ČT art uvádí: Sleduju biskupa Wojtyłu, konec hlášení. Polský film Objekt nedělá z estébáků blbečky

Robert Gliński (* 1952) je podepsaný pod několika tituly, které již za minulého režimu pozoruhodně nahlédly do ledví komunistické éry (Nedělní hry se odehrávají v době Stalinova pohřbu, kdy si skupinka dětí dosti morbidně hraje na pohřbívání). Později s obdobnou výmluvností a přesvědčivostí mapoval stinné stránky polské porevoluční společnosti, a to hlavně skrze dospívající mládež (i z televizního uvedení můžeme znát filmy Ahoj, Terezko a Sviňky).

Scenárista Andrzej Gołda je pak podepsán pod několika politicky vypjatými látkami. V tuzemských kinech běželo kupříkladu drama Březen ’68, vystavěné na příběhu milenců z protikladně smýšlejících rodin. K předloňskému Objektu napsal Gołda scénář, v němž vystavěl příběh estébáka Bronka (Mateusz Więcławek), jehož nejprve poznáváme jako hocha se zálibou ve fotografování. V dospělosti se pak více než rodinným zázemím, po němž zpočátku toužil, ukájí služební horlivostí a splétáním sítí kolem svých obětí. Ale když se sblíží s vydíraným a k donašečství nuceným knězem Michalem (Adrian Brząkala), zajiskří v něm aspoň náznak svědomí.

Polský trailer k filmu, zdroj: YouTube

Žádný primitiv

Všechny činy Bronka směřují k jedinému cíli – bezchybně splnit zadaný úkol: Sledovat biskupa Wojtyłu (tedy budoucího papeže Jana Pavla II.), jehož estébák svým způsobem obdivuje, a právě proto jej považuje za nejnebezpečnějšího z církevních hodnostářů. Okamžiky fotografického i filmového sledování, neboť pozorovatelnu má umístěnu přímo proti vchodu do Wojtyłovy rezidence, nabývají až reportážního rozměru. Herec Mateusz Więcławek uchopením Bronkovy postavy nesklouzává ke karikatuře, ani ji nedémonizuje. Jmenovaný estébák vykazuje přirozenou inteligenci a schopnost věcně diskutovat. Třeba s knězem Michalem, s nímž navazuje jakoby přátelská pouta, a dokonce s ním podniká turistické výlety, hovoří o poezii, o svém ateismu i o tom, zda zlo nevzniká jen absencí dobra. S Wojtyłou se Bronek přitom nikdy nesetká, jen se snaží skrze pozorování a sledování co nejvíce proniknout do jeho blízkosti.

Biskup Wojtyła (budoucí papež Jan Pavel II.) v podání herce Macieje Mikołajczyka ve filmu Objekt, foto: © TVP

Kameraman Adam Bajers použil černobílou tonalitu (s výjimkou zářivé vitráže chrámového okna v závěru vyprávění, která se takto rozžne po Bronkově halucinační zpovědi, kdy v jakoby v prázdné zpovědnici rozmlouval sám se sebou). Díky tomu režisér obratně propojuje dobové dokumentární záběry s hranými partiemi; patrné je to kupříkladu u krakovského politického kabaretu Piwnica pod Baranami. Pasáže ze starých týdeníků dokládají dobové ovzduší a ideologická klišé – například průmyslovou výstavbu, ale i protirežimní bouře. Působivě je rekonstruována střelba do davu protestujícího proti odstranění kříže nedávno vztyčeného na veřejném prostranství. V této poměrně dlouhé sekvenci je určující právě přítomnost Bronka, jenž (skryt za postupujícími bezpečnostními jednotkami) kamerou zaznamenává krvavé dění.

Portrét mechanismu

Režisér Gliński chce ukázat všední tvář represivních složek. Bronek si nepřipouští, že by sloužil zlu. Své počínání dlouho vnímá jako službu pokrokové ideji, která se musí vypořádat se zpátečnictvím. Odpudivou mentalitu protagonisty si uvědomíme hlavně v rodinných výjevech, kdy vyhřezne jeho bezcitnost – své ženě Martě (Marianna Zydeková), trpící po ztrátě nedonošeného děcka psychickými potížemi, bezostyšně vyhrožuje, že ji nechá zavřít zase do blázince, bude-li se vzpírat jeho rozhodnutím. Přitom tají a zapírá své skutečné povolání i tehdy, když dojde k prozrazení, neboť jej Martina kamarádka rozpoznala mezi zasahujícími jednotkami.

Estébák Bronek (Mateusz Więcławek) se sblíží s knězem Michalem donuceným k donášení (Adrian Brząkała); z filmu Objekt, foto: © TVP

Film jinak postavy zbavuje jakéhokoli rodinného zázemí. U Bronka je to šalamounsky vyřešeno tím, že jde o sirotka vychovaného u jeptišek (říká, že díky tomu ztratil náboženskou víru). U Marty jen slýcháme, že konzervativní rodiče nesouhlasili s jejím vztahem, aniž bychom je kdykoli spatřili. A svět kolem Bronka nazíráme skrze hledáček jeho fotoaparátu nebo kamery, neboť o příslušném dění  se často nedozvíme víc, než filmová a fotografická technika zachytí. Vysvětlení „němých“ záznamů ovšem následně přinášejí předvolání a výslechy lidí, kteří Wojtyłu nejčastěji navštěvují. Takto v estébáckých sítích uvízl i zmiňovaný Michal.

Téměř netečně pojednaný řetězec událostí, jednotlivými aktéry různě vnímaných a prožívaných, přispívá k dramatické působivosti Objektu, ale především k nebanálnímu obnažení některých opěrných bodů komunistického režimu. Získáme nárys představy, jak asi fungovaly tajné služby, jak ovíjely své oběti, jak zasahovaly proti každému, koho považovaly za nepřítele, připraveny jej za jakoukoli cenu znevěrohodnit. Onen mocenský mechanismus má však svoji nadčasovou účinnost, a právě proto není snímek Objekt jen dobově podmíněným obrazem.

Polský plakát k filmu, zdroj: © TVP