Televizní Zrádci jsou dost zfetovaní manýrismem
Po první odvysílané epizodě šestidílné detektivní série Zrádci, kterou Česká televize v těchto týdnech uvádí vždy v neděli večer, se v médiích objevovala vyjádření, že tu (pů)jde o tuzemský seriál roku. Na místě by byla větší střízlivost.
Publicisté a kritici jsou v dnešní době okamžitých soudů, které se sypou ze sociálních sítí a žijí si svým vlastním životem, chtě nechtě nuceni vyjadřovat se okamžitě – vynášet soudy, aniž zhlédnou dílo celé, protože to často ani není možné: producenti totiž před nasazením do vysílání otevřou novinářské a kritické obci často jen část série. Vyhlašovat tedy po jedné šestině či třetině seriálu, že to či ono je událostí sezóny, je podezřelé a odborně nefér. Tolik úvodem a na okraj…
Upoutávka seriálu Zrádci, zdroj: Česká televize „Kameraman Martin Douba má za sebou, podobně jako Tauš, řadu prestižních reklamních zakázek a je známý svými technickými experimenty (například autenticky působícím obrazem road movie Pusinky). Jeho detailní kývavé záběry, vedené v širokých úhlech ze strany nebo zezadu na hlavy postav, se nečekaně střídají s celky nebo velkými celky snímanými z druhého konce prostoru. Nervní, zdánlivě chaotickou vizuální dynamiku dotváří nízká hloubka ostrosti, přesvětlování, rozostřování a nejrůznější průhledy či zastínění v předních plánech obrazu,“ napsal před čtyřmi roky filmový historik z Katedry filmových studií FF UK Petr Szczepanik v eseji pro Orientaci Lidových novin, v němž na pozadí standardní seriálové produkce vyzdvihl Viktora Tauše, jemuž v tu dobu v ČT běžela minisérie Modré stíny z volného cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice.
Prakticky tytéž charakteristiky by bylo možné použít pro Zrádce. Přiznávám, že jsem měl při sledování první epizody pocit, že jsem se propadl do jakéhosi pokračování Modrých stínů; intenzivně se mi do mysli vtíraly obrazové postupy z nich a to, co mohlo před čtyřmi roky působit jako osvěžující nervní dynamismus, překlopilo se pro mě ve Zrádcích do snímacího manýrismu, chvílemi těžko skousnutelného. Pravda, jak jsem konzumoval další epizody, nějak jsem si zvykl, smířil jsem se s tím, že tohle je „prostě Tauš & Douba“, že takhle to spolu obrazově mají. Ale že by mě to se Zrádci smířilo, nemohu říct. Manýrismu je v něm totiž mnohem víc než jen to, že kamera se širokoúhlým objektivem se tlačí postavám do obličejů a deformuje jim je, že zaostřeno je (třeba) na stromy se zapadajícím sluncem v pozadí a postavy v popředí jsou neostré, že kamera úporně běhá s postavami a za nimi, aby jim obrazově šla takříkajíc na tělo, že se někdy snímá při minimálním osvětlení, na samé hranici citlivosti čipů a dění je i na kvalitním přijímači téměř neviditelné a obraz se už už chce „rozpadnout“.
Hlavně, ať je to pěkné
Kdy lze vůbec mluvit o osobitém autorském stylu, a kdy o manýře? Samozřejmě, že hranice toho jsou subjektivní a prostupné, ale na nějaké základní definici by shoda patrně najít šla. Řekněme, že manýrismus začíná tehdy, když tytéž prostředky a postupy jsou uplatňovány bez organického vztahu k předloze, snad můžeme říct i obsahu, byť pochopitelně vizualita je součástí „obsahu“, není od něho oddělitelná, respektive je-li, pak se dá hovořit právě o manýrismu.
Ale úplně prakticky: když si vezmeme špičkové světové seriály dejme tomu posledních deseti let, můžeme u nich vysledovat promyšlenou obrazovou, potažmo architektonickou i kostýmní koncepci (viz třeba ZDE nebo TADY či ZDE), ale skoro určitě není u žádného z nich kamera tak sebevzhlíživě utržená jako u Zrádců. Příčina je poměrně jednoduchá: špičkové seriály jsou postaveny na silném příběhu, který podává vesměs zevrubnou zprávu o určitém prostředí, o společnosti a duchu doby, o historických událostech, o konkrétním lidském osudu. Primárně samozřejmě mluvíme o seriálech „realistických“, klidně i kriminálních. Tah seriálu je určen „výživností“ příběhu, silou jednotlivých situací a intenzitou sondáže do dobových souvislostí.
V těchto nadstavbových, přesahových aspektech však Zrádci do značné míry selhávají, jsou prostě další tuzemskou kriminálkou. Kriminálkou, která sice s poměrně razantní skepsí nahlíží na část zdejší vietnamské komunity, jež v ČR ve velkém produkuje a distribuuje pervitin a jiné drogy, ale příběh napsaný scenáristou Mirem Šifrou a realizovaný na ploše bezmála sedmi hodin, na takovou stopáž prostě nevydá, i když je tvořený se znalostí sofistikovaných scenáristických pouček a odkoukaností ze zahraniční produkce. Respektive vydá – za cenu maskování prefabrikovaných partií scénáře roztodivným ozvláštňováním a prodléváním, které chce vytvářet dojem interesantní jinakosti, jakési druhé, jiné reality, než je ta „běžná“.
Tak například sídlo policejní protidrogové jednotky je umístěno do odsvěceného kostela. Proč? Těžko říct. Tím spíš, že hlavním místem dění je Praha, ale kostel by podle několika vnějších záběrů měl stát kdesi na úplném okraji metropole, kam párkrát za den dojedou příměstské autobusy, nebo ještě někde dál. V té jednotce působí mimo jiné kapitánka Petra Vávrová, která s manželem a dvěma malými dětmi žije v kvartýru v jedné z nových rezidenčních čtvrtí, a na stěnách toho bytu není pověšeno vůbec nic. Má to znamenat, že tahle zabydlená rodina přesto žije v provizoriu, které je mnohoznačné a přitom i hlubinně výmluvné právě svou „bezpříznakovostí“? To bychom však nejspíš domýšleli a interpretovali až příliš… Pochopit se taková holost dá u procovského příbytku ústřední dealerské dvojice Davida a Reného v jiné rezidenční novostavbě; z toho bytu nevidíme nic než prosvětlenou halu s instalovanou televizí, s aparaturou na prostorový zvuk a se sedačkou, ze stěn visí na drátech žárovky. Tihle mladíci nechtějí po sobě zanechávat stopy, žijí okamžikem, unikají před policií i před vietnamsko-českou mafií. Aniž tu chci prozrazovat detaily ze závěrů Zrádců, tak příbytek, do něhož je ukryta jedna z postav, a jenž se ukáže jako pouhá simulace malého komfortního bytu, je potom už čirá svévole a „pozoruhodnost“ bez opodstatnění. Režisér Tauš, kameraman Douba a autor scénografie Jan Kadlec se podle všeho řídili zásadou: musí to být co nejvíc high a cool, lokace a interiéry musí svištět a svítit jako ten auťák Tesla, v němž si honí ego dealer David.
Jistým symbolem onoho přístupu je vždy do úvodních titulků promítaný obraz nákladního auta stojícího v potemnělé krajině, se zeleně prosvětlenou kabinou a s neonově nasvíceným průhledným kvádrem na korbě, v němž u tyče provádí akrobatické prvky žena v bílém labutím úboru. Šest dílů čekáte, že se z téhle „pušky“ vystřelí, ale marně – ve vyprávění motiv nezahraje, vyjde najevo, že je to jen barevně a pohybově efektní dekor pod titulky, nenavázaný na příběh, nýbrž zakomponovaný do Zrádců „prostě proto“. Základním předpokladem toho, abyste se nechali tímhle seriálem unést, je příliš se neptat, proč se v něm vyskytuje to či ono, proč některé postavy jednají tak, jak jednají, nebo proč se tam vůbec vyskytují. V některých dílech například tráví dlouhé minuty před kamerou spisovatel a herec Jaroslav Pížl v roli pracovníka Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), pohybuje se kolem hlavních postav, tváří se velmi důležitě, ale kromě toho, že jednou přečte nějaké procesní náležitosti z papíru, neřekne nic, jen efektně statuje. Tak jako se tam vyskytuje kostel coby sídlo policejní jednotky či tanečnice na náklaďáku, tak je tam přítomen i Pížl. A propos: ten náklaďák s tanečnicí by významově lépe pasoval do jiné letos Českou televizí odvysílané kriminálky, dvojdílného Stockholmskému syndromu režírovaného Danem Svátkem.
… a přece čerstvá krev
Ale Zrádci jsou typická „taušovina“ (kam lze zařadit i na Českých lvech letos oceněnou jinou jeho kriminálku z cyklu Detektivové od Nejsvětější trojice, totiž trojdílného Vodníka) i tím, že byť nejste vyznavači Taušova režijního rukopisu a leccos vás na něm právě kvůli manýrismu irituje, tak zjistíte, že energie, s níž je to natočeno, vás místy pohltí. Stejně jako vás teatralita jiných výstupů a scenérií v témže kuse až odpuzuje, přijde vám to strašně chtěné, vedené v křečovité expresi, která je unesena sama sebou a plave v pocitu, že to je přece to pravé „umčo“ i ten skutečný život. Tato pulsace silné dostředivosti a stejně takové odstředivosti je něco, s čím jsem se u Zrádců po celou dobu divácky potýkal. Třeba pro pořádek uvést, že dvě epizody ze šesti (třetí a čtvrtou) režíroval o dvě generace mladší Matěj Chlupáček (ročník 1994, Taušovi je šestačtyřicet), ale výrazný rukopisný šev patrný nebyl, snad se dá jen říct, že Chlupáček jde víc do akce, Tauš zase do vztahů včetně výlevů, v nichž se postavy ráchají.
S podobnou ambivalencí vnímám v tom seriálu i herecké výkony. Trefou bylo obsazení Cyrila Dobrého a Miloslava Pecháčka do rolí dealerů Davida a Reného. Dvacetiletý David je inteligentní dravec, hajzl s charismatem, jehož stažená tvář, která se málokdy usměje, vyjadřuje vnitřní pnutí a agresi. René představuje těkavce s neschopností aspoň na chvíli zacílit mysl, jako kdyby jím šil ADHD, zosobňuje floutka chvílemi vtipného a vlastně i v některých replikách bystrého, chvílemi naprosto nesnesitelného. Jejich vzájemná chemie je výtečná a herecky je vrcholem Zrádců. (Za připomenutí stojí, že podobně pozoruhodnou kreaci podmanivého šmejda Lukiho sehrál Vojtěch Vondráček ve vzpomenutém Stockholmském syndromu.) Lenka Krobotová v roli kapitánky Petry Vávrové se vystříhala šarže poněkud hysterizující, rázné a přitom vnitřně nejisté ženské, s níž si už nejednou vystačila, a snaží se herecky důstojně ustát poněkud nejasně napsanou roli policistky, která se vrací po mateřské do práce, ihned narazí na ambice a opatrnickost svého výše postaveného manžela, rovněž policisty (David Novotný). Vávrová si najde zvláštní, nevyhraněný vztah k Davidovi, něco mezi mateřským opatrovatelstvím a nedoslovenou intimní přitažlivostí; bohužel, je to nastavení vztahu právě jen „zvláštní“, až do konce můžete dohadovat, co to vlastně mělo znamenat, aniž by to byly myšlenkově produktivní otázky. U Martina Havelky, který se chopil role policejního velitele Macha, nabudete rychle dojmu, že sem byl přenesen ze série Sever, kterou ČT uvedla vloni na podzim a v níž zahrál policejního šéfa Ivana Reznera. Když k tomu připočteme vyloženě trapnou, karikaturní kreaci náměstka ministra vnitra (v podání Jiřího Suchého), který se paktuje s vietnamskou mafií, pak vidíme, že kvalitativní rozkmit v obsazení a v režijním vedení herců není zrovna malý a že vyprávěcí „divočina“ Zrádců si v některých aspektech bohužel vystačí s dost prefabrikovanými součástkami.
Není sporu o tom, že Viktor Tauš je v rámci tuzemské seriálové produkce tvůrcem, jehož režijní rukopis se liší od zaměnitelného výrazového rejstříku, kdy není jasné, zda to natočil režisér X nebo Y či snad Z. Autoři recenzí tohle často vyzdvihují, ale je třeba neztratit ze zřetele, že se pohybujeme v malém rybníčku, který při dnešní dostupnosti seriálových titulů, distribuovaných HBO, Netflixem a dalšími globálními platformami, nemůže být relevantním měřítkem, nýbrž kritériem jen a pouze pomocným. Samozřejmě, že produkční, rozpočtové možnosti globálních hráčů se pohybují v jiné kategorii, ale pak je tu přece ještě otázka specifického autorského vkladu, který automaticky nestojí v přímé úměře k rozpočtu. V tom okamžiku se Taušova osobitost ztenčí na skutečnost, že zvládá soudobý progresivnější seriálový jazyk, že to umí skoro tak, jako to umí jinde, až na to, že „tam“ ona dovednost není u kvalitní produkce dávána najevo s takovým siláctvím. Ale to je zapříčiněno zkrátka i tím, že Viktor Tauš je realizátorem a „vylepšovatelem“ scénářů, které nemají ty nejšpičkovější parametry. A tím jsme znovu u nadnárodních souvislostí a u limitů, které prostě v sobě máme.
Nevysvětlený a možná i nevysvětlitelný motiv auta s tanečnicí u tyče. Záběr ze seriálu Zrádci, foto: Česká televize
Zrádci (Česko / Polsko, 2020, 6 epizod, celková stopáž 6 hodin 46 minut)
Režie: Viktor Tauš, Matěj Chlupáček, scénář: Miro Šifra, kamera: Martin Douba, hudba: Petr Ostrouchov, střih: Alois Fišárek, Marek Opatrný, scénografie: Jan Kadlec. Hrají: Cyril Dobrý, Lenka Krobotová, Miloslav Pecháček, Martin Havelka, Hoang Anh Doan, David Novotný, Igor Bareš, Magdaléna Borová, Anežka Novotná, Petr Franěk, Rostislav Novák ml., Václav Neužil ml., Duy Anh Tran, Tereza Richtrová, Eliška Křenková, Jiří Suchý, Přemysl Bureš, Robert Mikluš, Eva Elsnerová, Josef Hugo Novotný a další.
