Zase jednou rumunská vlna na ČT artu: když nalezení pokladu nepřináší uspokojení

Než blížeji pohlédneme na Poklad, připomeňme kulturní a společenské souvislosti úkazu, jehož je film součástí.

Omezení zrodilo mistry

Rumunská „nová vlna“ odstartovala zhruba před dvaceti lety a záhy dosáhla mezinárodní (byť toliko festivalové) proslulosti, kterou si zatím udržuje. Tamní tvůrci zpravidla natáčejí v mezinárodních koprodukcích (hlavně s Francií, která byla častým partnerem už za Ceauşeskova komunistického režimu), pravidelně dosahují festivalových uznání, i když divácký zájem o jejich díla, najmě v Rumunsku samotném, je slabý až mizivý – stejně jako u nás. Nyní tam vzniká kolem patnácti hraných celovečerních titulů ročně.

Omezené finance nutí filmaře k výrazové skromnosti, často převažuje divácky ne zrovna vstřícný „pozorovatelský“ přístup, kdy pozvolna plynoucí vypravěčství a dokumentaristický vhled se ocitají v přímém rozporu s mainstreamovými atraktivními podívanými. Nadto pohled rumunských filmařů nebývá lichotivý, upozorňuje, že určité vzorce chování, které mnohdy pramení z vypjatých či jinak hraničních situací, nemusí bezprostředně souviset se stávající politickou situací, nýbrž se mohou vyznačovat nadčasovou platností. Režiséři jako Cristi Puiu, Radu Muntean, Cristian Mungiu, Radu Jude, Adina Pintieová si totiž všímají všední, často pošmourné lidské existence jak za bývalého Ceauşeskova režimu, tak ve vzdálenější minulosti a samozřejmě také v současnosti.

Do českých kin proniklo v uplynulých dvou desetiletích zhruba patnáct rumunských filmů, připomeňme tři z nich. Tragikomedie Smrt pana Lazaresca (režie Cristi Puiu, 2005) pojednává o nefunkčním zajišťování zdravotní péče. Canneský vítěz 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (režie Cristian Mungiu, 2007) se odehrává nedlouho před pádem Ceauşeskova režimu a ukazuje, jak obtížné bylo obcházet zákaz potratů, který tehdy platil. V Karlových Varech uspělo drama „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (Radu Jude, 2018), které se dotklo obtížného vyrovnávání s neblahou válečnou minulostí. Mezi uznávané tvůrce patří i Corneliu Porumboiu (*1975). Před deseti lety Česká televize uvedla jeho provokativní výpověď o rozporech novodobých dějin 12:08 na východ od Bukurešti (2006). V kinech jsme se mohli letos setkat s jeho nejnovějším snímkem Kanáři (2019). A na letošní mikulášskou sobotu máme tedy možnost spatřit jeho předposlední titul Poklad (2015).

Co vlastně bylo nalezeno?

Porumboiu v Pokladu nabízí zdánlivě jednoduchý příběh, obtáčený – jak už název prozrazuje – kolem hledání pokladu. Onu vypravěčskou průzračnost, danou jak komorní syžetovou konstrukcí, tak záměrně nevzrušivou inscenační složkou, lze ovšem vnímat jako průsvitně utkanou metaforickou rovinu přirovnatelnou ke snu.

Vedle statických záběrů je nejvýmluvnější složkou navenek zcela netečné (ne)herectví, oproštěné od emocionality a zaklíněné do zklidněných gest a zejména mluvy. Jako kdyby z povzdálí dýchla podobně „naivistická“ poetika rozvíjená třeba finským režisérem Akim Kaurismäkim.

Pod příkrovem upovídané nehybnosti probleskuje tíživá sociální situace, kdy zadluženost žene lidi do bláhových akcí, od nichž si slibují snadné zbohatnutí – a víra v zakopané poklady živí poslední naděje. Dění i promluvy s ním spojené se vyznačují banálností, trapností; občasné komediální vzplanutí pramení z kontextu, v němž se figury ocitají, z náhlého záchvěvu nepatřičnosti a směšnosti. A některé hovory či situace jsou skutečně okouzlující: třeba výmluvy jednoho z hrdinů, proč se vytratil z práce, repliky znějící při prohledávání zahrady nebo výslech na policii.

Toma Cuzin coby Costi ve filmu Poklad, foto: archiv ČT

Režisér buduje svůj příběh trpělivě, pozvolna načrtává jednotlivé postavy. Jmenujme z nich dvě: v poklidném manželství žijícího Costiho (Toma Cuzin), jehož zprvu spatříme, jak synkovi předčítá z legend o Robinu Hoodovi, či souseda Adriana (Adrian Purcarescu) topícího se v nesplácených dluzích, a proto Costimu navrhující spolupodíl z pokladu, pokud by sehnal peníze na jeho hledání.

Důležité je ukotvení příběhu v reálném prostředí, ve vesnici Islaz, před více půldruhým stoletím proslulé vydáním revoluční Proklamace. I na území budoucího Rumunska totiž pronikly ideály roku 1848… Nyní tam muže hledající poklad kdosi udá policii, že hledajíce ukryté cennosti kopají na zahradě, aniž by to oznámili úřadům.

Poklad jako by těžil z odvěkých zkazek o splnitelných snech, završen oslepujícím nahlížením do slunečního kotouče. Avšak sledovali jsme pouhou pohádku, zasazenou do současných reálií? Množství mimořádně cenných akcií Mercedesu, nalezených ve zrezivělé skříňce (a vytvářejících záhadu, kdo je vlastně mohl ukrýt, protože těsně po válce vystěhovaní Adrianovi příbuzní to určitě nebyli, zato poté se tam vystřídali nejrůznější nájemci), naznačuje splnění veškerých tužeb, ale také rozpaky, jak ukáže nákup šperků.

Když Costi dětem, hrajícím si společně s jeho synem na hřišťátku, nabídne změť náhrdelníků a náramků, můžeme si klást otázku, zda se jedná o pouhou bižuterii, nebo o skutečné cennosti…

Poklad / Comoara (Rumunsko/Francie, 2015, stopáž 89 minut)
Scénář a režie: Corneliu Porumboiu, kamera: Tudor Mircea, střih: Roxana Szel. Hrají: Toma Cuzin, Laurentiu Lazar, Radu Banzaru, Adrian Purcarescu, Corneliu Cozmei, Iulia Ciochinová, Florin Kevorkian a další.

Uvádí ČT art 5. prosince 2020 ve 22:45 hodin.