TO JE Brno. Recenzní reportáž z Maratonu hudby 2020

Na letošní ročník Maratonu hudby Brno (od čtvrtka 13. do neděle 17. srpna) přitáhla pozornost v prvé řadě brněnská rodačka Magdalena Kožená s manželem Simonem Rattlem. Tento světoznámý hudební pár provedl recitál ve funkcionalistické vile Tugendhat. Může za to asi koronavir, že na roky dopředu zabookovaný Rattle, bývalý dlouholetý šéfdirigent Berliner Philharmoniker a v současnosti hudební ředitel London Symphony Orchestra, si v poslední době nachází čas na vystoupení v Čechách či na Moravě; nedávno nečekaně řídil Českou filharmonii na jednom z benefičních koncertů. V Brně zasedl ke klavíru, což byla výjimečná příležitost spatřit jej v této roli. Beznadějně vyprodaný obývací pokoj vily manželů Tugendhat zažil vpravdě hvězdný večer. A možná i trochu patetický, protože Magdalena zvolila, jak sama řekla, díla, která ji doprovází už od dob studií na brněnské konzervatoři. Na programu byli Martinů, Dvořák, Janáček, Eben a Schulhoff. A podle ohlasů z místa to byl opravdu povedený večer.

My ostatní, kteří jsme dorazili do Brna na poslední chvíli, a i kvůli povinné zastávce v jedné ze skvělých tamních kaváren bychom ani nestihli včas vyšplhat do Černých polí (čtvrti nad centrem, kde věhlasná vila stojí), využili jsme možnosti shlédnout přenos uvedeného koncertu na nádvoří Místodržitelského paláce v samém středu města. I zde byla atmosféra skvělá. Když Kožená zpívala Písničky na dvě stránky od Bohuslava Martinů, její přednes dojal: byl líbezný, radostný i dostatečně rázný, přesto prostý, jako jsou prosté samy ty písně. Cyklus zarámoval svým převážně lyricky pojatým klavírním doprovodem její manžel. Začátek maratonu par excellence.

Ačkoliv byla naším původním cílem hlavně klasická hudba, nakonec jsme se vrhli do širšího poznávání, motivováni prostým heslem „překračuj hudební žánry“ nebo snad potřebou poznat pravé „TO JE Brno“, jak hlásá nová turistická kampaň brněnského magistrátu.

Kdo z nás na něj má?

Nicméně pátek pro nás začal znovu „klasicky“, protože jsme vyslechli recitál brněnského pianisty Radka Bagára. Tento patnáctiletý interpret s pečlivě upravenými černými vlasy je fenoménem bořícím hranice toho, jak by měl mladý člověk přemýšlet o takzvané vážné hudbě. Během koncertu zůstal zcela koncentrován na to, co mu vzniká pod rukama. A nehrál jen tak něco: Beethovenových 32 variací na originální téma, Chopinovy etudy a Mazurku a moll op. 17, Rachmaninova preludia, nabídl také výběr z Lisztových Transcendentálních etud a na závěr vystřihl Lisztovu Uherskou rapsodie č. 12.

Beethovena provedl Bagár v hutném zvuku, na tvrdých úhozech a v rozvážném tempu. Jednotlivé variace hezky frázoval, s dynamikou to nepřeháněl a snad jen množství zvuku by mohlo být ve forte příště trochu méně. Přesto zapůsobil obdobně jako svého času mladý Jevgenij Kissin: ve svém věku představil technicky náročnou skladbu intimním a zralým způsobem. Následný Chopin byl snad ještě lepší. Rachmaninov a Liszt v závěru dotvořili obraz tohoto výjimečně disponovaného interpreta, o němž toho pravděpodobně ještě hodně uslyšíme. Snad ho drsné a konkurenční prostředí mezinárodní klavírní scény nedožene ke zbytečným krajnostem a zachová si svůj srdečný a poctivý přístup, abychom si příště mohli v jeho podání vyslechnout například komplet Lisztových Transcendentálních etud. Pokud zazní stejně jako v Brně provedená část Chasse-neigi, máme se na co těšit.

Hudební maraton Brno 2020. Cimbálová muzika Ivana Heráka a Lucie Bikárová při koncertě v jednom z „pokojů“, které pro festival připravila Kateřina Šedá, foto: Archiv festivalu Hudební maraton Brno

V pokoji a s tancem

Pátek doznal malých programových změn, protože po většinu odpoledne pršelo. Proto musela být část bezuličního buskingu přesunuta na neděli (skvělá reakce organizátorů!). A co že to je? Respektovaná brněnská umělkyně Kateřina Šedá na sebe upozornila několika sociálními experimenty na pomezí umění a sociální reality. V rámci projektu UNES-CO například experimentálně zkoumala život v přeplněném Českém Krumlově. Pro Maraton hudby si připravila 6+kk. Čili: v otevřených pokojích, rozmístěných po celém městě, bylo možné poslechnout si živou hudbu od nejrůznějších interpretů. V dětském pokoji vystoupili třeba Nikola Mucha se svým „feministickým punkem“ nebo Kanaďan a v současnosti „pravděpodobně nejznámější klávesista v Berlíně“, jak jej charakterizoval program, Stephen Paul Taylor. V kuchyni zahrál třeba Samuel Rychtar, finalista soutěže Československo má talent.

Na závěr pátku jsme vyrazili do legendárního prostoru Kabinet múz v Sukově ulici nejprve na zpěvačku a herečku Moniku Načevu, která zde představila svůj nový hudební projekt Zdivočelí koně. V něm zhudebnila některé básně za minulého režimu zakázaných tvůrců jako Pavel Zajíček, Věra Jirousová nebo Martin Jirous. Po hudebně-intelektuální potravě následovaly bujaré tance: DJ Myslivec (Prokop Holoubek z kapely Midi Lidi) a DJka Melta AKA Marie Butula Cichá, výtvarnice a jedna z nejznámějších DJek z Brna. Její „dávka vysoké eklektické hudební inteligence spojená se smyslem pro humor černým jako anýzové vejce“ nás opravdu dohnala k tanci!

Bratři ve zpěvu a jiné lahůdky

Sobota pro nás byla i vizuální. Před plánovaným písňovým recitálem bratrů Hozových v Janáčkově divadle jsme znovu zašli do Místodržitelského paláce, jednoho z výstavních prostor Moravské galerie. Jak ukazuje výstava Brno předměstí Vídně, toto město dlouhá desetiletí vytvářelo plnohodnotné umělecké vazby s nedalekou Vídní. Expozice rovnocenně kombinuje volné umění s uměleckým řemeslem a vedle kreseb Klimta nebo Muchy představuje i ikonickou židli klasika moderní architektury a rodilého Brňana Adolfa Loose či nábytek designéra a moravského Němce Josefa Hoffmanna. V paláci rovněž najdete intervenci Martina Skalického, jehož sochy pod vlivem hravosti současného umění radikálně mění úhel pohledu na vztah člověka, matérie a sochy.

Výtvarná vsuvka z Moravské galerie: ikonická židle Adolfa Loose. K vidění v expozici Brno předměstí Vídně, foto: archiv Moravské galerie v Brně

Na okraj: v něčem je Brno zase jednou světovější než Praha, neboť stejně jako je tomu u nemalé části galerií na jih a západ od Prahy, tak i vstup do Místodržitelského paláce je zdarma, respektive dobrovolný. Umění pro každého. A mimochodem, v Café Morgal, situovaném ve dvoře paláce, si můžete dát skvělá moravská vína od Oty Šefčíka z Bořetic a vypít si je v jenom z otevřených kontejnerů od brněnského ateliéru Chybík + Krištof Architects.

Maurice Ravela, Ericha Wolfganga Korngolda (taky rozený Brňák), Clauda Debussyho a Ralpha Vaughana-Williamse představili ve foyer Janáčkova divadla Roman a Tadeáš Hozovi. Byl to netypicky odpolední, a tak trochu „klubový“ recitál s příjemně uvolněnou atmosférou, což oba pěvci potvrdili i nečekanou změnou programu v podobě drobného duetu Frisch gesungen od Friedricha Silchera, kterého zařadili hned na začátek recitálu. Roman se skvěle představil v Ravelově písňovém cyklu Don Quichotte à Dulcinée: především dokázal bravurně vystihnout rozličné nálady jednotlivých písní. Tadeáš zase exceloval v cyklu Fünf Lieder Ericha Wolfganga Korngolda; do paměti se zapsaly povzneseně a možná trochu pateticky přednesené písně Glückwunsch a My Mistress‘ Eyes. Dvořákovy Moravské dvojzpěvy jako přídavek po neutuchajícím potlesku dotvořily vynikající odpolední koncert.

Pěvci Roman a Tadeáš Hozovi při vystoupení na Hudebním maratonu Brno 2020, foto: Archiv festivalu Hudební maraton Brno

V sobotu, kdy město bylo opravdu plné lidí putujících od koncertu ke koncertu, jsme se stihli zastavit na nádvoří Staré radnice, kde vystupoval Epoque Quartet: sestava mladých muzikantů hrající klasiku tak trochu „jinak“. Po Božském kopečku, známé veganské zmrzlině prodávané z italského vozítka na Zelňáku, následované dortíkem od KOKINO v Café Tungsram, což je známá kavárna s interiérem od Martina Hrdiny, nás čekala čím dál populárnější Katarzia. Slovenská textařka a zpěvačka nabídla minimalistickou elektroniku a texty-zpovědi/poselství. Naléhavost říznutá progresivním folkem zapůsobila dostatečně na nás i přítomnou brněnskou hipsta scénu, která se po koncertě (na kolech) přesunula na pivo do Bajkazylu za brněnským hlavním nádražím (ano, toho „pražského“ Bajkazylu, jenž kdysi zakládal cyklo-kulturu v Praze a po vypuzení z dnešní cool náplavky žije dál na protějším Smíchově).

Vysoké a nízké navždy tu s námi je

Neděle byla příjemnou tečkou prodlouženého víkendu. Od čtrnácti hodin probíhala ve funkcionalistické pasáži Alfa pianoštafeta pod patronací ředitele České filharmonie a pianisty Davida Marečka. Zahrát si mohl každý, kdo svede víc, než Kočka leze dírou. My raději odolali a pokračovali zastávkou v kostele Nanebevzetí Panny Marie, kde se předávala další štafeta, tentokrát varhanní, v dramaturgii Hany Bartošové. Na závěr Maratonu jsme zvolili jazzovou adaptaci a poté hausoperu.

Skupina nadšenců někde „mezi Brnem a New Orleans“ pod vedením dirigenta Paula Mauffraye, Američana žijícího v Brně, připravila adaptaci Stravinského Příběhu vojáka, zkomponovanou věhlasným americkým jazzovým trumpetistou Wyntonem Marsalisem. Fiddler‘s Tale, neboli Příběh šumaře, neotřele používá prvky jazzu a soulu na půdorysu Stravinského moderny. Pozitivní obraz inscenace, v níž vystoupili Arnošt Goldflam jako Voják a perfektní Martin Dvořák v roli Ďábla, založili především skvělí hráči (členové Moravské filharmonie Olomouc a Filharmonie Brno) v čele s trumpetistou Vítem Otáhalem. Nastudování by si zasloužilo i pražskou premiéru („Mezi Prahou a New Orleans kráčí voják po poli.“)!

Zajímavé je, jak si Paul Mauffray našel k tomu dílu cestu. Studoval totiž na stejné škole v New Orleans jako Wynton Marsalis a jeho bratři. A udržoval přátelství s Marsalisovým otcem, který na zmíněné škole vyučoval – ten mu vloni věnoval noty k Fiddler‘s Tale. Marsalis-otec bohužel letos zemřel, po nákaze koronavirem.

Závěr našeho putování po Maratonu hudby Brno byl pitoreskní. Znovu jsme došli do Pasáže Alfa a zasedli tam před výlohu vyhlášeného knihkupectví Michala Ženíška. Se sluchátky na uších jsme se ponořili do hausopery Hra o malinu.

Obsah třicetiminutového příběhu o idealistickém knihkupci (v roli Josef Škarka), jehož prodejna je existenčně ohrožena, protože nabízí jen „vyšší literaturu“, a zachránit jej může dealer bulvárních titulů (Marek Olbrzymek), jemuž přitakává knihkupcova pragmatická manželka (Andrea Široká), je „podezřele“ blízký realitě Ženíškova knihkupectví. Bariéra mezi herci uvnitř prodejny a diváky venku (zvuk z knihkupectví byl přenášen do sluchátek) měla symbolizovat propast mezi takzvanou vyšší literaturou a masovou produkcí, ztělesněnou fiktivní bulvární knihou Příběh o malině.

Hudební maraton Brno 2020. Z vystoupení Plum Dumplings, kapely, jejíž členové jsou převážně z Brna. Zatím vydali dvě alba, první zpívané francouzsky, druhé kompletně česky, foto: Archiv festivalu Hudební maraton Brno

Bez potřeby filozofovat nad otázkou vyšší a nižší literatury a prost některých kritických výtek, vyřčených během pražské premiéry této hausopery konané letos v únoru (v knihkupectví Řehoř Samsa v pasáži vedle Lucerny – hra však vznikla přímo pro Ženíškovo knihkupectví), byl tento počin absurdně zábavnou a neobvyklou podívanou. Zásluhu na tom měly i výkony účinkujících, včetně akordeonistky Žanety Vítové, která to celé skvěle doprovázela. Zahrál si i Michal Ženíšek, který po třiceti minutách zničehonic vyhnal všechny účinkující ven z knihkupectví. Asi mu došlo, že bulvární knihy nejsou tou pravou cestou z krize. Kdyby ovšem po představení ještě na chvíli otevřel, my bychom si určitě nějakou pěknou literaturu koupili.

Maraton hudby 2020 byl, „corona ne-corona“, skvělý! Štafetu jsme ukončili v baru 4pokoje. Když jako my vydržíte do půlnoci, rozsvítí se na barem červený neonový nápis „Láska po půlnoci“. TO JE Brno, to je láska.

Autor je z Prahy, ale nyní pobývá dlouhodobě v Brně.