Umělec, učitel a báseň studentce

Když se květen láme v červen, nastane na uměleckých školách čas státních zkoušek a ročníkových klauzur. Je to čas komisí, obhajob a hodnocení. A také čas, kdy se více než jindy dostávají na přetřes otázky, jak vlastně hodnotit umělecké výkony. Sochař a performer Martin Zet se do koloběhu akademických rituálů dostával v průběhu let za různých okolností. Jako přizvaný externista i jako vedoucí ateliéru. Své „Sebrané posudky“ by však patrně nevydal, nebýt rozruchu kolem jednoho z nich.

Končilo léto 2014, když zpravodajský web ČT24 informoval, že jeho písemné hodnocení diplomové práce Anity Somrové z brněnské Fakulty výtvarných umění přezkoumává akreditační komise. „Sled zdánlivě nesouvisejících slov spíš než posudek na vysokoškolskou práci připomíná nonsensovou poezii,“ charakterizoval ho autor článku a posudek přirovnal k uměleckému dílu. Neobjasnil sice, kdo dal podnět k jeho přezkoumání, a očividně neznal ani posuzované dílo, podpořil však beztak rozšířenou představu, že na uměleckých školách projde, co by jinde nemohlo. Akreditační komise brzy učinila závěr a fakultě doporučila systémové opatření stanovující minimální požadavky na podobu posudků.

„Tik ťak tiká bír,“ začínal tehdy Zetův text. Stejně byl nazván i sborník obsahující všechno, co Zet dosud nachystal studentům k jejich bakalářským a diplomovým pracím mezi lety 1998–2017. Texty, jejichž aktivní život má jepičí délku a jejichž dalším osudem je prach školních archívů. Proč tedy takovou knihu vydávat? A proč ji číst?

Výtisky knihy Tik ťak tiká bír výtvarníka Martina Zeta (* 1959), foto: Deskgram

V první řadě tu publikaci netřeba číst jako Zetovu vlastní obhajobu. Z edičních poznámek sice vyplývá, že „kauza Somrová“ byla prvotním impulzem k sestavení knihy, přesto se coby podružné jeví zjištění, že Zet v průběhu let napsal pestrou škálu textů, z nichž většinu v žádném případě nelze srovnávat s nonsensovou poezií. Jako opravdu důležitý se jeví přístup, jejž Zet vůči studentům volí. Obrací se k nim jako k sobě rovným, je nedogmatický, laskavý, usiluje o empatii a o formu artikulace svých myšlenek a reflexí, která je v dané chvíli zachytí nejlépe. „Vývoj současného umění, podle mého názoru, (…) vede spíše k toleranci — snaze pochopit, k oceňování a radosti z rozdílných přístupů — než k jednotícímu stylu,“ píše už v roce 1998.

Takový postoj přitom nevylučuje nesouhlas a kritickou polemiku, například když se zabývá projektem virtuální galerie Art Zeppelin mladých bosenských umělců Dajana Špiriće a Mladena Bundala a postupně odhaluje jeho konformnost. „A kdopak bude svatý Petr — kdo bude stát s klíči u nebeské brány? Uděláme nějakou komisku, nebo pověříme nějakého kurátorka? A kdopak vybere toho kurátorka — nějaká komiska? Nebo pověříme nějakého komisaříka, aby jmenoval kurátorka? Anebo se potichoučku dohodnem a někomu jen tak řeknem… uf…“

K Zetovu psaní patří nechuť k homogenizaci umělecké produkce a ke zvukům vábniček, které slibují úspěch za podmínky přijetí zavedených pravidel a splnění kritérií požadovaných učiteli, teoretiky, kurátory a kulturními institucemi. „Máme studenty vést a podporovat, aby stáli o prostředí podporující a potvrzující hierarchii stávajícího uměleckého hemžení?“ ptá se rétoricky v jednom z textů. Stejně tak pociťuje nebezpečí pedagogické praxe, kdy se vše „donekonečna posuzuje a rozebírá“. „Přirozená vnímavost je brzy otupena, mysl přestrukturována školními kritérii, všechno okolo se stává předmětem hodnocení.“

Martin Zet vyučuje. Takto, vážená, musíte postupovat při opracování pískovce; prostranství vedle děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, léto 2016, foto: Mostecké listy

Právě pro všechny tyto pochybnosti lze Zetovy texty brát nejen jako souboj se systémem, jehož se stal součástí, ale hlavně jako opakované vnitřní souboje o osobní integritu a o zachování vlastní otevřenosti vůči tomu, před co předstupuje. A v tomto směru posudky z Tik ťak tiká bír nemusejí být pouze záležitostí pro insidery. Mohou být impulzem pro všechny, kteří se vizuálním uměním opravdu chtějí zaobírat. Jako výzva k osobnímu přístupu, snaze po vhledu, pochopení a po odbourávání dogmat a předsudečné názorovosti. A o těch víme, že neprovázejí pouze učitele či kritiky umění, a dokonce nejsou ani výsadním problémem umění a kultury.

Jedno malé pokání na úplný závěr. Autor tohoto textu s překvapením zjistil, že se do knihy sám vkradl zadními dveřmi. To když v úvodu k ní Zet popravdě vzpomíná, že hodnocení diplomové práce Anity Somrové kdysi autor příspěvku označil za „špatnou báseň“. Ten by nyní toto tvrzení rád poupravil: Zetův posudek nepovažoval za „nonsensovou“ poezii, kterou ostatně nikdy nebyla, nýbrž prostě za text přivlastňující si autorčinu poetiku v míře, kdy slovy kroužíme kolem vlastního mlčení. Přišlo mu snadné „opisovat“ od vlastní studentky, schovat se za ni a nevystoupit sám za sebe. Po letech by také rád někdy takto mlčel. Protože také takto „tik ťak tiká bír“.

Martin Zet: Tik ťak tiká bír. ArtMap, Praha 2018. 96 stran, doporučená cena 170 korun.