Recenzní profil: Michael Connelly obhajuje zákon neviny a dobré detektivky

Ta historka se jen tak neomrzí: V seriálu Castle na zabití dochází hlavní hrdina, úspěšný autor detektivek, na pravidelný pokerový dýchánek s kolegy z branže. V jednu chvíli s sebou přivede arogantního spisovatele-začátečníka, aby mu shodil hřebínek. Exekuce se ujme přísně se tvářící pán, jehož repliku dodnes cituje nejeden spisovatel na workshopech a setkáních s fanoušky: „Víš co jsem udělal, když jsem napsal první knihu? Sedl na zadek a napsal dalších dvacet.“ Ten pán byl skutečný Michael Connelly (* 1956), jedna z největších hvězd amerického kriminálního románu konce dvacátého a začátku jednadvacátého století. Autor, jehož prezident Bill Clinton označil za nejlepšího tvůrce thrillerů své doby.

Onen první román, který Connelly napsal, Černá ozvěna, se objevil roku 1992. Nedávno česky vydaný Zákon neviny, v originále publikovaný vloni, je v pořadí už pětatřicátý. Tempo i více než jedné knihy ročně přitom u Conellyho v zásadě neznamená úpadek kvality – především díky stylu a skvělým postavám, které s přibývajícími tituly reálně stárnou a musí se přizpůsobovat novým okolnostem i limitům vlastního těla a mysli. A morálky.

Novinářský základ

Connellyho nejslavnější postavou je detektiv losangeleské policie Hieronymus „Harry“ Bosch. Syn zavražděné prostitutky, který si prošel nasazením ve válce ve Vietnamu a ve svých příbězích fungoval nejen v rámci policejní mašinérie, ale postupně – jak přibývala léta a konflikty s nadřízenými – i jako soukromé očko, vyšetřovatel zaměstnaný u advokáta nebo detektiv v důchodu na poloviční úvazek se specializací na „vychladlé“ případy.

Spisovatel Michael Connelly, zdroj: University of Florida Alumni Association

Connelly je spojován s drsnou školou, ale spíše než na chandlerovské wisecracky spoléhal na jiný rozměr zmíněného stylu – na inspiraci v novinařině. Žurnalistiku také vystudoval a první léta kariéry strávil na Floridě, kde kromě jiného mapoval válku úřadů s kokainovou mafií. V roce 1985 se dostal do finále Pulitzerovy ceny za sérii rozhovorů s přeživšími nehody letu Delta Air Lines 191. Rostoucí autorova reputace vyústila v jeho přesun do Kalifornie a psaní pro Los Angeles Times (tedy noviny, které dodnes zaujímají v jeho knihách výsadní postavení). Mimochodem právě tehdy navštívil apartmán, kde podle románu Vysoké okno žil Philip Marlowe. Na správci budovy si vymámil slib, že pokud by byl prostor někdy k pronajmutí, dostane echo. Což se skutečně o deset let později stalo a vzniklo zde hned několik Connellyho knih.

Autorovy prózy disponují strohým, novinovými reportážemi inspirovaným jazykem, který se soustředí především na informační hodnotu (jakkoliv ta může být vzhledem k žánru klamavá či vyloženě falešná), a bodují perfektně zpracovaným popisem policejních postupů a zákulisní politiky jednotlivých oddělení, ale i rivality či animozity mezi policisty a advokáty. A také losangeleským a kalifornským místopisem. Pouze tehdy (a částečně při popisu hudby, kterou Bosch poslouchá) si Connelly dopřeje trochu poetičnosti. Právě jazykem se tak nejvíc liší od knih generačního souputníka Dennise Lehanea, který mnohem víc vytěžuje étos soukromých detektivů nebo temnou poetiku velkoměstského zločinu (notabene především v bostonském prostředí) a s nímž se setkal i na place zmíněného seriálu Castle na zabití.

Tři typy hrdinů a jejich vazby

Sám Bosch je typický samotář, který se řídí především jedním heslem: Buď záleží na každém, anebo na nikom. Jinými slovy: Jeho povinností je odhalit pravdu, ať je obětí bezdomovec, feťák, gangster, starosta či hollywoodská hvězda. Zároveň je Bosch znalcem jazzu a jeho příběhy kromě dravých zápletek disponují specifickou posmutnělou atmosférou (a některé z nich, například Černý led, právě onou melancholií rozpadlých vztahů a nočních měst odkazují na klasiky jako Loučení s Lennoxem). Mimochodem Connelly produkoval dokument o saxofonistovi Franku Morganovi (Sound of Redemption: The Frank Morgan Story), jedné z vůdčích osobností bebopu.

Po prvních úspěšných knihách Connelly zkusil další série. Nejdůležitější jsou dvě. V jedné se objevuje novinář Jake McAvoy. První kniha s tímto hrdinou – její překlad vyšel letos v reedici pod titulem Básník smrti – se dočkala nadšených ohlasů například od Stephena Kinga. McAvoy se vyskytl i v několika dalších knihách coby vedlejší postava, přímá pokračování však existují zatím pouze dvě (Strašák a Výstraha).

Plakát k dokumentu o saxofonistovi Franku Morganovi Sound of Redemption: The Frank Morgan Story, který Michael Connelly produkoval, zdroj: IMBD

Úspěšnější je v tomto ohledu Mickey Haller, „advokát z lincolnu“ – specialista na vysekávání gangsterů a pochybných existencí z problémů, který úřaduje ze zadního sedadla některého ze svých vozů. Z ryzího prospěcháře, jenž dokonale obchází, či rovnou zneužívá systém, se Haller postupně stává typickým hrdinou právnických thrillerů, který odkrývá pochybení justice a zachraňuje nespravedlivě obviněné.

První kniha této série – česky vyšla (před patnácti lety) pod názvem Advokát – byla zfilmována pod titulem Obhájce s Matthewem McCoaugheyem v hlavní roli. Netflix momentálně produkuje seriál primárně inspirovaný druhým románem série. Haller je hlavním hrdinou šesti románů, ovšem stejně jako Jake McAvoy, vyskytuje se i jinde. Především proto, že Connelly z něj udělal nevlastního Boschova bratra. A samotný Bosch na oplátku figuruje v zatím poslední hallerovce, Zákonu neviny.

Ochutnat vlastní medicínu

 V Zákonu neviny Haller nezastupuje nikoho cizího. Sám je totiž zatčen za vraždu, když policista při zdánlivě náhodné silniční kontrole nalezne v kufru jeho auta mrtvolu nechvalně známého podvodníka, kterého Haller před lety opakovaně zastupoval. Přípravu na proces komplikuje pobyt ve věznici i roky střádaná animozita ze strany úřadu státního žalobce. Hallerova protivnice Dana Berg je nejen stoprocentně přesvědčena o jeho vině, navíc obhajobě předává důkazy se zpožděním nebo selektivně. Haller by díky tomu sice mohl teoreticky usilovat o zmatečné řízení, ale ví, že jedinou šancí, jak žít normální život, je dosáhnout verdiktu „nevinný“. Ovšem situace se nadále komplikuje…

Connellyho právnické thrillery dokonale těží z šedé morální zóny, v níž  se Haller pohybuje. Tak je tomu i tentokrát. Kniha je v podstatě soubojem dvou podvádějících se právníků. Obě strany na sebe šijí boudy (při výběru porotců a snaze donutit druhou stranu vetovat nepříjemného kandidáta bez ztráty vlastní možnosti učinit totéž), nechávají si informace pro sebe a snaží se nalíčit na oponenty a jejich svědky nejrůznější slovní pasti. Oproti tradičním boschovkám jsou tak knihy, navzdory tomu, že se v nich řeší často více než jedna vražda, velmi hravé.

Konkrétně v Zákonu neviny však Connelly mnohem víc glosuje Hallerův postoj k vlastním klientům. Nyní je hrdina v jejich kůži a zásadním vítězstvím pro něj nejsou ani tak jednotlivé důkazy (či jejich vyvracení), nýbrž například možnost kauce. Protože vítěz je podle dávné poučky Hallerova mentora ten, kdo se tak chová a vypadá. Což po strádání ve vězení není úplně jednoduché. Třešinkou na dortu jsou poznámky, kdy Haller využívá nebo naopak nevyužívá vězeňské šedé zóny. Najme si například ochránce, ale už ne tužku, kterou by si mohl psát poznámky k procesu. Museli by mu ji totiž propašovat spoluvězni v konečnících a očekávalo by se, že ji tamtéž bude sám skrývat. Zároveň kniha výrazněji mapuje advokátovo soukromí, byť je pravda, že zrovna v této oblasti spíše polopaticky a zkratkovitě (k Hallerovi se vrátí a zase jej opustí bývalá partnerka, sám najde cestu ke své první exmanželce etc.).

Co Perry Mason nemusel řešit

Ze všech hallerovek je proto Zákon neviny tou nejvíc „právnickou“. Kromě osobní linie je zkratkovité i vyšetřování, které jinak bylo vždy důležitou součástí Connellyho knih. A to přesto, že zde vypomáhá právě Bosch (podobně jako už například u Zrušeného rozsudku, kde naopak Haller „změnil strany“ a působil dočasně jako žalobce). Bosch je fakticky zcela upozaděn a navzdory tomu, jak Haller opakovaně sděluje, že je důležité mít jej v týmu, vlastně ničím zásadnějším nepřispěje. Jedná se spíše o milé cameo (či chcete-li „štěk“). Podobných se dočkala řada Connellyho postav. Děje se tak především v posledních boschovkách. Ty vždy řeší několik kriminálních kauz na hony vzdálených původním komplikovaným literárním zápletkám a čerpají spíše z brutální a syrové reality Los Angeles. Soukromá linie a potkávání postav napříč sériemi tuto tíživost a jakousi přímočarost odlehčují.

Ostatně i zločin, který musí Haller vyřešit tentokrát, je oproti jeho starším případům „jednoduchý“. Velmi brzy je jasné, kdo a proč vše narafičil (jakkoliv to obžaloba odmítá přijmout). Situaci ztěžuje spíše skutečnost, že aby se Haller dostal k důkazům, potřebuje součinnost organizace, která mu ji nehodlá z vlastních důvodů poskytnout – FBI. I to přispívá k rozpracování hlavního tématu – dopadu procesu na Hallerovu psychiku a vztahy. Frustrace, obavy z toho, že potřebné důkazy prostě nezíská, i když přesně ví, kde jsou, strach z napadení spoluvězni… Zákon neviny logicky nemá dokonalý konec, kde by se vše vyjasnilo. Haller se musí vyrovnat s tím, že pro některé bude už navždy vrahem – bez ohledu na verdikt soudu. Což je výzva, které praotec subžánru Perry Mason a jeho klienti nikdy nemuseli čelit.

Mimochodem děj knihy vrcholí v době, kdy do Kalifornie proniká pandemie covidu. Connelly vždy dokázal využít aktuální události (viz několikrát využité pouliční nepokoje v LA), a tuto schopnost neztratil. Naopak příliš neboduje tehdy, když se pokouší modernizovat zápletku a zločin pro digitální věk (třetí mcavoyovka Výstraha nebo samostatný román Horká linka).

Bosch na Amazonu

Filmových adaptací se kromě zmíněného Advokáta dočkala i některá další Connellyho díla. Clint Eastwood natočil v roce 2002 podle autorova románu Blood Work (1998, česky vyšel následujícího roku pod názvem Obranná reakce) film Krvavá stopa. Zatím nejúspěšnějším projektem je seriál Bosch, produkovaný společností Amazon a letos završený sedmou sérií. Od svého startu v roce 2014 si seriál vysloužil pověst jedné z nejlepších současných kriminálek. Přístup k předloze je velmi kreativní, vždy však nakonec – i díky Connellyho přítomnosti coby jednoho z producentů – důvěryhodný.

Bosch je v seriálu veteránem z Afghánistánu. Děj je tak posunut do přítomnosti. Zároveň se radikálně přepracovaly vztahy mezi postavami. Především policejní náčelník Irving se stal fascinující postavou opatrně lavírující mezi lpěním na předpisech, fanatickou ochranou cti sboru a schopností pro vyšší dobro vypustit vlastní i Boschovy démony. Pro Lance Reddicka (známého i ze seriálu The Wire nebo filmu John Wick) se jedná bezesporu o životní roli. Stejně jako pro Tita Wellivera v roli Bosche. Jeho ostré rysy, trvalé opálení, armádní tetování a drobné doplňky předepsaného oblečení detektivů (především typický náramek) se ukázaly pro aktualizovaného Bosche jako perfektní – a nikdo si nestěžuje, že oproti knihám nemá knír. Působí přesvědčivě jak v roli vyšetřovatele, tak občasného akčního hrdiny (jeho protivníky ve třetí sérii jsou členové armádních jednotek).

Jednotlivé sezony sice vypráví jeden ucelený příběh (s několika vedlejšími zápletkami prolínajícími se přes několik sérií – například pátráním po vrahovi Boschovy matky), ale čerpají vždy z několika knih. A to především těch pozdějších. Možná největším vítězstvím scenáristů a celého tvůrčího týmu je v tomto ohledu skutečnost, že nejlepší série (čtvrtá a pátá) rozhodně nevychází z nejkvalitnějších Connellyho děl, nýbrž spíše z těch průměrných. Seriál totiž velmi dobře zvládá nejen procedurální rovinu, ale především chemii mezi postavami a dynamiku jejich vztahů. V jedné ze sérií je Bosch podezřelý z vraždy, což naruší důvěru mezi ním a jeho partnerem Jerrym Edgarem (Jamie Hector). Zároveň případ vyšetřuje zdánlivě nesympatický a arogantní detektiv, který však ve výsledku má stejně silný morální kodex jako Bosch sám a stává se jednou z nejcharismatičtějších postav projektu.

Amazon seriál ukončil ve chvíli, kdy by teoreticky mohl ještě čerpat z řady knih, ovšem zároveň je sedm sérií Bosche tematicky i vývojem postavy uzavřeným dílem. Na druhou stranu letos v březnu byl ohlášen spin-off, na němž se podílí nejen Titus Welliver, ale většina tvůrčího týmu. Podrobnosti nejsou zatím známy.

Obal českého vydání Zákona neviny, repro: Slovart