Sex, lži a neznámo. Film Eden a potom předvádí snění jako únik z vyprázdněné existence
Půlstoletí po vzniku francouzského filmu Eden a potom… odvysílá toto dílo v tuzemské televizní premiéře ČT art, konkrétně v pondělí 15. března. Jde o druhý celovečerní snímek Alaina Robbeho-Grilleta, který je v dějinách umění zapsán především jako spisovatel.
Sním, tedy (konečně) jsem
Alain Robbe-Grillet (1922–2008) je znám především coby věrozvěst vypravěčsky experimentujícího „nového románu“ (česky vyšly jeho prózy Gumy, Žárlivost, Dům milostných schůzek, Repríza či teoretický spis Za nový román). Své umělecké principy ovšem včlenil i do kinematografie – vždyť je autorem scénáře k proslulé Resnaisově významově matoucí šarádě Loni v Marienbadu (1961). Kromě psaní scénářů se věnoval i režírování a na sklonku šedesátých let našel vstřícné přijetí na Slovensku, které se podílelo na výrobě dvou jeho projektů. První z nich, do (po)válečných slovenských reálií zasazeného Muže, ktorý luže (1968), Česká televize už několikrát vysílala, nyní v ČT přichází na řadu jeho druhý titul Eden a potom… (1970).
Jestliže první snímek, který se obtáčel kolem obtížně uchopitelných jistot, pokud se spolu s postavami ocitneme v pavučině zdánlivých pravd i lží, byl po sporadickém uvádění stažen z československých kin coby ideologicky nevhodný, Eden a potom… se do nich vůbec nedostal. Tentokrát nevadily ani tak sporné výklady, nýbrž otevřená nahota, sex a záměrná nesrozumitelnost a experimentování s formálním ztvárněním.
Alain Robbe-Grillet se v Eden a potom… oprostil od jakéhokoli konkrétního zakotvení. Opět rozehrál prolínání představ a skutečnosti, kdy různé varianty týchž událostí se hromadí jako mnohovrstevný kaleidoskop dění. Příběh je situován do kavárny Eden, kde se scházejí studentské hloučky. Zvolený prostor je pozoruhodný i scénograficky, nepochybně odkazuje k divadelní stylizaci: tvoří jej konstruktivisticky pojednané bludiště sestavené z vertikálních skleněných panelů v kovových rámech a ponořené do sytých barev (žlutá, červená a modrá). Jiným „materiálem“ jsou železné klece, zaplněné polosvlečenými či přímo nahými zajatkyněmi, zavěšené v prázdné místnosti. Motiv afrických pouští a s nimi souvisejících interiérů pak provází až oslňující, do očí bodající bělost. Záhy si uvědomíme, že mladičtí návštěvníci Edenu se oddávají bezbřehému snění, v myšlenkách prožívají neskutečná, často násilnická dobrodružství. Jako kdyby si skrze ně obohacovali své přízemní a duchovně vyprázdněné existence. Intenzivně prožívané pocity strachu, stejně jako opakovaně se vracející motiv jedu, mají vnášet do jejich přežívání tolik potřebný vzruch.
Robbe-Grillet záměrně znejasňuje divácké uchopení, takže se můžeme pouze dohadovat, že události – aspoň v rámci Edenu – sledujeme očima přitažlivé Violy (ztělesnila ji modelka Catherine Jourdanová), s níž se seznámíme hned na počátku, během jejího úvodního pronásledování. Ve stylizovaných zápletkách se figury noří do explozí krve a sexu; účastníci se zpravidla navzájem vybíjí. Příchod tajemného cizince, jehož se zhostil Pierre Zimmer, usměrní její (jejich) hry do exotických končin, ale opět narážíme na pochyby, zda i cizincova přítomnost není výplodem dívčiny představivosti. Ostatně výmluvný je výrok, pronesený jednou z figur: „Já city neprožívám, ale hraju.“ A zásluhou zmechanizovaného a proklamativního herectví – kromě toho Viola komentuje právě probíhající dění – se ocitáme na pomezí brechtovského „zcizujícího“ divadla.
Pro zajímavost: Robbe-Grillet nepřestal rokem 1970 hledat ideální tvar tohoto díla: o rok později přitočil několik scén, stávající výjevy odlišně sestříhal a výsledek opatřil novým názvem (N. a pris les dés… / N. si vzal kostky…).
Pozdě, ale přece
Slovenská účast na filmu nebyla pouze finanční: kromě toto, že režisér zužitkoval tamní exteriéry, obsadil několik slovenských herců: jedné z výraznějších vedlejších rolí, zloducha Borise, se zhostil mladý, tehdy dvaadvacetiletý Juraj Kukura. Podstatnější je ovšem podíl kameramana Igora Luthera na nakládání s kontrastně barevným pojetím. Luther, jenž v dobách svých uměleckých počátků ovlivnil i podobu raných filmů Juraje Jakubiska, se po odchodu do emigrace prosadil díky spolupráci se světově známými tvůrci (Volker Schlöndorff, Andrzej Wajda). Příští rok by se dožil osmdesáti let.
Eden a potom… zůstal v pomyslném trezoru až do pádu komunistického režimu; tuzemské premiéry, ovšem provázené až okázalým nezájmem kritickým i diváckým, se dočkal teprve v září 1990, označen za neplodný experiment (viz Filmový přehled 8/1990). Teprve v dalším časovém odstupu dochází k přehodnocování tohoto díla coby novátorského počinu. Oceňuje se zejména jeho fantazijní rozlet, vypravěčská i obrazová stylizace. Přisuzuje se mu osobité zvládnutí experimentálních tendencí, které v kinematografii právě i zásluhou Robbe-Grilleta vrcholily na sklonku šedesátých let.
Eden a potom…/ L’Eden et après (Francie/Slovensko, 1970, stopáž 93 minut)
Scénář a režie: Alain Robbe-Grillet, kamera: Igor Luther, střih: Bob Wade. Hrají: Catherine Jourdanová (Violeta), Pierre Zimmer (cizinec), Juraj Kukura (Boris), Ludovít Kroner (Franc), Lorraine Reinerová (Marie-Eve), Sylvain Corthay (Jean-Pierre), Richard Leduc (Marc-Antoine), Catherine Robbe-Grilletová (bláznivá) a další.
Vysílá ČT art v pondělí 15. března od 21:45. V iVysílání bude možné snímek přehrát do 22. března.
