Tenhle nepřekvapivý pohled na život rodiny s nevšedním posláním má být nadějí irské prózy?

K přečtení díla, které irský autor napsal anglicky, naláká především anotace. Slibuje záhadné sebevraždy a mučednické poslání v romantických sceneriích irského venkova. Rodina Burnsových žije na osamělém útesu Kerry Head, tudíž je po generace svým způsobem vyvolená k záchraně sebevrahů, kteří chtějí svůj život ukončit skokem z ostrohu. Tato ušlechtilá, ale psychicky vysilující činnost trvale ovlivňuje životy všech členů rodiny. Micheál, který po smrti rodičů zdědí rodinné stavení i s jeho břemeny, se nedokáže se svým údělem vyrovnat. Žije v domě sám, pouze se psem, s nevyřešenou minulostí, se závislostí na alkoholu a se zděděným filantropickým posláním.

Próza je vystavěna na principu střídání dvou základních časových rovin: Současnosti, v níž sledujeme onoho poznamenaného zachránce sebevrahů Micheála, a minulosti, kde autor postupně odhaluje nevšední rodinné poslání. Obě narativní linie mají potenciál vytěžit magičnost, nebo přímo irskou mytologii, o což se Noel O’Regan určitými náznaky snaží, ať už magnetickou přitažlivostí sebevražedného místa, vykreslením rodiny připomínající hraničáře či spirituální průvodce nebo motivem léčivé vyvěrající vody. Potenciál motivů však zůstává z velké části nenaplněn a eventuálně nosné prvky tvoří jen chvilkové záblesky v jinak rozbředlém příběhu.

Mnoho linek zůstane i přes množství slov nevysloveno. Namátkou – sebevrazi neustále přicházejí a odcházejí, ale až na výjimky zůstanou jejich příběhy skryty, a proto působí odosobněně; rozehraná linka Micheálova milostného života zůstane nedopovězena; nedozvíme se, proč rodina svou práci úzkostlivě tají i před blízkými. Sice se objevuje pár dílčích přesahů jako například téma šikany ve školním kolektivu nebo dopad kariéry a „rodinného podniku“ na potomky, ale vše troskotá svou otrockou vazbou na ústřední linku, kterou Noel O’Regan přitom nevystavil natolik nosně, aby podržela a umocnila všechny na ni návazné události.

Hlavním problémem Přitažlivosti pádu je totiž přehnaná ambice Noela O’Regana utvořit z dané látky dvousetpadesátistránkový román. Kvůli nedostatku dějových prvků je valná část textu věnována lyrickým popisům přírody a příběh samotný se za použití poněkud brutální komprimace dá vtělit do věty: Micheál po většinu života zachraňuje sebevrahy a těžce to prožívá. Možná to mohl být psychologický nebo magický román, možná jemný thriller, nebo naopak sevřená lyrická povídka s prvky tajemna. Ale ve výsledku bohužel jde o nepřitažlivé dílo připomínající velmi rozvleklou baladu.

Byť četná líčení irského venkova v Přitažlivosti pádu byla v anotacích či recenzích nejednou chválena, lze si představit, že by příroda mohla být popsána dynamičtějším stylem než třeba: „Micheál dalekohledem pozoruje poradu poroty černobílých divokých hus bernešek, které se s kejháním shromáždily poblíž útesů a teď tam oštipují trávu, bylinky a luční kvítí, jako psí fialky. Ty letos rozkvetly o měsíc dřív než obvykle. Možná ohlašují časné jaro.“ Navíc by krajina mohla mít výraznější úlohu. Ať už jako samostatný činitel ve vztahu k hrdinovi, nebo jako romantické zrcadlo probíhajícího dění. Neděje se ani jedno.

Obálku českého překladu navrhl Ivan Brůha a využil pro ni fotografii Ildika Nerra z fotobanky Arcangel Images, repro: Euromedia Group – Odeon

Nakonec je záhodno zmínit pár nedostatků překladu Alice Hyrmanové McElveen. V textu se i přes existenci českého ekvivalentu daného slovního spojení objevují kalky. Namísto například „tomu neuvěříš“ tak čteme „jestli tomu můžeš věřit“ (z anglického „if you can believe it“), namísto „Pár papírů, které musíš podepsat“ zase „Pár papírů, které potřebuješ podepsat“ (z anglického you need to ve smyslu zdvořilé žádosti). Špatné skloňování některých slov z okraje slovní zásoby je pak jen detailem, přesto to zarazí a zamrzí.