ČT art uvádí: Znovunalezený žonglér Federico Fellini a jeho ne vždy sladký život

Ztracený a znovu nalezený. Tak by se dal ve zkratce charakterizovat předloňský snímek Fellini o sobě, od jehož režiséra Jeana-Christopha Rosého (* 1948) jsme u nás dosud mohli vidět hlavně dokumenty věnované druhé světové válce (Hitlerovi šampioni, Mussolini a Hitler: Opera vrahů, Rozbřesk 6. června 1944, Zvířata ve válce, Válka na stříbrném plátně). Jeho felliniovský projekt má dlouhou historii – Rosé coby mladý filmař pořídil v roce 1981 rozhovor se slavným tvůrcem, jenže natočený materiál se později ztratil. Teprve nedávno se dokumentaristovi podařilo nalézt aspoň jeho fragmenty, které proložil svými osobními vzpomínkami na věhlasného umělce i mozaikou záběrů z Felliniho filmů.

Fellini v začátcích své kariéry. Snímek z dokumentu Fellini o sobě, foto: Getty Images

Rosé se v dokumentu přiznává k silným zážitkům, jež v něm už během dospívání Felliniho díla zanechala. Líčí, jak úporně se snažil vetřít do jeho blízkosti a s kamerou v ruce jej vyzpovídat. Z dochovaných útržků je patrné, že i Fellini byl okouzlen neodbytností mladíka s kamerou. Svolil, že mu věnuje tři dny svého života. A opravdu se rozpovídal, vzpomínal na imaginativní dětství a přitažlivost pohyblivých obrazů, jejichž kouzlu propadl. Svěřil se i se svými psychickými problémy, jejichž léčba jako by ještě více otevřela stavidla jeho představivosti. A také připomněl střety s producenty, jimž se leckterá látka zdála výstřední.

Federico Fellini (vpravo) s Giuliettou Massiniovou v době natáčení Cabiriiných nocí, foto: (c) Farabola Bridgeman Images

Posedlost příběhy

Nedochované pasáže nahrazují slova komentátora, jenž tak vytváří jakési spojovací můstky mezi jednotlivými Felliniho výpověďmi. A nechybí ani vstupy Felliniho nejbližších přátel, třeba komika Alberta Sordiho. Právě od něj zazní slova, že „Federico je sice velký režisér, ale také velký lhář. Největší na světě. Ale pozor, je to takováhle myslivna!“

V dokumentu se dovíme leccos o mentalitě středostavovské provinční rodiny v časech fašistického režimu (Fellini pochází z Rimini, jež si ve zralém věku připomene v nostalgickém i zhořklém Amarcordu) a maminka mladému Federicovi dlouho vyčítala, že si namísto důstojné práce vybral pochybnou filmařinu.

Felini a Anita Ekberg v době, kdy spolu natáčeli Sladký život, foto: (c) Getty Images

Dovíme se o režisérově posedlosti kreslením i touze psát příběhy, které od počátku dávaly tušit fantazijní rozlet. Krok za krokem sledujeme jeho soukromou cestu (ožení se s herečkou Giuliettou Masinovou, protagonistkou jeho prvních filmů, zejména Silnice a Cabiriiných nocí) i tvůrčí rozlet, nastartovaný spoluprací s režisérem Robertem Rossellinim a vedoucí od jednoho filmového milníku k dalšímu. Sladký život, Osm a půl, Satyrikon, Roma, Amarcord, Casanova, Zkouška orchestru, Ginger a Fred… Ke každému Fellini pronáší v dokumentu svůj výklad, objasňuje, odkud čerpal inspiraci i co jej vedlo k tvaru, který posléze zvolil. Dotýká se i projektů, jež se mu nepodařilo realizovat. Vysvětluje, proč pracuje jak s domácími i zahraničními hvězdami (Marcello Mastroianni, Anthony Quinn, Donald Sutherland), tak s neherci, z nichž však také dokáže vytěžit sílu bezprostřednosti.

Italský režisér Federico Fellini (vlevo) a italský filmový a divadelní herec Marcello Mastroianni (nedatovaný snímek), foto: ČTK

Film jako životní alibi

Ve svém asi nejpověstnějším (a ve své době skandálním) podobenství Sladký život (1960) Fellini přiblížil život bezstarostné, privilegované společenské smetánky, která se utápí v nicnedělání a orgiích. Vysloužil si odsudek od Vatikánu (že rozvrací posvátné jistoty) i komunistů (že zahálčivý životní styl jej vlastně přitahuje). Za Felliniho matkou se do Rimini údajně vypravil dokonce samotný biskup se žádostí, aby domluvila svému satansky zlomyslnému synu.

Fellini se svou ženou, herečkou Giuliettou Massiniovou; snímek z dokumentu Fellini o sobě, foto: (c) Farabola Bridgeman Images

Dekadentní svět směřující k záhubě Fellinimu přitahoval i nadále. Nerozhodovalo, do jakého prostředí příběh zasadí. Do kulis antického Říma situovaný Satyrikon (1969), třebaže má zprostředkovat i závan dobové vzpoury, se dotýká právě takového zhoubného stavu. Totéž platí pro komorní Zkoušku orchestru (1978), která obnažuje diktátorské sklony jako následek anarchie. A patří sem i (anti)feministické Město žen (1980), kde dění ze všeho nejvíc připomíná zlý sen – ovšem jen pro namyšleného mužského protagonistu, neodolatelně ztělesněného Marcellem Mastroiannim.

Federico Fellini – snímek z dokumentu Fellini o sobě, foto: Getty Images

Fellini své vyznání uzavírá slovy o tom, proč odolal vábení Hollywoodu: „Film nepokládám za povolání, je to můj životní styl, moje alibi, má existence. No a cesta do Ameriky, to by nebyla jen profesní zkušenost, kdy si člověk řekne: Natočím film v Americe. Jde o mnohem hlubší osobní investici. Takže by to byl jiný život a ve svém věku nejsem připraven začít nový život.“