Román o hrdinech, kteří nemají jasno. Identita je tím, o co dnes běží

Zhruba na konci druhé třetiny románu Zbloudilci líčí protagonista Francesco svůj zážitek z nočního Berlína, kde, vytržený z tradičního religiózního prostředí, objevuje svou sexualitu: „Majitelka klubu se na mě u vchodu s lítostí podívala. ‚Buď kněz, nebo nahej,‘ prohlásila anglicky. Koneckonců, přesně tohle bylo rozcestí mého života a já jsem vždycky zůstával stát někde uprostřed.“ Ona ztracenost, nejistota na křižovatkách a neustálé kmitání jsou pro celý text příznačné. Autorovi Mariu Desiatovi (* 1977) se daří hned na několika rovinách ukázat, co v jihoitalské Apulii znamená být spatriati, tedy zbloudilec.

Vybrala si outsidera

Francesco i Claudia jsou už od školy odpadlíci. On by si nepřál nic než do všech konvencí zapadnout, ona nic jiného než se jim dramaticky vymknout. Dohromady je svede nevěra jejich rodičů a od té doby je Francesco svou kamarádkou platonicky posedlý. Dvojici sledujeme několik desetiletí, přihlížíme jejich vývoji, okamžikům odloučení, četným deziluzím a experimentům s vlastní identitou.

Claudia je minimálně v počátku knihy v podstatě šablonovitou postavou, která se v umění vyskytuje často. Je natolik výjimečná, že paradoxně téměř splývá s řadou dalších současných filmových i literárních postav: „… ve svém mužském oblečení byla nápadná, ale nesnažila se ohromit spolužačky, které ji obdivovaly, nebo nesnášely, chodila na mše, ale ne na hodiny náboženství, byla citlivá, ale nedotýkaly se jí poznámky ohledně jejího mužského nosu nebo plochého hrudníku, účastnila se shromáždění, ale stála stranou a zaujímala menšinové či extremistické pozice,“ charakterizuje ji vypravěč románu, Francesco, hned na začátku knihy. Navíc Claudia oplývá až neskutečnou krásou a nemalým bohatstvím, ale tím se nenechává strhnout a adorující vrstevníky odráží svazky knih, sluchátky na uších a nejednoznačnými větami ležícími kdesi mezi moudrostí a klišé. Provinční život je jí těsný, touží se dostat ven a nakonec se (možná trochu účelově) seznamuje s opravdovým outsiderem, s nímž naváže – jak se postupně vyjeví – mnohaleté přátelství.

Mario Desiati na veletrhu Svět knihy Praha 2024, foto: Svět knihy

Můžeme se ptát, zda typy podobné Claudii skutečně známe i ze svého okolí, anebo to jsou pouzí protagonisté pro autory a autorky, jako jsou třeba Mieko Kawakami nebo Sally Rooney, jimž se patrně reální lidé nejeví dostatečně zajímaví. Na rozdíl od postav zmíněných autorek však Claudia své mládí překlene a její dospělá verze je už uvěřitelnější. Sice se volnomyšlenkářsky protlouká Berlínem, ovšem pracuje v korporátu, žije ve sdílených bytech a už nepůsobí jako někdo vyvolený a poněkud papírový.

Značný vliv na Claudiin obraz výlučnosti má pochopitelně fakt, že je nahlížena z jediné, a to obdivné Francescovy perspektivy: „Budila dojem, jako kdyby tam spadla z jiného světa, vyspělejšího a osvícenějšího.“ Ve výsledku je narativ dokumentací Claudiina života. O vypravěči získáváme pouze kusé představy: nemá dobré rodinné zázemí a je zakořeněn v konzervativním prostředí, v němž se se svou latentní queer orientací pomalu dusí. Zároveň se nedokáže od domova odpoutat, takže zpovzdálí alespoň sleduje Claudii, která se dostala do nového, liberálního světa. Silně se k ní upíná jako ke své nenaplněné naději a období, kdy mu dívka mizí ze života, jsou v příběhu nejednou vynechávána, neboť se mu nejeví jako důležitá. V tomto případě je škoda, že je Francescova opravdověji ztracená osobnost zastíněna Claudiinou umělostí.

Znásobené bloudění

Celkově v románu sledujeme uvěřitelnou práci s Francescovou pamětí, jak tou selektivní, zaměřenou na Claudii, tak dlouhodobou. Retrospektivy vzdálenějších období jsou jakoby rozpité, fragmentární, smyslovější, často vyprávějí o tom, co se stalo „jednou“ nebo „jednoho dne“. Charakteristiky a příhody jsou zobecněny do poetického bezčasí. Naproti tomu směrem k vypravěčově přítomnosti se text stává konkrétnějším, lineárnějším a ucelenějším.

Zásadní pro Zbloudilce jsou oblasti, kde se protagonisté ocitají – jih i sever Itálie a později Berlín. Autor do těchto prostředí a jejich jedinečností vtahuje čtenáře nepozorovaně, většinou bez romantického patosu, skrz popisované události, místopis, obyvatele nebo i prostřednictvím dialektu. Lokální výrazy bývají natolik důležité a specifické, že jsou (spolu s jejich slovníkovým výkladem) užívány jako názvy částí knihy. Slouží zároveň coby vodítko pro čtenářovo uchopení celého časoprostoru včetně jeho atmosféry. Reálie jsou pečlivě a s nesentimentální láskou vysvětleny i v obsáhlé autorově poznámce. A českému vydání prospívá i překlad italianistky Moniky Štefkové, která o složitou a podstatnou kulturní složku čtenáře neochuzuje, naopak ji zasvěceně prohlubuje.

Pro obálku české edice vybral grafik Ivan Brůha fotografii, jejíž autorkou je Maria Luisa Roriguez Fajardo, repro: Euromedia Group

Rozkolísanost, „bloudivost“ je v textu přítomná i v proměnlivém stylu, ve vrůstání vyprávění do různorodých prostředí, v hledání hrdinů. A určitou čtenářskou vratkost může vzbuzovat i podobnost autorova života (pokud si o něm něco zjistíme) se životem Francesca. Jde o autofikci, anebo o čistou fikci? A jsou Zbloudilci výjimečnou generační zpovědí, nebo jen další variací na nyní tak frekventovaná témata identity, četného škálování milostných vztahů a nepřijetí? Pokud bylo záměrem románu Maria Desiatiho být v souladu s jeho názvem, uspěl ve všech ohledech.