Sluha dvou pánů v Brně stojí za návštěvu především díky výkonu Viktora Kuzníka

Hned na úvod lze říct, že se brněnským tvůrcům podařilo na repertoár nasadit titul atraktivní, ve tvaru, který nenáročného diváka uspokojí a náročného až na pár okamžiků neurazí. Hlavním plusem a magnetem inscenace je výkon Viktora Kuzníka, jenž ztělesňuje Truffaldina. Ostatně hra Sluha dvou pánů stojí především na této postavě.

Truffladino je hybatelem děje, strůjcem zaplétání a rozplétání příběhu. Viktor Kuzník tu dostává možnost ukázat svou pohybovou plasticitu, schopnost přirozeného fungování ve stylizovaném projevu jak fyzickém, tak mluveném. Pohybové až akrobatické kreace vychází z podstaty commedie dell’arte a sedmadvacetiletý herec je předvádí s lehkostí a nenuceností během dialogů. Jeho pohybová tvárnost podporuje komické situace.

Viktor Kuzník coby Truffaldino (vlevo) v inscenaci Sluha dvou pánů v Národním divadle Brno, foto: NdB – Patrik Borecký

Tvůrci se rozhodli vykreslit Truffaldina smířlivě. Kuzník jej hraje jako naivního mladého chlapíka. Zvolené interpretaci napomáhá především úprava hlasového projevu připomínající nevěřícné a nechápající dítě. Hlas je měkký, houpavý a herec jej ve stylizovaném tónu udržuje v celkové délce inscenace. Ve třetí hodině může užitý verbální projev tahat za uši, bude to však, předpokládám, otázka subjektivního vkusu diváka. Kuzníkovi se daří balancovat na hraně mezi funkční stylizací a pitvořením až zesměšňováním. Má cit pro hyperbolizované gesto a svým konzistentním výkonem vytváří sympatického hravého hrdinu.

V principu typů commedie dell’arte se daří tvarovat další postavy. Petr Kubes coby Pantalone de Bisognosi chce vypočítavě a za každou cenu dobře provdat svoji dceru, ale herec v postavě nachází také měkkost a směšnost. Výrazná je Tereza Groszmannová jako služka Smeraldina. Chůze a především hlasový projev je chvílemi až záměrnou karikaturou. Postava Smeraldiny nadsazená gesta snáší a představuje jakýsi živý glosář veškerého dění. Nicméně nezodpovězenou otázkou pro mě zůstává volba obsadit do role služky Smeraldiny a sluhy Truffaldina generačně rozdílné herce. Vzhledem k povaze celkového uměleckého tvaru i vztahů mezi postavami to ovšem nevnímám jako rušivou překážku, ale ani jako důležitý interpretační posun. Florindo Aretusi ožívá ve výrazné chůzi Ivana Dejmala: herec vytváří pohybem i modelací hlasu typ „borce s dobrým srdcem”.

Viktor Kuzník coby Truffaldino (vlevo) v inscenaci Sluha dvou pánů v Národním divadle Brno, foto: NdB – Patrik Borecký

Upoutá vizuální koncepce. Scéna je zahalena do pastelových barev v tónech růžové a tyrkysové. Jevišti dominuje velká kostka, plně využívaná; ostatně motiv tvaru kostky se v celku scény opakuje. Viz „orchestřiště”, zaplněné molitanovými kostkami. Měkoučký bazének představuje mimo jiné i vodní plochu, především však slouží k podpoře komických situací. Jenže potenciál tohoto výrazného scénografického prvku není využit naplno. Pohled na molitanové kostky diváka dráždí a v napětí čeká, kdy do nich některá z postav skočí šipku nebo jak jinak bude s molitanem funkčně nakládáno. Jak hravé jsou postavy, tak mohlo být hravě nakládáno i s materiálem.

Brněnský tým si byl dobře vědom, jaký titul nasazuje, proč a pro koho. Stylizace projevu postav není eskalována do experimentu, ale drží se v konvenčních hranicích měšťanské komedie, aniž by se sklouzávalo do parodizující „řachandy”. Tvar je tedy vstřícný pro většinového diváka, však také v hledišti většinově zaznívá smích. Inscenace neklade silné nároky na pozornost, zároveň není pojetím prostoduchá, i když místy do dialogu či gesta prosákne podbízivý vtípek. Osobně mi hodně vadí využívání laciného a hlavně lascivního humoru k rozesmávání publika. Mělo by mít dnešní divadlo, tím spíš takové, které v názvu nese přívlastek „národní“, ambici pěstovat v publiku důmyslný smysl pro humor? A co vůbec ovlivňuje komediální vkus společnosti? To už jsou však otázky pro jiné úvahy a texty…

Plakát k inscenaci, repro: NdB