Uchránit paměť před útlakem. Film Tajný agent nabízí barvitou mozaiku brazilské diktatury
Nový snímek režiséra Klebera Mendonça Filha, který získal Zlaté glóby za nejlepšího herce a nejlepší mezinárodní film a čtyři nominace na Oscara, vypráví o temném období brazilských dějin. Tajný agent podává složitá témata s elegantní lehkostí, v níž kombinuje cinefilní odkazy s lokální historií.
Tvorbu brazilského režiséra Klebera Mendonça Filha (* 1968) propojuje řada opakujících se motivů. Své snímky režisér často situuje do rodného města Recife na severu Brazílie a vypráví v nich převážně o brazilské minulosti či lokální historii se zvláštním důrazem na bytové domy či kina, které prezentuje jako uzlové body kolektivní zkušenosti. Westernový thriller Bacurau sice z této řady na první pohled vyčnívá, Filho však i zde dokázal žánrovými prostředky a filmově invenčně zachytit téma soudržné komunity vzdorující vnějšímu útlaku.
Ve Filhově novince se propojují oba přístupy, jak lokálně-historický, tak cinefilní, propojují. Snímek pojednává o Brazílii sedmdesátých let, o éře vojenské diktatury a všudypřítomné korupce. Připomíná tak loňského vítěze Oscara za nejlepší mezinárodní film, drama Waltera Sallese Navždy s vámi. Podobně jako on vypráví o represích i o politickém významu paměti. Tajný agent je však ve srovnání se Sallesovým klasičtějším snímkem méně přímočarý a díky kombinaci vrstevnatosti a volnějšího vyprávění představuje o to zajímavější politické dílo. Nabízí portrét složitého období, cinefilní poctu dobové kinematografii i zamyšlení nad tím, jak můžeme zaznamenáním minulosti čelit drtivé síle diktatur.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Návrat domů
V roce 1977 se Armando (Wagner Moura) vrací do rodného Recife, odkud musel z neznámých důvodů uprchnout. Cestuje za synem Fernandem, kterého po matčině smrti a během otcovy nepřítomnosti vychovával dědeček. Armando v utajení začíná vystupovat pod jménem Marcelo a nachází útočiště u postarší energické Sebastiany (Tânia Maria), která poskytuje ubytování lidem čelícím politické perzekuci.
Tajný agent rychle představuje výchozí situaci, ve vyprávění ale nikam nespěchá. To dokazuje i skvěle vystavěná úvodní epizoda filmu. V ní Armando přijíždí natankovat k benzinové pumpě. V její blízkosti si všímá ležícího těla zastřeleného zloděje překrytého kartonem. Policisté, kteří na místo vzápětí dorazí, nejeví o tlející tělo žádný zájem a namísto toho šikanují Armanda, dokud od něj nevylákají úplatek. Napínavá scéna nijak neposouvá děj, výborně ale vystihuje dobový kontext, v němž jsou korupce i násilí součástí všední reality.
Filho na ploše více než dvouapůlhodinové stopáže přibližuje atmosféru sedmdesátých let, k explicitním výjevům politického útlaku ale sahá jen příležitostně. Soustředí se především na každodennost, kterou díky prosluněným záběrům zachycuje jako rozpornou kombinaci pulzující zábavy i rostoucího strachu. Tuto ambivalenci ostatně dokazuje i podmanivá scéna, v níž se Armando dozvídá, že je v ohrožení života, ale vzápětí se na pouličních oslavách oddává tanci. Tajný agent byl natáčen na filmový materiál, díky čemuž si udržuje dobovou patinu. Filho opakovaně pracuje s postupy typickými pro sedmdesátá léta: od začátku volí pomalejší tempo a dlouhé záběry, zatímco mezi scénami používá stylové, ale už poněkud anachronické prolínačky. Tajný agent však nepůsobí jako zcela věrohodné zachycení určitého období, ale spíše jako znázornění doby jejími vlastními prostředky.
Diktatura mezi řádky
Dojem této historické rekonstrukce navozuje už úvodní montáž dobových fotografií. Filho navazuje na svůj dokument z roku 2023 Portréty přízraků, v němž se vedle svého rodného domu zabýval i zaniklým místním kinem, tehdejším středobodem městského života. Toto kino v Tajném agentovi ožívá, neboť k vykreslení atmosféry doby režisér používá tehdejší hity. Do kin se tak hrnou davy na horory Omen: Přichází Satan nebo Čelisti. Těmi je malý Fernando posedlý, ačkoliv je na ně příliš mladý. Kino v tomto podání nepředstavuje jen místo společného zážitku, ale i prostor společenské odolnosti, neboť se zde Armando za pomoci svého tchána schází s představiteli brazilské antifašistické opozice.
Až v polovině stopáže film odkrývá pozadí zápletky. Armando dříve pracoval jako univerzitní výzkumník a zabýval se možnostmi elektromobility. Tento výzkum však narážel na zájmy státní energetické společnosti. Její zástupce Ghirotti po příjezdu do Recife veškerý výzkum zastavil a s Armandem se dostal do ostrého konfliktu kvůli šovinistickým a rasistickým poznámkám na účet jeho ženy Fatimy. Spor nakonec završí Ghirottiho rozhodnutí si na Armanda najmout dvojici vrahů.
Pozdní vysvětlení klíčové části zápletky, jež doposud oddalovala řada zdánlivě nepodstatných narativních odboček, může vést k dojmu, že jde o nepříliš soudržné a soustředěné dílo. Toto úskalí Tajného agenta je ale současně jeho silnou stránkou. Film není didaktický, ani se neprezentuje jako okázalá studie politické represe. Projevy tehdejší brazilské diktatury odhaluje pouze letmo, spíše líčením prostředí a doby než lineárním vyprávěním, které by vedlo diváckou pozornost. Například výbušné setkání s Ghirottim skrývá za sérií osobních invektiv hlubší napětí mezi europeizovaným jihem Brazílie a jeho nadřazeností vůči chudšímu a multikulturnějšímu severu.
Hermila Guedes, Licínio Januário, Lula Terra, Wagner Moura, João Vitor Silva, Isabél Zuaa ve filmu Tajný agent, foto: © CinemaScópio Produções Nejzajímavější z těchto odboček představuje linie s nalezením lidské nohy v břiše žraloka, jíž se chce místní zkorumpovaná policie co nejrychleji zbavit. S tímto zvláštním motivem Filho pracuje hned dvěma způsoby. Noha na jednu stranu představuje metaforu smrti nepohodlných občanů, za nimiž státní aparát zametl stopy. Filho tu však zároveň odkazuje na dobovou legendu o chlupaté noze, která měla tyranizovat obyvatele Recife. Tu si vymyslel tehdejší tisk, který skrze příběhy o řádění chlupaté nohy popisoval policejní násilí, o němž měl jinak zakázáno publikovat. Tajný agent tuto kuriozitu zachycuje ve vtipně stylizované scéně, v níž noha oživne a začne terorizovat občany v místním parku. Aluze na horory o nebezpečných stvůrách v tomto krátkém výjevu elegantně vystihuje, jak může fikce rezonovat se skutečnými obavami z politického útlaku.
Léčit traumata minulosti
Režisér atypicky vyčkává až do poloviny filmu nejen s odkrytím zápletky, ale i s proměnou celkového rámování příběhu. Zjišťujeme totiž, že Armandův osud rekonstruuje z kazetových nahrávek badatelka Flavia, jež se zajímá o oběti vojenské diktatury. Toto odhalení proměňuje povahu sledovaného dění. Epizodu Armandova života sledujeme velmi detailně, po tomto odhalení je však zřejmé, že se z ní pro další generace zachovají pouhé střípky, a to navzdory státní moci, která chtěla jeho osud potlačit úplně.
Brazilský režisér Kleber Mendonça Filho, zdroj: Aerofilms
Tajný agent tak není jen barvitým vylíčením jedné epochy, ale i komplexnějším dílem o významu paměti. Práce v úřadu evidujícím doklady místního obyvatelstva, která je Armandovi přidělena, nejdříve působí jako další odbočka vyprávění bez vztahu k celku. Protagonista se zde snaží nalézt dokumentaci potvrzující existenci jeho matky, která patřila mezi původní obyvatele Brazílie a byla společností i jeho rodinou utlačována. Tato Armandova snaha ukazuje na potřebu navrátit zesnulým důstojnost tím, že je uchováme v paměti. Podobný osud se totiž může stát i samotnému Armandovi, jemuž v jednu chvíli jeho syn přizná, že začíná ztrácet vzpomínky na svou matku.
Přerámování scénami a epilogem odehrávajícími se v současnosti k filmu nepřidává nadbytečnou vrstvu, ale naopak jej elegantně uzavírá právě důrazem na pomíjivost vzpomínek. Barvité charaktery zalidňující Tajného agenta, jež většinou neudělaly nic jiného než že stály politické moci v cestě, byly z velké části cíleně vymazány z kolektivní paměti. Filho se tímto motivem vyhraňuje vůči snahám brazilské krajní pravice, představované například bývalým prezidentem Jairem Bolsonarem, o vytěsnění vzpomínek na útlak z období diktatury. V závěru dospělý Fernando odhaluje, že jeho strach z Čelistí ukončilo první zhlédnutí tohoto snímku. Podobně Tajný agent naznačuje, že Brazílie se z traumatu své násilné minulosti nejlépe vyléčí tím, že se s ní otevřeně konfrontuje.
Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms
