Sama nezabíjela, ale na vraždě podíl měla. Zaplatila za to. Tvrdě

Ve varšavské čtvrti Tarchomin došlo 19. ledna 1996 mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední k loupežné vraždě. Yogi, Holub a Vosa měli před maturitním plesem, který si chtěli pořádně užít, dobře se na něj obléct, jenže se jim nedostávalo peněz. Napadlo je, že by se k nim mohli dostat v bytě / kanceláři firmy, s níž jeden z nich spolupracoval jako brigádník. Vybavili se baseballovou pálkou. Zazvonili. Otevřela jim příbuzná majitele Krzysztofa Orszagha, dvaadvacetiletá Jolanta Brzozowská, sestra jeho manželky. Majitel nebyl přítomen. Trojice simulovala zájem o práci. Když Jolanta seděla u stolu a vyřizovala papíry, pánové Yogi a Holub ji začali brutálně mlátit. Ubili ji k smrti. Vosa jim v tom nebránila, byla ve vedlejší místnosti. Než zmizeli, v bytě / kanceláři potřísněné krví sebrala nějaké věci.

Marcin Murawski (čili Yogi), Robert Gołębiewski (Holub) a Monika Osińská (Vosa) byli brzy dopadeni. V roce 1998 všichni tři vyfasovali doživotí. Osińská byla v demokratickém Polsku první ženou odsouzenou k takovému trestu. A právě ona stojí v centru knihy Příběh na smrt a na život.

Polský reportér a spisovatel Wojciech Tochman na podzim 2025, zdroj: Facebook Wojciecha Tochmana

Dokončená práce

Wojciech Tochman (* 1969) patří k proslulé škole polské reportáže. Jeho knihy vyšly v řadě zemí, v Česku konkrétně tyto: Pánbůh zaplať (reportáže z Polska), Jako bys jedla kámen (stopy války v Bosně), Kokrhání kohoutů, pláč psů (dědictví hrůzovlády v Kambodži). Příběh na smrt a na život se v jednom vymyká. Autor v ní dokončil práci, kterou rozdělala jeho kolegyně Lidia Ostałowská (1954–2018, do češtiny byly přeloženy její tituly Cikán je Cikán a Akvarely pro Mengeleho). Ostałowská totiž začala za Monikou Osińskou do vězení pravidelně docházet, chtěla o ní napsat knihu, ale vězenkyně si to nakonec, pod tlakem rodiny, rozmyslela. A do toho vstoupila reportérčina vážná nemoc, nedostala čas na to, že by se postoj Moniky třeba změnil. Lidia zemřela.

Polská reportérka a spisovatelka Lidia Ostałowská (1954-2018), jíž Wojciech Tochman knihu Příběh na smrt a na život vlastně věnoval, a dokončil tak to, co ona nestihla, zdroj: Facebook Instytutu Reportażu – Magdalena Wdowicz-Wierzbowska

Tochmanovi to nedalo. Od rodiny získal podklady, které Ostałowská nasbírala. Pustil se do jejich prostudování. K tomu přidal svůj reportérský vklad a do karet mu zahrál čas – Monika Osińská byla v březnu 2023 podmínečně, po sedmadvaceti letech, z vězení propuštěna. V tom roce Tochman knihu, s jejíž publikací Osińská teď již souhlasila, dokončil a publikoval. Nabízí se otázka: Je Příběh na smrt a na život obhajobou a rehabilitací Moniky O.? Nechci zde vyslovit obojaké ano i ne. Takže: Není, avšak autorův přístup natolik usiluje o pochopení, že pokud tuto rovinu empatie neakceptujeme, pak nám jeho kniha i jako „nenápadná“ obhajoba může připadat.

Autor Příběh na smrt a na život své zesnulé kolegyni věnuje. V textu například cituje z poznámek Lidie Ostałowské: píše o ní jako o čestném člověku, který si ve své reportérské profesi všímal těch, proti nimž většinová společnost buď otevřeně stála, nebo je nechala napospas sobě samým. V reportérské komunitě náležela k ženské menšině, neměla to mezi kolegy snadné, neboť někteří témata, která si vybírala, nepovažovali za dostatečně nosná či atraktivní. Ona však byla vytrvalá a schopná, uměla výborně psát. Tochman označuje její postoj za neideologicky, přirozeně feministický. Zamýšlená práce o doživotně odsouzené Monice ostatně měla být, zapsala si Lidia, feministickou knihou, jaká dosud nevznikla. Příběh na smrt a na život sice nevyznívá jako feministický spis, ale protože Tochman zastává (masarykovsky řečeno) ideály humanitní, postoje k ženám a postavení žen tvoří nedílnou součástí autorovy knihy a mají silný vliv na její vyznění.

Varšavská čtvrť Tarchomin, v níž došlo ke zločinu, o němž pojednává Tochmanova kniha Příběh na smrt a na život, zdroj: YouTube – Tarchomin z lotu ptaka

…a pak už je to jenom mučení

Wojciech Tochman nebagatelizuje vraždu Jolanty Brzozowské. Popisuje ji ve vší její hrůze. Nepopírá, že Monika Osińská na činu nesla svůj díl odpovědnosti. Autor vysvětluje, že žila v rodině s neuspořádanými poměry. Tím ji neomlouvá. Stejně tak ji nevystavuje pardon proto, že polská metropole byla v devadesátých letech džunglí; taková Praha, dodejme, byla ve srovnání s ní nevinným, klidným a bezpečným místem. Ve Varšavě se lidé po setmění báli chodit ven, v metropoli o vliv bojovaly střelnými zbraněmi gangy (jakousi soft verzí takových divokých poměrů byla devadesátková Bratislava).

Co však Tochmanovi přišlo neadekvátní, to byla výše trestu pro Vosu/Moniku, která přímo nevraždila – doživotí s možností žádat o prominutí trestu po pětadvaceti letech pobytu ve věznici. A co se reportérovi vysloveně příčilo, byla kampaň švagra Jolany, Krzysztofa Orszagha, který se stal mluvčím obětí násilných činů, plédoval za co nejvyšší tresty, žádné milosrdenství, nýbrž trvalé vypuzení takových Vos/Monik ze společnosti. Vybudil veřejné mínění, stal se svého druhu celebritou zvanou do médií, probouzel ducha pomsty. (Tehdy více než polovina Poláků žádala obnovení trestu smrti, který byl v zemi zrušen v druhé polovině osmdesátých let.) Ačkoliv Monika Osińská do těla oběti nebušila baseballovou pálkou ani nebodala nožem, byla to ona, kdo se ve veřejném povědomí stal symbolem ne-lidí, které je od společnosti nutné zcela a navždy izolovat. Orszagh se ovšem časem vybarvil: obchodoval se ženami, v roce 2015 jej švédský soud odsoudil k pěti a půl letům vězení za kuplířství a znásilnění.

Monika Osińská byla za mřížemi zpočátku vystavena cílenému nátlaku, ponižování, šikaně. Nesla si prokletí doživotně odsouzené čili doživotky neboli ztraceného případu. Kromě toho byly podmínky v polských věznicích v devadesátých letech neutěšené jak personálně, tak technicky. Osińská se velmi pozvolna, ale přece na vězeňské prostředí adaptovala. Svým chováním získávala násobně více pochval než kázeňských trestů (ty jí byly často udělovány za úplné prkotiny), přesto jí nejednou byly upírány úkony, na něž měla nárok (třeba vycházky).

Jak čas plynul a podmínky ve věznicích se přece jen zlepšovaly, Osińská se zapojovala do řady aktivit a dobrovolně vykonávala činnosti, jimiž pracovala na sobě či pomáhala druhým. Absolvovala více než dvacet readaptačních programů. Psala blog, v němž reflektovala nejen svoji pozici. Získala dobrý posudek z nadace, s níž spolupracovala při nápomoci vězenkyním kupříkladu s obstaráváním menstruačních pomůcek či se zasvěcováním do života za mřížemi. Žádosti o podmínečné propuštění přesto končily zamítnutím s odkazem na to, že pochází z neúplné rodiny, nebo že se během výkonu trestu chovala ne vždy řádně, přitom šlo o konflikty, které ve vězení měla před více než dvaceti roky. Tenkrát stála na prahu dospělosti, nyní byla ženou ve středním věku, která na svůj dávný čin nahlížela kriticky a s vědomím, že vinu uvnitř sebe sama nikdy nemůže popřít.

Monika Osińska na místě činu, při rekonstrukci vraždy dvaadvacetileté Jolanty Brzozowské. Rekonstrukce se konala měsíc poté, co k činu došlo. Screenshotový výřez z materiálu polského média Gazeta Żoliborza, repro: ČT art

„Trestní zákoník hovoří o odčinění spáchaného činu, nemusí jít jen o odčinění finanční. Co (Monika) udělala pro odčinění? Na to se jí za dvacet šest let vězení nikdo nezeptal, opravdu, nikdo s ní o tom nemluvil. Vyžaduje se po ní jen klid. A absolvování resocializace, v rámci takzvaného individuálního programu,“ píše Tochman a nenalézá odpověď na to, proč ten nezájem o to, jestli trest u ní vedl k nápravě. Současně zmiňuje případ brutální vraždy manželů, jehož se v prosinci 2014 dopustili jejich osmnáctiletý syn a jeho stejně stará spolužačka. Soud jim vyměřil pětadvacetiletý trest s možností požádat o podmínečné propuštění po dvaceti letech. Generální prokurátor žádal doživotí, nejvyšší soud argumentoval, že u těchto mladých lidí by vyšší trest byl „mentálním doživotím“.

Příběh na smrt a na život se tedy táže, zda se má mladému člověku, jenž se dopustil ohavnosti, sebrat jakákoliv naděje na jiný život než za mřížemi. Tochman zaznamenává, že v jeho vlasti dochází u justice přece jen k posunu směrem k diferencovanějšímu hledisku. Ostatně odvolací soud ve Vratislavi rozhodl ke konci roku 2022, že Monika Osińská má být propuštěna kromě jiného kvůli menšímu podílu „odsouzené na spáchaném skutku“. – „Po dvaceti sedmi letech první soud, který si toho všiml,“ dodává reportér.

Polský novinář a spisovatel Wojciech Tochman, zdroj: Facebook Wojciecha Tochmana

Tochman Příběhem na smrt a na život polemizuje s tím proudem v polské společnosti, který v době psaní knihy reprezentovala především strana Právo a spravedlnost (PiS), tehdy v zemi vládnoucí a prosazující mimo jiné zvýšení represe, přísnější tresty pro občany, jež překročí zákon. (Mezitím se v odporu k liberální demokracii, k feminismu, k potratům či k Evropské unii, a naopak voláním po nesmiřitelnosti v mnoha ohledech, ještě ostřeji vyhranila partaj Konfederace svobody a nezávislosti.) Reportér kromě jiného na základě studia odborných materiálů došel k přesvědčení, že odsoudit mladého člověka na doživotí a nedat mu naději na propuštění, ani když bude vědomě pracovat na své transformaci, je způsob mučení. S tímhle přístupem společnost humánnější nebude.

Jiná liga

Tochman celek knihy umně, zkušeně skládá z fragmentů různého druhu a původu: cituje z posudků, z výpovědí, z dovolání u soudu, z přepisů rozhovorů, které Lydia Ostałowská vedla s odsouzenou, z deníku, který si vězenkyně vedla, ze svých vlastních hovorů s ní, formuluje společenské souvislosti, cituje experty. Dbá na rytmus a srozumitelnost vyprávění. Komprimuje, jak to jen jde – kde může, dokumenty parafrázuje a resumuje, aby celek nezískal podobu „šanonu se složkami“, nýbrž příběhu, jehož každý dílek čtenáře táhne k dílku následujícímu. Autor stojí před branami aktivismu, ale nerozráží je. Ruku mu nevede ideologie, nýbrž idea, že surová beznaděj nečiní společnost lepší.

Polský originál Tochmanovy knihy, zdroj: Facebook Wojciecha Tochmana

Autor proces psaní rovněž tematizuje, což souvisí s původním vkladem reportérky Lidie Ostałowské. V jedné pasáži vzpomíná, jak s ní kdysi pracoval v listu Gazeta Wyborcza a jakou poetiku vyznávali: „Každý se snažil psát krátce a hutně, s detaily, ale zase ne přehnanými. Protože jsme zároveň holdovali zásadě číslo dva: od detailu k celku. Tady to musíš zjednodušit – takto by to teď řekla Lidia? Tady zrychli. Takže zrychleme, pomiňme pár detailů,“ praví Wojciech Tochman ve své knize a hned v následující větě se „ukázněně“ vrací k reáliím případu Moniky Osińské.

Takže to po jeho vzoru též zrychlím a končím takto: Příběh na smrt a na život je výborná reportážní kniha toho typu, jenž u nás téměř nevzniká, a to jak co se týče vhledu do společenských témat, tak – a to asi především – literárních kvalit. Současná česká knižní reportáž se s tou polskou nedá srovnávat, u sousedů se v tomhle nadále hraje jiná liga.

Obálka českého vydání je dílem Pavlíny S. Morháčové, repro: Absynt

Wojciech Tochman: Příběh na smrt a na život

Přeložila Michala Benešová. Absynt, Žilina 2025, 192 stran, doporučená cena 369 korun.