Vesmír se tváří přívětivě, ale to je past

Robert Fabian (*1969) debutoval románem Mariňáci v roce 2000 a od té doby jsou jeho knihy pro fanoušky fantastiky vždy jednou z událostí roku – a to včetně reedic vydávaných ve větším formátu, které obsahují bonusy v podobě doplňujících textů, pro danou publikaci cíleně napsaných dalších próz či alespoň nových ilustrací. Ačkoliv „příslušným“ čtenářům při vyslovení Fabianova jména naskočí především subžánry military a akční sci-fi, nejedná se o dalšího tuctového reprezentanta toho, co bychom mohli nazvat českou akční školou. Ta se zformovala v průběhu devadesátých let minulého století a čerpala z impulzů, které domácí fantastice přinesl Ondřej Neff a jeho žáci v čele s Jiřím W. Procházkou. Vrcholu dosáhla v tvorbě Jiřího Kulhánka a do jakési třetí autorské generace momentálně vstupuje pod vedením Františka Kotlety.

Jedna z ilustrací Rolanda Havrana z nynější edice Fabianova románu Hvězda – pašerácká loď, repro: Straky na vrbě

Příběhy plné akce čerpaly ze sílících znalostí popkultury a prolínání žánrů, využívaly filmového střihu (jednou z inspirací byly hongkongské, na atrakcích založené akční filmy) a byly plné až fetišisticky pojatých zbraní chladných i palných. V jejich středu stáli silní, individualisticky pojednaní hrdinové (jejichž rodokmen bychom mohli vystopovat až k okouzlení detektivy drsné školy) a formálně preferovaly členění do kratších úseků (často tedy například mizí tradiční kapitoly a místo nich se pracuje s fragmenty dlouhými klidně jen několik odstavců). A tyto „nekapitoly“ gradují buď nějakou cynickou hláškou, nebo zvratem v průběhu akční scény.

V pasti osudu

I Fabianovi Mariňáci přetékali akcemi a obdivem ke zbraním, minimálně jejich první polovina byla poctou Vetřelcům režiséra Jamese Camerona (jména hrdinů, citace konkrétních scén i parametry záchranné mise). Přesto se z dané tuzemské produkce vydělovali. Fabian především zavrhl koncept hrdiny-individualisty. Vsadil na hrdinu kolektivního. Jeho jednotka mariňáků působí jako živý organismus, který v průběhu děje ztrácí na početnosti, ale funguje až do svého hořkého konce. Charaktery jednotlivých mariňáků nesplývají a jejich skon vyvolává emoce. Autor navíc uvažoval jasně koncepčně – román důsledně napsal ve třetí osobě a v přítomném čase. Kniha je díky tomu sice zezačátku poněkud čtenářsky nevstřícná, ovšem s postupujícím „začtením se“ působí autenticky a dynamicky (vhodně zvolený soundtrack stavějící například na úderných powermetalových skladbách, jako je I´m Alive od Blind Guardian, zážitek ještě stupňuje).

Hlavní rozdíl od ryze eskapické akční školy snažící se pouze o zábavu a nenabízející hlubší vhled do fungování světa však spočíval v něčem jiném. Ve fatalistickém a zároveň až hororově lovecraftovském vnímání lidského osudu ve vesmíru. „Osud, ta velká a hrozivá neznámá, je neustále s ní. Plíží se kolem, nahlíží jí důvěrně přes rameno, neslyšně našeptává nechutné pravdy, horce dýchá do obličeje jako rozzuřená šelma.“ To se dočteme v závěru Mariňáků. Ta zdánlivě patetická slova dávají po všem, co hrdinové (a hrdinka) zažili, smysl. Fabian píše o výjimečných jedincích, kteří prošli nejlepším možným výcvikem, mají ideální genetické vlohy a špičkovou výbavu. Přesto musí čelit skutečnosti, že vzdor veškeré své odvaze a tomu, že nic neudělají špatně, se jim osud vysmívá a oni jsou odepsaní. Doplatili na špinavou politiku.

Jedna z ilustrací Rolanda Havrana z nynější edice Fabianova románu Hvězda – Silver Tower, repro: Straky na vrbě

Ve svém druhém románu Fabian ještě přitvrdil. Trestanci ze ztroskotané SFPS Tecora v románu Planeta mezi dvěma slunci (2002) bojují o přežití na pusté planetě plné záhad. Dojdou k tomu, že vesmír je plný tajemství, jež lidská mysl nedokáže pochopit, a jediným vítězstvím je možnost vlastní volby, kdy ukončit své trápení. Temné vyznění knihy nemá v české románové fantastice dosud obdoby.

I v dalších knihách pak Fabian důsledně mixoval základ military sci-fi (tedy výcvik/boj specializovaných jednotek) s vesmírným hororem, který bohužel v zatím posledním románu Dies irae (2014) sklouzává ke kvazimetafyzickému pastiši závěrečných několika minut Kubrickovy Vesmírné odysey.

Drsná škola v alfa kvandrantu

Román Hvězda (2007) je jakousi odbočkou směrem k tradičnější zábavě. John Dormer se uvede atentátem na zkorumpovaného politika skrývajícího se v budově plné agentů tajné služby. Jeho nový úkol je odlišný: má vypátrat unesenou dceru bohatého průmyslníka a živou ji přivést zpátky domů. Mise se od začátku komplikuje. Vyjevuje se, že zákazník neřekl Dormerovi vše; navíc po jeho stopě vyslal experimentálního umělého lovce zvaného Stopař (v lecčems připomínajícího slavného T-1000 z filmu Terminátor 2).

Jedna z ilustrací Rolanda Havrana z nynější edice Fabianova románu Hvězda – přestřelka v gravitační šachtě, repro: Straky na vrbě

Román začíná jako sci-fi varianta klasické detektivky drsné školy; ostatně první Dormerova návštěva u klienta asociuje „návštěvu u čtyř milionů dolarů“ z Hlubokého spánku. Drsný hrdina sice neváhá zabíjet, ale je čím dál jasnější, že dodržuje jistý morální kodex. Jedná se o drsnou školu zasazenou do kyberpunkového prostředí. (Mimochodem, Dormerův klient zastává vysokou funkci ve společnosti Weyland-Yutani – tu lze znát z filmů o vetřelcích.)

Problém je, že zatímco předchozí Fabianovy prózy braly konkrétní popkulturní inspiraci částečně coby poctu určitým dílům, částečně jako referenční rámec pro pobavení a částečně coby svorník, tentokrát je oněch inspirací příliš a působí spíše jako přehlídka autorových vzorů. Podobně průnik archetypu velkého detektiva drsné školy a Dormerovy minulosti (jedná se o jednoho z přeživších z Mariňáků) působí poněkud nuceně. Individualistický hrdina není u Fabiana takovým tahákem jako jednotky mariňáků nebo osudem spojená skupina vyvrhelů. Hvězda není román úplně marný, ale rozkouskovanost a oslabená plynulost děje jsou evidentní a autorovi se tu nedaří využít své vysloveně silné stránky: akčních scén. Samy o sobě jsou podány kvalitně, ovšem jejich naroubování na detektivní linii působí někdy samoúčelně.

Jedna z ilustrací Rolanda Havrana z nynější edice Fabianova románu Hvězda – pohled do ghetta, repro: Straky na vrbě

Hlavní devízou Hvězdy se nakonec opět stává obraz nezměrnosti vesmíru. Paradoxní přitom je, že tentokrát se podobné úvahy nespojují s Dormerem, nýbrž s nelidským Stopařem. Právě jeho setkání s vesmírem, jeho velikostí, nepřístupností a prostou hrozivou existencí představují nejlepší pasáže knihy. Což podtrhuje výlučnost Fabianova konceptu procházejícího celým jeho dílem. Klasická sci-fi se vždy pyšnila tím, že dokáže vzbuzovat „pocit úžasu“ – obrazy vzdálených budoucností, exotických planet, troufalých intelektuálních výzev. Česká akční škola se spolehla na „pocit zábavy“. Fabian se vrací ke kořenům, ovšem jeho pocit úžasu v mnohém splývá s pocitem děsu, když zkoumá hlubiny vesmíru a meze lidských schopností (fyzických i psychických) čelit jeho výzvám nebo jeho – lhostejnosti. Knihy Roberta Fabiana jsou tím působivější, čím střídměji a vlastně v náznacích s tímto až existenciálním pocitem děsu pracuje – a půdorysy akční nebo military sci-fi mu to umožňují nejlépe.

Robert Fabian: Hvězda. Ilustrace Roland Havran. Vydalo nakladatelství Straky na vrbě, Praha 2018, 640 stran, doporučená cena 350 korun.

Obálka letošního vydání Fabianovy Hvězdy</em< je dílem Davida Spáčila, repro: Straky na vrbě