Proč musela být Ruth Ellisová oběšena. Sedmdesát let stará kauza dnešním pohledem
V iVysilání České televize je nově ke zhlédnutí předloni vyrobená čtyřdílná britská hraná minisérie o Ruth Ellisové, která byla ve Velké Británii poslední ženou popravenou oběšením. Její případ, jenž se udál roku 1955, silně napomohl k tamní společenské diskusi o trestu smrti. O deset let později jej království zrušilo. Ale kauza Ellisová měla dozvuky i později. A vlastně za jeden takový dozvuk lze považovat i tu minisérii.
Možná náhodou, možná nikoliv náhodou se britští tvůrci hraných filmů vracejí k případu Ruth Ellisové v letech jeho kulatých výročí: Roku 1985 natočil Mik Newell snímek Tanec s cizincem (v Česku vyšel roku 2009 na DVD), scénář k němu napsala známá dramatička Shelagh Delaneyová, jejíž Chuť medu se hrála i na tuzemských divadelních scénách. V roce 2005 režíroval Adrian Shergold snímek Poslední kat (v ČR na DVD rovněž 2009), pravda, ten primárně vypráví o popravčím Albertu Pierrepointovi, proslulé figuře britské historie minulého století – pověsil několik stovek lidí, mezi nimi právě i Ellisovou; její postava se ve filmu rovněž vyskytuje. Minisérie Krutá láska: Příběh Ruth Ellisové vznikla pro britskou komerční televizní společnost ITV v roce 2004, premiéru však měla vloni: nejprve v únoru v USA, v Británii pak v březnu.
Rychle „vyřešena“
Ruth Ellisová – letos v říjnu uplyne sto let od jejího narození – nebyla žádný svatoušek. Od teenagerských let pracovala jako placená hosteska v nočních klubech. Otec jejího prvního dítěte (syna) padl ve válce, s otcem dcery se rozvedla. O děti se starala poněkud bokem, byla to syrová výchova. Ale pokoušela se stát na vlastních nohách, pracovala, stala se nejmladší šéfovou klubu s hosteskami v Londýně. Právě v té době se však zamilovala do Davida Blakelyho, zřejmě okouzlujícího floutka z lepších kruhů, který se prezentoval jako automobilový závodník.
Citová vazba na něho se pro Ruth stala devastující a fatální. Po zhruba dvouleté známosti vztah utnula 10. dubna 1955 tím, že Davida zastřelila. K činu se přiznala, milost nežádala. Hned v červnu toho roku se konal soud, jenž ji uznal vinnou v plném rozsahu, a 13. července byla popravena. Šlo to tedy rychle. Až moc rychle. (Vezměme si, že Olga Hepnarová s vražedným úmyslem najela na pražské Letné autem do lidí 10. července 1973, usmrtila osm lidí. Milost nepožadovala, naopak. Soud vynesl rozsudek 6. dubna 1974. Ovšem oběšena byla až 12. března 1975. A stala se i poslední ženou popravenou na území Československa.) A právě především o promptnosti, s níž byla Ruth Ellisová „vyřešena“, vypráví minisérie napsaná scenáristkou Kelly Jones a režírovaná Leem Havenem Jonesem.
Laurie Davidson jako David Blakely a Lucy Boynton jako Ruth Ellisová v minisérii Krutá láska: Příběh Ruth Ellisové. Foto: ITV Ruth Ellisová avšak nebyla bytostí bez emocí – na rozdíl od výstředně chladné Hepnarové, která vraždila z jakési zásadní nenávisti k lidem. Ellisová vypálila čtyři kulky do svého milence ze zoufalství. Nedovedla dál snášet jeho lhaní, Blakelyho pohrávání si s ní a v neposlední řadě ji deptalo fyzické násilí, jehož se na ní dopouštěl. Střelnou zbraň jí k „ukončení“ situace nabídl někdejší válečný pilot a finančně zajištěný Desmond Cussen, který o Ruth stál a s nímž udržovala paralelně vztah, přičemž oba muži o sobě věděli. To Cussen ji vyškolil ve střelbě a zavezl ji na místo činu. Jenže o Desmondově podílu neřekla Ruth před soudem ani slovo, kryla ho. Když na ni blížící se smrt naplno dolehla, chtěla na poslední chvíli výpověď změnit a sdělit všechny okolnosti. Její advokát se proto snažil Desmonda dostat k výslechu, jenže na zvrat již bylo pozdě… Respektive: Žádosti, aby definitivní verdikt o popravě byl vyřčen až po výpovědi Cussena a po jejím prozkoumání, nebylo vyhověno. A to i přesto, že ministru vnitra G. L. Georgeovi byla také zaslána petice s padesáti tisíci podpisy žádající odklad trestu. Ministr odklad odmítl udělit.
Řetězec příčin a následků
Scenáristka Kelly Jones a režisér Lee Haven Jones si dávají záležet na tom, aby minisérie nezůstala u trpného a obecného „nebylo vyhověno“, nýbrž aby pojmenovala osoby, vazby a společenský mechanismus, které tak rychle nasadily Rut Ellisové oprátku na krk. Těmi osobami byli muži z vyšších vrstev, londýnské kruhy pánů, kteří spolu mluví. Z minisérie v její společenské dimenzi netrčí feminismus, avšak patriarchálně-machistickou povahu tehdy pevně zavedených pořádků tvůrci zřetelně demaskují či zkrátka kriticky konstatují. Blakely a Cussen byli zajištění „gentlemani“, zatímco Ellisovou prozrazoval neautentický přízvuk, který měl zakrývat její nižší původ. Pro Blakelyho a Cussena byla ženou, jež svým půvabem a přirozenou inteligencí uspokojuje jejich určité potřeby, ale nikdy ji nebrali coby sobě rovnocenného člověka. V zásadě ti pánové skrze ni bojovali mezi sebou. Neboli minisérie obdobně kriticky nahlíží na britskou třídní stratifikaci.
S Ruth bylo ve vězení zacházeno slušně, poslední noc před popravou dokonce říká, že tak dobře se asi ještě nikdy neměla: pravidelná strava, slušné zacházení, žádný řev, žádní muži dobývající se do jejího pokoje. V těchto projevech jsou britská demokratičnost a humánnost nesporné (představme si třeba československé, natož sovětské vězení v padesátých letech), ale to neznamená, že bezchybné, natož absolutní. Privilegovanost jistých vrstev zoufale i zuřivě pojmenovávají dva advokáti Ruth Ellisové, nejprve John Bickford, v posledních dnech jejího života pak Victor Mishcon – oba narazí na síť předsudků, neochoty i spolčení, které staví hráz tomu, aby se případ Ellisová probral ještě jednou, ve všech aspektech. Nejsou vůle a ochota. Když to pojmenujeme natvrdo, v zásadě tady privilegovaní říkají: Odkliďte tu problémovou, nemravnou ženskou pryč, hoďte ji na smetiště, ať nám tady nekomplikuje situaci a pořádek. V úplném závěru minisérie jsou stručně naznačeny některé děje následující po popravě, například advokát Bickford se z případu už nikdy nevzpamatoval, propadl alkoholismu a v sedmdesátých letech na jeho následky zemřel.
Tvůrci se však jen velmi střídmě probírají dětstvím, respektive sociálně-rodinnými poměry, které Ruth nasměrovaly do neurovnané dospělosti. Otec, matka a sestra za ní sice v minisérii stojí, nakonec to vše vyhlíží coby pěkná soudržnost, jenže v reálu to byl právě otec, jenž Ruth v dětství zneužíval, a ona kvůli tomu z rodiny co nejdřív zmizela. Filmaři se nepokrytě vymezují vůči dobovým představám, z nichž menším dílem čerpala i obhajoba: žena je náchylnější k nekontrolovanému a hysterickému chování. Jenže v zájmu demaskování této předsudečnosti tvůrci ne zcela akceptují evidentní mezigenerační kauzalitu, přenos problémů, který v tomto rodinném okruhu působil s nemilosrdnou brutalitou: Ruth Ellisová byla taková, jaká byla, i kvůli rodinným poměrům, a její děti jakbysmet. To už jdeme mimo záběr minisérie a poukazujeme na sílu příčinnosti: Ruthin bývalý manžel George Ellis spáchal v roce 1958 sebevraždu. Její matka si v roce 1969 dle všeho pustila plyn. Syn Andy, jemuž bylo v době matčiny popravy deset let, si vzal život v roce 1982. Dcera Georgina, jež byla svěřena do pěstounské péče po otcově sebevraždě v osmapadesátém roce, spadla do závislosti na alkoholu, měla potíže s výchovou svých šesti dětí a měla i řadu problematických vztahů (mimo jiné se slavným fotbalistou Georgem Bestem, rovněž alkoholikem); ve svých padesáti letech podlehla rakovině.
Nechtějí to slyšet
Pro titulní roli si režisér Lee Haven Jones vybral v New Yorku narozenou britskou herečku Lucy Boynton, která tvárně a věrohodně přechází od polohy flirtující femme fatale přes ženu/matku, jež by se ráda usadila, ale cosi v ní se tomu brání, až po hrdou vězeňkyni, která zprvu naprosto nestojí o milost, ovšem před chřtánem nicoty zatouží žít a učiní pozdní (a marný) pokus vymanit se ze „zákonů“, do nichž ji život uvrhl. Nikdo nikdy se s ní mazat nebude, je hadrem k použití, když dostane ránu, vrátí ránu. Tak zpočátku rovněž přijímá i vyměřený trest – je to oko za oko, zub za zub (než si uvědomí, že by na sebe sama mohla nahlížet i jinak). Časté detaily její tváře odhalují jemná hnutí mysli, ale současně zapadají do obrazové koncepce kameramana Bryana Gavigana, jenž dění snímá pokud možno efektně v rámci evidentních rozpočtových možností. To se projevuje mimo jiné ve střídmých a téměř divadelně inscenovaných výsecích z městských ulic či v nadbytku podhledů u exteriérových, ale i některých interiérových scén, což je osvědčená metoda tehdy, když musíte točit „dobovku“ v současném provozu bez pořádného balíku peněz na předělání snímaného prostředí.
Kromě výkonu Lucy Boynton se v minisérii vyskytuje řada dalších výtečných hereckých kreací včetně několika rolí víceméně epizodních (například Gloria Obianyo coby vězeňská strážkyně Joy či Juliet Stevenson jako šéfová věznice). Hlavními spoluhráči Boynton ovšem jsou Toby Jones v roli advokáta Bickforda a Mark Stanley ztělesňující Desmonda Cussena. Oba jsme mohli nedávno vidět v ceněných britských minisériích: Toba Jonese v hlavní roli titulu Pan Bates versus Britská pošta (vloni byl v nabídce iVysílání), Stanleye pak jako jednoho z vyšetřovatelů v loňském netflixovském fenoménu Adolescent.
Jiné ztvárnění: Miranda Richardson jako Ruth Ellisová ve filmu z roku 1985 Dance with a Stranger / Tanec s cizincem režiséra Mikea Newella. Zdroj: IMDb Minisérie pracuje s principem, kdy je příběh otevřen téměř finální scénou (Ruth těsně před popravou) a následuje vyprávění, jak se vše seběhlo, že věci došly až sem. Vzhledem k proslulosti případu je to pochopitelné. Režisér Jones poměrně svižně střídá časové roviny a v nasazení některých flashbacků či v pojetí několika scén nezapře svou zkušenost ze žánrové tvorby (horor The Feast, 2021). Těmito prostředky odlehčuje jinak docela hutnou vztahovou i institucionálně-justiční síť, do níž je příběh vpleten.
Na smrt a na život
A tady se volně dostáváme ještě k jedné společenské souvislosti minisérie Krutá láska: Příběh Ruth Ellisové. Ke konci loňského roku se na českých pultech objevila kniha polského reportéra Wojciecha Tochmana Příběh na smrt a na život, kterou jsme zde na začátku týdne recenzovali. Autor knihu dokončil v roce 2023 a psal v ní o případu Moniky Osińské (* 1977), která byla v Polsku v roce 1998 odsouzena na doživotí kvůli podílu na vraždě – byla přítomna tomu, když dva její vrstevníci ubili k smrti mladou ženu. Tochman se knihou ptá, jaký smysl má odsoudit mladého člověka do konce jeho života za to, co v mládí provedl. Osińská nepopírá, že nesla svůj díl viny, ale doživotí není adekvátní, argumentuje reportér i za pomoci různých expertů. Tochman nastiňuje, jak fakt, že byla Monika Osińská žena, působil v justičních, potažmo společenských strukturách. Šlo o směs nenávisti, pohrdání, exemplárního případu a současně nezájmu zevrubně prozkoumat reálný podíl aktérky na zločinu. Mírně optimistickým vyústěním případu bylo, že po sedmadvaceti letech nakonec byla Osińská podmínečně propuštěna a že od doživotních trestů se v takových případech v Polsku mezitím upustilo.
U Ruth Ellisové mělo její ženství (a také třídní původ!) rovněž svůj význam a minisérie to akcentuje. Ruth svedl život do mužského světa jistého typu, který ji nejprve vysál, a pak zapudil. „Nikdo nechce slyšet o mých problémech,“ říká Ruth v druhé epizodě advokátu Bickfordovi. „Nikdo nechce slyšet, jak ženské trpí a co jim muži dělají,“ když mu odpovídá na dotaz, proč před soudem nevypovídala o tom, jak s ní bylo nejen ze strany Davida Blakelyho zacházeno. Nakolik byl případ Ruth Ellisové temný, tak byl aspoň užitečný v tom, že v Británii napomohl k odstíněnějšímu posuzování viny a trestu.
Vizuál k minisérii Krutá láska: Příběh Ruth Ellisové. Repro: ITV
Krutá láska: Příběh Ruth Ellisové / A Cruel Love: The Ruth Ellis Story (Velká Británie, 2024, 4 epizody, celková stopáž 3 hodiny 8 minut)
Režie: Lee Haven Jones, scénář: Kelly Jones, kamera: Bryan Gavigan, hudba: Samuel Sim, střih: David Fisher, Sara Jones, scénografie: Stephen Campbell, Spencer Robertson, Jack Hawthorn, masky: Natasha Richards. Hrají: Lucy Boynton, Toby Stephens, Toby Jones, Juliet Stevenson, Mark Stanley, Amanda Drew, Arthur Darvill, Joe Armstrong, Laurie Davidson a další.
