Vládne nám všem základní trojice: sex, násilí a náboženství

Stačí si vybavit proslulou scénu z thrilleru Základní instinkt (1992). Ze zločinu podezřelá hrdinka v podání Sharon Stoneové sedí v krátkých šatech a přehazuje si nohu přes nohu, aby znejistila svého vyšetřovatele a pohrála si s diváckou představivostí, když naznačuje, že nemá kalhotky. Je to pro Verhoevenovo pojetí naprosto výmluvná návnada.

Režisérka Elisabeth van Zijll Langhoutová zvolila název svého dokumentu Verhoeven versus Verhoeven proto, že jí jde o porovnání dvou tváří či tvůrčích poloh téhož člověka. Paul Verhoeven totiž zvládá natočit jak řemeslně špičkovou, byť v podstatě prvoplánovou a prostoduchou hollywoodskou atrakci, tak deziluzivně svíravý průhled do odbojového hnutí v Evropě. A pokaždé – anebo aspoň většinou – si najde způsob, jak diváka vtáhnout do spletitého příběhu, okořeněného vůní nepředvídatelných zápletek i sexu.

Plakát k dokumentu Verhoeven versus Verhoeven, repro: Česká televize

Narodil se v Nizozemí (proto se jeho jméno vyslovuje jako „ferhufen“), vyrůstal v přísně vedené rodině, kde vše určoval autoritativní otec, jinak ředitel školy, a měl vystudovat matematiku. Jenže Paula odjakživa přitahoval film. Ačkoli nikdy nepřestal být samoukem, prokázal mimořádné nadání – stačily mu bezpočetné návštěvy kin, zaplňovaných všemi možnými novými vlnami. Postřehl, že nám vládne základní trojice: sex, násilí a náboženství, jak lakonicky prohlašuje hned v první minutě zmíněného dokumentu.

První filmové pokusy podnikal jako nadšený amatér, avšak záhy jej oslovila armáda, aby pro ni vytvořil propagační dokument. A pověst šikovného mládence se rychle šířila. Roku 1973 režíroval celovečerní film Turecký med, kterým poprvé vyvolal pohoršení, ba skandál. To se mu později podaří ještě několikrát. V doznívajícím sexuálním uvolnění vytvořil příběh lásky lehkomyslné i tragické, s postavami sotva hodnými následování. Když otci vylíčil jednu scénu, v níž se hlavní hrdina vychloubá, že je lepší milenec než Bůh, otec na něho naléhá, aby ji vystřihl – vždyť je rouhačská! Když odmítl, tatínek přikázal, že film bude pro celou jeho rodinu zakázaný. Maminka jej zhlédla potají.

Verhoevenovy filmy natáčené v průběhu sedmdesátých let mají v Nizozemí úspěch, ale současně vzbuzují nevoli – bez příkras a otevřeně líčí, co je dosud vnímáno jako tabu, o čem se ve „slušné společnosti“ nemluví: homosexualitu, sadomasochismus, různé perverzity, kritici režisérovi vyčítají zpochybňování národních hodnot. A pak se mu ozve Steven Spielberg s nabídkou, aby se přesunul do Ameriky. „Vždyť v téhle zemičce nikdy nebudeš moci točit filmy, jaké bys chtěl dělat,“ sdělí mu. Až později si Verhoeven uvědomil, že ona „produkční neomezenost“ se týká především finančního rozpočtu, nikoli svébytného autorského přístupu, na němž si předtím zakládal. Avšak pravidla hry přijal… a zpočátku uspěl.

Nejvíce pozornosti z jeho americké etapy vyvolal výše zmíněný Základní instinkt. Tady nepotřeboval olbřímí finanční prostředky a vytvořil dílo přitahující zejména svou významovou nejednoznačností. Za neúspěch rozhodně nelze považovat ani sci-fi Total Recall (1990), vykreslující všední podobu sto let vzdálené budoucnosti – režisér si vysloužil obdiv za vizionářský náhled. Zato zcela pohořel se Showgirls (1995), snímkem pohrdlivě označovaným za luxusní peepshow. Za Hvězdnou pěchotu (1997), vyzdvihující americký spasitelský heroismus v boji pozemšťanů s broukovitými útočníky z vesmíru, se dočkal obvinění z militarismu – a ani divácký ohlas jej nepodržel. Verhoevena (i jeho producenty) začala tížit myšlenka, že zámořskému vkusu přestává rozumět. Tvůrce z toho pro sebe vyvodil rázný krok: po ještě jednom pokusu – viz sci-fi thriller Muž bez stínu (2000) – se navrátil do Evropy. Zřejmě navždy.

Paul Verhoeven při práci na filmu Elle, vlevo představitelka hlavní role Isabelle Huppertová, foto: Guy Ferrandis (SBS Productions)

Když se Verhoeven v dokumentu ohlíží za svou kariérou, s nahořklou prostořekostí sděluje: „Když jsem točil filmy doma, v Nizozemsku, kritika je odsoudila jako dekadentní, perverzní a divné. A tak jsem se usadil ve Spojených státech. Jenže nakonec i tady moje filmy označili za dekadentní, perverzní a divné.“ A dodává: „Dokud máte kasovní úspěch, můžete točit. Potíže nastávají, když se úspěch nedostaví.“

Po návratu na starý kontinent provedl jistou demytizaci v odbojářském dramatu Černá kniha (2006) – ledasco se za nacistické okupace totiž odehrálo v Holandsku jinak, než jak to později líčily tamní státotvorné verze. O deset let později „surově“ bořil zavedené mínění, že pokročilejší věk a sex k sobě jaksi nepatří, v dramatu Elle (2016) s Isabelle Huppertovou v hlavní roli. A tvoří nadále: na příští rok je nahlášeno životopisné drama z Itálie 17. století Benedetta, prý o ženě svírané divokými náboženskými a erotickými představami.

A konečně: neměli bychom si plést několikero Verhoevenů. Kromě oslavence se v dějinách filmu vyskytuje ještě jiný Paul Verhoeven (1901–1972), řadový německý řemeslník, jenž filmy chrlil v bezmála továrním rytmu, a dále rovněž němečtí režiséři Michael Verhoeven (1938), jenž režíroval  několik mezinárodně ceněných děl (O.K., Bílá růže, Hrozná holka), uváděných též u nás, a víceméně neznámý Simon Verhoeven (1972).