Útěk z města a k sobě. Film Na samotě ukazuje peklo závislosti a sílu přírody

„Zvuk tříštících se vln se příliš neliší od ruchu Londýna,“ píše v první kapitole svého autobiografického či možná lépe autofikčního románu The Outrun skotská spisovatelka a novinářka Amy Liptrot (* 1981). Kniha z roku 2016 obnažuje zpověď ženy, která se v rané dospělosti potýkala se závislostí na alkoholu. „Dnes je to dvanáct let, co jsem střízlivá,“ napsala autorka předloni na svém Instagramu. „Takže z vlastní zkušenosti vím, že změna je možná,“ vzkázala svým více než dvaceti tisícům sledujících. Britské The Sunday Times zařadily její knihu mezi deset bestsellerů roku. Sbírala ceny, překládala se (v češtině dosud dostupná není), zájem o ni rostl.

Trailer k filmu Na samotě, zdroj: YouTube

V roce 2020 se The Outrun dostal do rukou Jacku Lowdenovi, skotskému herci a producentovi. V knize našel potenciál pro zfilmování. Lowdenovou partnerkou (a dnes i manželkou) je známá irská herečka a producentka Saoirse Ronan, hojně obsazovaná už od svých dětských let (kromě jiných režisérkou Gretou Gerwig). Lowden s Ronan coby koproducenti chystaného snímku oslovili německou režisérku Noru Fingscheidt (* 1983). Ta se na mezinárodní scéně etablovala svým celovečerním hraným debutem Narušitel systému (2019), příběhem devítileté školačky trpící nekontrolovatelnými záchvaty vzteku, zároveň však hluboce toužící po lásce.

Chci i nechci tady být

Nora Fingscheidt nabídku přijala včetně toho, že ztvárnění hlavní role se ujme právě Saoirse Ronan. Protože výpověď v The Outrun je křehkou záležitostí, režisérka oslovila nejen autorku knihy, ale i její rodiče, kteří jsou ve filmu rovněž ztvárněni. „Úplně první věc, kterou jsme udělali, byla změna jména hlavní hrdinky (v knižní předloze jde o autorku samotnou – pozn. red.), aby obě dvě – Amy i Saoirse – mohly získat od postavy zdravý odstup,“ uvedla režisérka v interview pro e-magazín Film Inquiry. Tak vznikla devětadvacetiletá Rona v podání Saoirse Ronan.

Specifickým propojením mezi románovou Amy a filmovou Rony se stala tyrkysová barva vlasů, již Rona sdílí se skutečnou Amy Liptrot z doby, kdy se potýkala se závislostí. Ostatně různé barvy vlasů mají ve filmu The Outrun, u nás tedy uváděným pod názvem Na samotě, důležitou roli: ve vyprávění, v němž se prolínají časové roviny, napomáhá proměňující se odstín vlasů v časoprostorové orientaci a znázorňuje vždy určitou fázi Roniny závislosti. Jiným orientujícím prvkem jsou dvě prostředí, v nichž se děj odehrává: tepající Londýn a oceánem zmítané skotské souostroví Orkneje.

Saoirse Ronan ve filmu Na samotě, repro: © BBC Film

Ve stále pozvolnějším střihu sledujeme perspektivou Rony výhled na orknejské útesy i pódia londýnských parties. Zpomalující se záběrový sled vyjadřuje to, jak se  Rona krůček po krůčku vzdává dosavadního zběsilého životního tempa. Totéž platí o narativních výpustkách: dokud má hrdinka po prokalené noci okno, nedozví se ani diváctvo, co přesně se stalo a proč se Rona probudila ve fyzicky i psychicky zbídačeném stavu. Jasné je pouze to, že na vině je alkohol.

Ronino pouto s opojnou substancí je zachyceno ve všemožných nuancích. Alkohol pro hrdinku není výhradně démonem, jenž bere, nýbrž zůstává i ďáblovým advokátem. Pro Ronu představovalo (při)opíjení se kromě útěku před sebou samou především katalyzátor pohody, slasti, rauše, zábavy a pocitu štěstí; právě v jeho společnosti prožila nejlepší i nejhorší okamžiky svého života.

Rona tedy z Londýna utíká na rodné Orkneje, jenže s rodiči i ostrovním „zapadákovem“ má komplikovaný vztah. Orknejské ostrovy coby kulisy jak vzpomínek na dětství a dospívání, tak doby post-alkoholické koexistují v její mysli a proměňují se úměrně bitvě, již Rona sama se sebou svádí. Ostrovy jsou v závislosti na jejím vnitřním rozpoložení někdy nehostinným a osamoceným koncem světa, jindy bezpečným přístavem, kde dokáže vydržet sama se sebou. Protagonistka jako by zde chtěla i nechtěla být. Chtěla, protože urputně touží zůstat střízlivá, a nechtěla, protože je zde nucena se znovu utkat se všemi vnitřními démony a zahojit svá dětská traumata.

Saoirse Ronan ve filmu Na samotě, repro: © BBC Film

Moje tělo je kontinentem

Orkneje jsou faktickým rodištěm spisovatelky Amy Liptrot a pro filmařský tým byly ideální scenérií. Jenže ani sebelepší kulisy by bez dechberoucího výkonu Saoirse Ronan nezaručily silný výsledek. Herečka často ztvárňuje hrdinčiny vnitřní stavy neverbálně – mimikou, gestem, tancem. Rona je v záběru většinou sama; pod vlivem alkoholu se nachází v opojení či deliriu, ve střízlivosti se mnohdy nudí nebo trápí.

Scénář hercům a herečkám ponechal prostor pro improvizaci. „Zpočátku jsem byla opravdu nervózní, protože jsem nikdy předtím tímto způsobem nepracovala,“ přiznala se Ronan magazínu Vogue. „Dobře jsem si uvědomovala, že když se filmaři rozhodnou, aby herci improvizovali po větší část scénáře, může to být docela průšvih. Ovšem nakonec z toho pro mě byla dosud nejvíc osvobozující tvůrčí zkušenost.“ Ona spontánnost a jistá neukotvenost možná ne vždy diváctvu doručí zcela jasné sdělení, emoce je však přítomna vždy. Kromě Saoirse Ronan před kamerou exceluje Stephen Dillan, jenž i na nevelké ploše mistrně ztvárnil Ronina otce, který je stejnou měrou milujícím tátou jako psychicky nemocným jedincem.

Režisérka Nora Fingscheidt nezapře své zázemí v dokumentární tvorbě. Film Na samotě je zalidněn neherci a neherečkami – například orknejskými farmáři a farmářkami i dalšími tamními obyvateli. A „naslouchání“ skutečnosti lze vysledovat i v detailech, například když skupina anonymních alkoholiků má v Londýně jiné věkové (mladší) i genderové (žen a můžu je tu přibližně stejně) složení, než na ostrůvku Papa Westray (tvoří ji výhradně starší muži). Nadto snímek hojně využívá prostřihy, v nichž jsou v monochromatických záběrech vysvětlovány účinky ethanolu na lidský organismus, nebo je pod mořskou hladinou snímán život tuleňů, či je v digitální animaci odvyprávěna legenda o drakovi, jehož zbytky těla daly vzniknout souostroví Orkneje. A v neposlední řadě je drama Na samotě protkáno výraznou hudbou všemožných žánrů i básnickými metaforami.

„Moje tělo je kontinentem,“ říká hrdinka, která jako dítě věřila, že může pouhou silou vůle ovládat nestálé skotské počasí. „Můj dech tlačí mraky po obloze. A vlny se valí na pobřeží v rytmu bušení mého srdce.“ A přestože některé příměry jsou možná příliš doslovné, zůstává Na samotě vizuálně i narativně jedinečným počinem, jenž vzdává hold lidství v jeho nejobnaženější podobě – zranitelné a nezdolné zároveň. A film není pouze psychologickým dramatem o závislosti s výjimečnou drobnokresbou postav, nýbrž rovněž je – stejně jako román Amy Liptrot – oslavou přírody, ódou na léčivou sílu oceánu, studené vody, deště a bouře.

Tím spíš lze litovat, že tohle dílo vizuálně jednoznačně ušité pro velké plátno, se v Česku nedá vidět v kině. Některé velkolepé scény ani při kvalitní domácí projekci bohužel plně nevyniknou. Více jen tušíme, než bychom byli plně v nich, pohlceni obrazem.