Žádný slapstick ani cynismus – seriál Normální lidi ukazuje první lásku i milování se vší vážností

ležící Connell a Marianne
Láska a tak… Paul Mescal (Connell) a Daisy Edgar-Jonesová (Marianne) v seriálu Normální lidi, foto: Hulu/HBO – Enda Bowe

Tajemná Marianne a spolužáky oblíbený Connell se sice pravidelně potkávají na chodbách střední školy, ale dohromady je svede až konverzace v dívčině domě. Connellova matka Lorraine chodí do rozlehlé vily uklízet a syn ji pravidelně vyzvedává. Nikým neviděné a nerušené drobné rozhovory dají vzniknout nejprve fyzickému a poté citovému poutu – nebo je tomu naopak? Či snad obojí vyraší současně?

Connell a Marianne ve školních uniformách, čela opřená o sebe
Podívejte se na trailer seriálu Normální lidi. Na snímku Paul Mescal (Connell) a Daisy Edgar-Jonesová (Marianne) jako středoškolští studenti, foto: Hulu/HBO – Enda Bowe

Každopádně jde o svazek okolí utajený, iniciovaný Marianne, která správně vytuší, že Connell nechce svou pozici vyhledávaného studenta a kámoše riskovat kvůli vztahu s obecní podivínkou. Právě z těchto důvodů nakonec křehká romance vyšumí. Dvojice se znovu potkává až v prvním semestru na univerzitě v Dublinu, ovšem na pozadí notně pozměněné dynamiky. Zatímco Connell se s novým anonymním prostředím sžívá ztěžka, Marianne se stává hvězdou kampusu. Její osobitost a nechuť se přizpůsobit a zapadnout za každou cenu vyhlížely v Carricklea jako kardinální nedostatky, avšak v metropoli představují obrovskou devizu. Láska dvou nesmírně chytrých, citlivých a charismatických mladých lidí si v následujících čtyřech letech projde nejrůznějšími fázemi, sahajícími od intenzivního fyzického souznění přes komunikační bariéry až po fyzickou distanci.

Dva lidé a snaha porozumět si

Seriál Normální lidi vznikl v koprodukci BBC a Hulu – v ČR je dostupný na HBO – a je adaptací stejnojmenného bestselleru irské spisovatelky Sally Rooneyové. Teprve druhé knihy „Jane Austenové pro mileniály“, jak se autorce často přezdívá, se globálně prodalo víc jak 1,5 milionů výtisků, přesto nelze seriálovou podobu Normálních lidí považovat za pouhou snahu vytěžit z knižního hitu maximum. Už proto, že sama Rooneyová se na převodu podílela, spolu s Alicí Birchovou, jednou ze scenáristek seriálu Boj o moc. Román tak nelze oddělit od audiovizuálního přepisu a společně tvoří harmonický celek. Kniha zprostředkovává ponor do vnitřních stavů svých hrdinů, odkrývá jejich motivace, myšlenkové pochody i svíravé pochybnosti. Tvůrci se naštěstí vyhnuli jednoduchému adaptačnímu klíči, který by velel vnitřní krajinu protagonistů přetavit do sledu subjektivních monologů. Namísto toho seriál Connella a Marianne spíš pozoruje a o vzniku jednoho trvalého a oboustranně zásadního pouta vypovídá nepřímo.

Celek tvoří tucet epizod v délce mezi 19 a 30 minutami. Ačkoliv taková struktura může připomínat sitcomové díly, a nikoliv kroniku mladé lásky, členění knihy takové pojetí odpovídá lépe než standardní minisérie o šesti hodinových částech. Ani na stránkách románu Rooneyová nenabízí vyčerpávající popis oněch čtyř let v životě Marianne a Connella, ale spíš se soustředí na výmluvné situace, v nichž se odráží prožité vzlety a pády uplynulých týdnů či měsíců. Stejně tak nemá potřebu odvádět pozornost k vypjatým dramatickým událostem či se příliš nořit do socioekonomické reality Irska po krizi roku 2008. Dva lidé a snaha porozumět si navzájem vydá na dostatečně hutný děj – a zbytek zůstává v pozadí.

Connell a Marianne ve školních uniformách Paul Mescal (Connell) a Daisy Edgar-Jonesová (Marianne) v seriálu Normální lidi, foto: Hulu/HBO – Enda Bowe

Zároveň tento background nikdy neztratíme ze zřetele, protože stejně jako Jane Austenová si je Sally Rooneyová dobře vědomá faktu, že mezilidské vztahy a romantickou lásku především nelze oddělit od širších společenských a třídních struktur. V knize tak najdeme řadu drobných indicií, které ukazují na odlišné pozice Marianne a Connella ve vztahu ke stipendijní podpoře, nutnosti přivýdělků nebo možnosti cestovat a poznávat svět. Seriál pak popisované překlápí do konkrétních příbytků (Connellův sdílený pokoj versus bohémský byt Marianne), kostýmů (jeho konfekční mikiny versus její osobité oděvní kombinace) nebo společnosti, kterou se oba hrdinové obklopují.

Výmluvnost řeči těl

Dílčím epizodám se skvěle daří vystihnout jedinečnost konkrétního času a prostoru: zalidněný, a přece anonymní Dublin; horkem i potlačeným napětím pulzující italská vila; chladný a potemnělý Stockholm. Málokdy se však vidí dílo, které by se tak silně spoléhalo na charisma ústřední dvojice. Na obrazovkách debutující (irský, dosud výhradně divadelní herec) Paul Mescal je dostatečně atraktivní, ale nijak prvoplánový krasavec s trochu křivým nosem a šišatým úsměvem; Britka Daisy Edgar-Jonesová přesně zapadá do role, v níž fyzická křehkost naznačuje partnerskou odevzdanost, dost možná plynoucí z problematické rodinné historie. Prvních šest epizod režíroval Lenny Abrahamson, nejčastěji spojovaný s oscarovým dramatem Pokoj; druhou polovinu pak Hettie Macdonaldová. Vizuální koncepce seriálu se opírá o detailní záběry na tváře obou hrdinů, v nichž se snažíme číst stejně urputně jako oni sami.

Pro různá setkání Connella a Marianne dále tvůrci volí odlišná obrazová řešení. Jednou dvojici spatříme pohromadě v jednom záběru, ve světlém pokoji, kde nic nebrání jejich přirozené symbióze. Jindy se milenci snaží najít společnou řeč v kavárně; každý ve svém izolovaném záběru hledí do kamery a hovoří, zatímco střih mezi oběma tvářemi přeskakuje. A když mezi Connellem a Marianne zeje asi nejhlubší propast, stojí každý na opačném konci rámu a promlouvají pouze k jakémusi tělesnému fragmentu svého protějšku.

I na této sotva postřehnutelné rovině hledejme onu často skloňovanou tělesnost Normálních lidí. Sotva znatelné pohyby očí, kapky potu, ruka spočívající na zátylku toho druhého o něco déle, než by se slušelo – i takové výjevy nás vtahují do fyzické, čím dál intimnější aliance mezi Connellem a Marianne.

Marianne v letních šatech, v pozadí zelená krajina Daisy Edgar-Jonesová (Marianne) v seriálu Normální lidi, foto: Hulu/HBO – Enda Bowe

Nejvíc pozornosti však v tomto ohledu poutají sexuální scény; a zdaleka nejde pouze o jejich otevřené znázornění, ale i o celkový rozsah. V předloze se jim Rooenyová věnuje dohromady v několika odstavcích, v seriálu dostanou k dispozici významnější prostor. Že se nejedná o pouhé lákadlo s nádechem laciné provokace, nýbrž o důležitý prostředek pro charakterizaci páru, naznačuje už to, kam tvůrci fyzické splynutí Connella a Marianne vkládají. Pár se spolu poprvé vyspí na začátku, a nikoliv až na konci druhé epizody. Tělesnou rozkoš tak dílo vnímá coby organickou součást jejich životů, nikoliv jako okamžik, kterým jejich vztah graduje. Pokud sexuální scény v seriálových Normálních lidech obklopují charakteristiky jako „autenticky intimní“, je to proto, že nepřipomínají erupci animálních vášní ani cynické divadlo krutosti jako třeba v seriálu Euforie a už vůbec ne juvenilní legraci jako například v Sex Education. Connell a Marianne se milují se vší vážností, ale také neobratností; nesvlékají se s choreografickou přesností, nýbrž klopotně, s pomlkami a vzájemným ujišťováním. Connell před námi vyvstává jako mladík plný paradoxů, který na jednu stranu dovede být citlivým a pozorným milencem, na stranu druhou neváhá vyměnit Marianne za svůj tvrdě vydřený status středoškolského idolu. Dvojice si v posteli rozumí beze slov, ovšem taková průzračnost zdaleka neplatí pro vztah jako takový – ten dusí strach a neschopnost se druhému plně otevřít.

Co jsme to vlastně viděli?

Ve druhé polovině příběhu se objeví téma deprese, do níž se propadnou oba hrdinové. U každého z nich se však dočká odlišné podoby – zatímco průběhu té Connellovy skoro až bolí přihlížet, u Marianne deprese připomíná notně fotogenickou melancholii, plnou prázdných pohledů a trošky erotické bondáže. Takové výhrady však možná způsobuje prostý fakt, že Normální lidi jsou nejsilnější ve chvílích, kdy jsou Connell s Marianne spolu; ostatní scény fungují spíš jako preludium k jejich dalšímu shledání.

Finále sice avizuje další rozluku, ale zároveň se tu poprvé ozývá vědomí, že takové pouto zdaleka nekončí jen proto, že dvojice nezůstane v nějaké formě společensky uznaného vztahu. Hořkosladce klenutý konec tak symbolicky uzavírá seriál, jemuž je každá škatulka těsná – viděli jsme kus starosvětské romance, dílem mileniální coming of age i trochu utopickou úvahu nad tím, zda láska může učinit svět spravedlivějším.

Autorka je filmová historička a publicistka, působí v Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity v Brně.

Marianne hladí Connella po tváři Daisy Edgar-Jonesová (Marianne) a Paul Mescal (Connell) v seriálu Normální lidi, foto: Hulu/HBO – Enda Bowe

Normální lidi / Normal People (Velká Británie, 2020, 12 epizod, celková stopáž 5 hodin 45 minut)

Scénář: Alice Birch, Sally Rooney, Mark O’Rowe, režie: Lenny Abrahamson, Hettie McDonald, kamera: Suzie Lavelle, Kate McCullough, hudba: Stephen Rennicks, střih: Nathan Nugent, Stephen O’Connell. Hrají: Paul Mescal, Daisy Edgar-Jones, Desmond Eastwood, Aislín McGuckin, Sarah Greene, Frank Blake, India Mullen, Eliot Salt, Eanna Hardwicke, Seán Doyle, Fionn O’Shea, Niamh Lynch a další.

Související