovými liniemi a komplexnějším pohledem na tehdejší nejvyšší fotbalovou soutěž. Je zde brněnská expozitura protikorupční policejní jednotky, do níž přichází vyšetřovatel a také trenér fotbalových žáků Marek (Václav Neužil) a pozvolna se svými kolegy proniká do fotbalové chobotnice, přičemž je v tom o poznání úspěšnější, než ve svém kličkování mezi manželkou a milenkou. Vyskytuje se zde sudí Irča (Denisa Barešová), která dostává v machistickém prostředí zabrat, ale s morálně nejednoznačnou kreativností se v něm učí chodit. A do hry vehementně vstupují hoši ostřejší a movitější, než je Ivan ze Žižkova (Marek Daniel), jenž toho sice hodně napovídá a uplete se šéfem komise rozhodčích (Jiří Vyorálek), jenže na vyloženě mafiánského Čestmíra (Václav Kopta), který vlastní jeden středočeský ligový klub, natožpak na slovenskou vypráskanou podnikatelskou dvojici otec & syn (Richard Stanke, Andrej Polák), která fotbal v moravském Hradišti financuje z hazardního byznysu, prostě nemá.

Václav Kopta v sérii Štěstíčku naproti. Foto: © TV Nova – Lumír Hovančík

Moc by chtěl, ale nejde to

Scenáristé Ondřej Gabriel a Tomáš Vávra obdobně jako před dvaceti roky Petr Čtvrtníček využili specifického a vulgárního slovníku bafuňářů zaneseného v policejních odposleších, ale protože na doslovných citacích by minisérii neutáhli, šíbrovským výrazivem umně a organicky prostoupili celou sérii. Vyskytuje se v ní jeden nekorektní výrok za druhým, zazní vtipy, hlášky, urážky, výhrůžky, kletby, ale vše patří k onomu prostředí, neběží o samoúčel. Není mi známo, jaký podíl na scénáři měl Gabriel a jaký Vávra, ale vzhledem k tomu, že druhý z nich je podepsán pod třemi fotbalovými filmy z volné řady Vyšehrad či pod scénáři k několika minisériím (mimo jiné Král Šumavy) a Gabriel pod ambiciózní politicko-pološpionážní minisérií Bez vědomí (v roce 2019 ji uvedla HBO), viděl bych to tak, že Vávra akcentoval dialogy, jazyk či situace, a Gabriel souvislosti a stavbu vyprávění. Ať už tomu při psaní bylo jakkoliv, rozhodující je, že scénář vyprávěcí linie a motivy zručně provazuje.

Své reálné předobrazy neměly jen postavy Ivana a Milana, ale i figury dalších fotbalových podnikatelů a také rozhodčí Irči i jejího přítele. V této recenzi však netřeba dále rozklíčovávat, která postava z koho a jak čerpá, to je zajímavější a pikantnější pro sportovní média. Pro nás je důležitější, že režisér Marek Najbrt herce velmi dobře vedl, s kameramanem Martinem Štěpánkem a architektem Janem Vlasákem dokázali vybudovat několik základních „hnízd“ – mikrokosmů, v nichž byly dané postavy zabydleny a výborně v nich fungovaly: ať to byl svárlivý policejní minitým v protikorupční expozituře, nebo kancelář šéfa komise rozhodčích, v níž symbolický rozměr dostal stylový kávovar, anebo bizarní kancelář s hracími automaty majitelů fotbalového Hradiště.

Štěstíčku naproti není žádný seriálový úkaz, nýbrž velmi dobré, se švihem a chytře odvedené řemeslo. Co se z něho ovšem kvalitativně vyděluje a aspiruje na jeden z tuzemských výkonů roku 2025 před kamerou, to je kreace Marka Daniela v roli žižkovského manažera Ivana. Namaskování silně odkazuje ke zmíněnému funkcionáři Ivanu Horníkovi, o což však o výsledku vlastně nejde. Marek Daniel gesty, pohybem, chůzí, mluvou vystavěl „obecnější“ postavu v podstatě zoufalce, nešťastníka s opravdovou láskou k fotbalu, chlápka s velkými ambicemi, jenže bez kapitálu. Do nového století přepadl z devadesátek. On je fakticky pouhým správcem, reálný majitel klubu se courá někde po světě a klub má zřejmě jako hračku, která ho zajímá jen občas a nesmí jej moc stát. Však také majitele klubu nikdy nespatříme. Stejně jako nespatříme tvář tajemného Emka, jenž nosí procovský prsten s velkým písmenem M – Emko celé prvoligové dění řídí, tahá v něm za nitky. Kmotr. To je samozřejmě nadsázka, zatímco postava Ivana je psychologicky a sociálně věrohodný typ nutící diváka zaujmout k němu vztah.

Pevné fanouškovské jádro žižkovského klubu. Záběr ze série Štěstíčku naproti. Foto: © TV Nova – Lumír Hovančík

Nejde jen o fotbal

Štěstíčku naproti má v sobě potenciál oslovit i publikum, které fotbalové dění příliš nebo dokonce vůbec nesleduje, neboť o „ofsajdy“ tu jde především vztahové. Antifotbaloví diváci se nemusí obávat, že je budou  otravovat pasáže ze zápasů, akce na hřišti tvůrci pojali minimalisticky, tady se rozhodně nepředstírá simulace opravdových utkání. Samozřejmě, že „my“, kteří fotbalu holdujeme, to máme se Štěstíčkem naproti o dost snazší, přitažlivé je pro nás samo o sobě, nadto si vychutnáváme různé odkazující detaily, s nimiž si tvůrci hrají. Jen to nesmíme doslovně porovnávat s realitou, je třeba přistoupit na fabulaci a na žánr. Je to zkrátka zábava „o něčem“: vtipná minisérie, ale žádná bohapustá řachanda, dokonce ve své podstatě docela temný obraz dobových poměrů v daném „oboru“.

A pak je zde zajímavá souvislost, primárně sice fotbalová, ale nejen; ostatně vstupuje do závěrečné epizody minisérie, když aktéři sledují zápasy české reprezentace na mistrovství Evropy 2004. V oněch letech, kdy korupce zcela bez uzardění prostupovala nejvyšší soutěží, byl český národní tým nejsilnější ve své polistopadové historii a jména Koller, Baroš, Šmicer, Poborský, Rosický, Čech či Nedvěd znala fotbalová Evropa. Jmenovaní hráli ve špičkových anglických, německých či italských klubech. Český národní tým měl skvělý zvuk, a hlavně herní projev. Můžeme to přisuzovat „vyšším“ silám – osud chtěl, že se zrodila  výjimečná generace. Ale takhle jednoduché vysvětlení asi neobstojí.

Je to zkrátka zábava „o něčem“: vtipná minisérie, ale žádná bohapustá řachanda, dokonce ve své podstatě docela temný obraz dobových poměrů v daném „oboru“.

Obecnější souvislosti onoho jevu jsou přinejmenším dvě. První: celá ta generace se formovala v odchovu studenějším, drsnějším, než je odchov dnešní, kdy mnozí si o sobě po prvních dílčích úspěších myslí, že mají na to co nevidět dosáhnout na velké peníze a slávu, ale už nejsou  cílevědomí a absolutně odevzdaní své věci jako byli třeba Petr Čech nebo Pavel Nedvěd. Souvislost druhá: politicko-strategicko-ekonomicky je „bezstarostná“ globalizace zřejmě za zenitem, ale ve fotbale konkurence v uplynulých dvaceti letech kontinuálně rostla. Schopných „hladových“ hráčů, vzešlých ze skromných poměrů, běhají dnes po hřištích předních evropských lig zástupy. Mimo jiné proto, že talenty z celého světa si k sobě stahují akademie bohatých klubů. Fotbal je teď byznys a také vědou pracující s daty víc než kdykoliv předtím. Přitahuje schopné lidi, sofistikované metody a kromě umu vyžaduje bezprecedentní dávku kázně a nasazení. Vydobýt si pozici ve špičkovém evropském týmu je pro české hráče nyní daleko těžší.

Co k tomu na tomhle webu, jenž náleží České televizi, ještě dodat? Asi už jen to, že minisérie Štěstíčku naproti by slušela veřejnoprávní produkci jak tematicky, tak provedením. Rozhodně víc, než nějaká šestatřicátá nebo kolikátá neškodná detektivní řada.

Vizuál k sérii Štěstíčku naproti. Repro: TV Nova / Oneplay