ČT art uvádí: Divadlo je moje žena, film moje milenka. Pán démonů Bergman opět na scéně
Ve čtvrtek 27. března od 22:15 lze na programu ČT art v tuzemské premiéře vidět dokument nazvaný Ingmar Bergman – Pán démonů. Přibližuje tohoto výjimečného švédského divadelního a filmového scenáristu a režiséra, ale také spisovatele. Měl pověst génia i diktátora a puntičkáře.
Ingmar Bergman (1918–2007) se narodil v Uppsale v rodině pastora. Později vzpomínal, jak doma za zdáním laskavosti vládla despocie potírající jakýkoli pokus vymanit se z ustáleného a závazného pořádku. Sexualita byla naprosté tabu. Ingmarovi se z této kazajky sice podařilo uniknout, ovšem za cenu pochybností o světské i náboženské víře, za cenu stále nočních běsů i nejistoty ve vlastním rodinném zázemí. Pětkrát se oženil (a čtyřikrát rozvedl), měl milenecké poměry hlavně se svými herečkami a celkem devět přiznaných dětí. Ženy s ním málokdy vydržely, zato je fascinoval coby umělec. I když se intimní vztah rozpadl, nadále s ním spolupracovaly. Jeho strachy i tápání a pocity selhání se opakovaně stávaly námětem jeho děl.
Bergman se od počátku paralelně prosazoval na divadle i ve filmu – pracoval jako divadelní režisér v Göteborgu, Malmö a posléze ve Stockholmu, psal scénáře – ve Štvanici (1944), kterou režíroval Alf Sjöberg, se vyrovnával s poměry ve školství, mrzačícími dětskou duši. Záhy se prosadil samostatnými filmovými projekty. Dosáhl domácích úspěchů, ale v mezinárodním kontextu stále zůstával provinčním skandinávským režisérem.
Partie se Smrtí
Teprve s filmy Sedmá pečeť a Lesní jahody (oba 1957) získal celosvětové uznání a docenění se dočkaly i jeho starší snímky. Bergmana vždy přitahoval smysl lidské existence. Zkoumal jej na příběhu opovrhovaných komediantů (Večer kejklířů, 1953; Tvář, 1958), plně však vykrystalizoval v Lesních jahodách, kde stařičký profesor vzpomíná na uplynulý život a volně se prolíná současnost s minulostí. Ještě silněji se tato klíčová otázka ozývá v Sedmé pečeti, zasazené do doby křižáckých výprav, kdy vracející se rytíř rozmlouvá se Smrtí, s níž se pokouší uhrát šachovou partii.
Od filozofujících úvah se Bergman posléze přenesl do komorních sfér – jeho hrdiny se stávají lidé vydaní na pospas samotě a beznaději, marně hledající Boha coby mravní záchranu. Volnou trilogii tvořenou filmy Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně a Mlčení (1961–1963) proslavil důraz na intimitu rodinného či jakéhokoli jiného soužití, zatíženého prubířským kamenem, ať už jde o ztrátu víry, vymizení soucitu či vyhaslou komunikaci, umocněnou citovou vyprahlostí.
Bergman v dokumentu Ingmar Bergman, pán démonů, foto: Archiv ČT
Vztahy mezi dvěma izolovanými jedinci poznamenané halucinacemi, láskou i nenávistí, zbavené kontaktu s vnějškem a naznačující patologické rysy rozvíjel i v dalších snímcích – v Personě, Hodině vlků, Hanbě (1966–1968). Jeho průzkumy ústily do stále větší skepse. Zdůraznil téměř přeludné prožívání vlastní existence (Hodina vlků), upřel skeptický pohled na partnerské vztahy ubíjené devastací lidského nitra (od lhostejného přihlížení veřejnosti, když se upalovali buddhističtí mniši, jak to snímku Persona prezentuje televizní zpravodajství, až ke zbabělosti uprostřed blíže neurčeného válečného konfliktu v Hanbě). Tato díla natáčel na „svém“ ostrově Fårö, kde jej přitom sužovaly tíživé, strašidelné noci.
Ve druhé půli šedesátých let i po celé sedmdesáté roky pro něho byla zásadním člověkem herečka Liv Ullmannová, s níž několik let také žil. I když se s ní poté rozešel, zůstávala pro něho ideální představitelkou komplikovaných ženských postav. Beznaděj lidské existence je východiskem rovněž v drásavém snímku Šepoty a výkřiky (1972), zde však Bergman nachází spásu – v obětavosti bližních.
Bergman v dokumentu Ingmar Bergman, pán démonů, foto: Archiv ČT
Vztahové kolotoče
Následné Scény z manželského života (1973), zjevně inspirované jeho vlastními zkušenostmi (a pro muže vyznívající nelichotivě), vznikaly původně jako šestidílný televizní seriál, ale byly sestřiženy i do podoby pro kina.
Hrdinové tohoto díla by si měli vědět rady se svým soukromím jako málokdo – on je docentem na psychotechnickém ústavu, ona pracuje jako právnička specializovaná na rozvody. A přece mezi nimi dojde k hlubokému rozvratu a oba musí projít bolestnými peripetiemi vzájemných výčitek, než dospějí k nově vyváženému vztahu. Dvě verze – filmovou a televizní – má rovněž snímek Tváří v tvář (1976). Jeho hrdinkou je lékařka, která hlubokou depresi překonává návratem k činorodé práci. Tady najdeme asi nejsilnější přitakání životu ze všech Bergmanových filmů: beznaděj je odsunuta do expresivně laděných snů, z nichž se člověk naštěstí probudí.
Bergman v dokumentu Ingmar Bergman, pán démonů, foto: Archiv ČT
Polovina sedmdesátých let se pro Bergmana stává přelomovým obdobím. Je obviněn z daňových úniků a reaguje na to odchodem do ciziny. Dočasně zakotví v (západním) Německu, kde v mnichovských ateliérech natočí Hadí vejce (1977) – soumračný příběh z dob bobtnajícího nacismu a jeho podhoubí, jímž je nesnesitelná bída poznamenávající každý vztah. Neméně důležitá je Podzimní sonáta (1978), v níž se poprvé setkává se svou neméně slavnou jmenovkyní Ingrid Bergmanovou v její poslední velké roli. Bergman s mimořádnou empatií načrtává rozporný vztah mezi matkou a její dospělou dcerou (opět Liv Ullmannová), která trpěla pocitem, že se matka vždy více starala o svou uměleckou kariéru než o ni. Poslední velké Bergmanovo dílo, rodinná a společenská freska Fanny a Alexandr (1982), je návratem do dětství, do časů bezstarostné zábavy i sešněrované společenské morálky, jež dbá jen na vnější vzhled. Natočený materiál nabyl hned tří podob: filmu Fanny a Alexandr (běžná distribuční verze má 188 minut, režisérská ovšem čítá 312 minut) a také televizní série (4 x 62 minut).
Bergmanovi se přehoupla pětašedesátka a sebekritický tvůrce se rozhoduje aktivní činnosti zanechat. Nadále ovšem píše scénáře, vycházející též z jeho raných zážitků, ale svěřuje je jiným režisérům. Sám natáčí pro televizi. Bille August režíroval Dobrou vůli (1992), vyprávění inspirované vztahem Bergmanových rodičů, kteří se vyznačovali nejlepšími úmysly, ale výsledek zpravidla selhával. Nedělňátka (1992) jsou citlivou evokací dětského věku – na plátno je převedl Bergmanův syn Daniel. Obě předlohy vyšly i knižně a byly do češtiny přeloženy, do tuzemských kin a na obrazovky se bohužel dostal jen druhý ze jmenovaných filmů. Kromě toho jsou dostupné prakticky všechny důležité Bergmanovy scénáře, respektive filmové povídky; zpravidla je překládal Zbyněk Černík. A také memoáry Laterna Magica.
Fotografie a materiály ve filmu Ingmar Bergman, pán démonů, foto: Archiv ČT
Můj Strindberg
V úvodu zmíněný německý dokument Ingmar Bergman – pán démonů pochází z roku 2018. Přibližuje umělcovy osudy skrze jeho psychická traumata a děsy, jak je zhmotnil zejména v dramatech Hodina vlků a Hanba. Portrét se rovněž dotýká bolestně sebezpytných děl, zejména Scén z manželského života. V hodinovém dokumentu o Bergmanovi hovoří Liv Ullmannová, dlouhodobá vedoucí produkce jeho filmů Katinka Faragó či novinářka a filmová dokumentaristka Marie Nyrerödová, která o Bergmanovi natočila několik filmů. V originální verzi je vypravěčkou německá herečka Corinna Harfouchová. Portrét také dokládá, jak silně se Bergman cítil být spřízněn s rodinnými dramaty Augusta Strindberga, k jejichž jevištnímu inscenování se často uchyloval.
Diváci mohou ocenit, že snímek bez jakékoli skandalizace přibližuje slavného umělce, do posledka trpícího nejistotou, zda jeho tvorba má vůbec nějakou cenu a nějaký smysl.
Bergman v dokumentu Ingmar Bergman, pán démonů, foto: Archiv ČT
Ingmar Bergman, pán démonů / Ingmar Bergman – Herr der Dämonen (Německo, 2018, stopáž 60 minut)
Režie: Henrike Sandnerová, střih: Richard Krause.
Vysílá ČT art ve čtvrtek 27. března 2025 v 22:15 a v úterý 1. dubna hodinu po půlnoci v 01:00.
