Železný Schwarzenegger, melancholický Stallone. Dokumenty Arnold a Sly ukazují trhliny akčních hvězd

To, že Arnold Schwarzenegger (* 1947) a Sylvester Stallone (* 1946) spolu v osmdesátkách soutěžili, zazní jak v třídílné minisérii Arnold, tak v celovečerním dokumentu Sly. Oba projekty však ukazují, že tahle fáze jejich kariér není ani pro jednoho z nich klíčová. Když dáme vedle sebe to, co o sobě říká Schwarzenegger v sérii Arnold, a jak sebe samotného prezentuje Stallone ve Slyovi, dostaneme výrazně odlišné osobnosti, které se zároveň zajímavě doplňují.

Při sledování obou dokumentů je nutné brát v potaz fakt, že hlavní slovo dostávají titulní protagonisté. Minisérie Arnold je víceméně Schwarzeneggerovým monologem, do něhož občas vstoupí někdo jiný. Ve Slyovi se sice mluvčí střídají častěji, nicméně tahounem zůstává Stallone. Tím pádem dostáváme takové verze životních příběhů obou mužů, jaké chtějí, abychom slyšeli. Silně se to projevuje v tom, na které části svých životních příběhů i profesionálních drah kladou důraz. A snad ještě víc je to patrné na celkovém obrázku, který sami o sobě oba pánové kreslí. Není náhoda, že se dokumenty jmenují familiárně Arnold a Sly – jde v nich o to naslouchat legendám. A jestli oba něco umí, tak vytváření legend ze sebe samých.

Sylvester Stallone v nové netflixovské sérii Sly, foto: Netflix

Oba se zde tedy snaží posílit základní charakteristiky, s nimiž je má diváctvo spojeno – ať jako mediální hvězdy, anebo skrze postavy, které ztvárnili. Jednoduše vzato: Arnold vždycky hraje „nadlidi“, postavy, které jsou větší než život sám a dokážou víc než obyčejní lidé; jeho hrdinové většinou jen předvádějí, co už umí. Stallone se pro změnu usadil v rolích podceňovaných jedinců, kteří se k nadlidským výkonům musejí propracovat, často skrze tvrdé a bolestivé lekce. Skoro to vypadá, jako by Schwarzenegger byl sadista a Stallone masochista.

Jsem prostě dobyvatel

To však neznamená, že bychom dostali jen přežvýkané staré známé informace a postoje. Oba dokumenty umí překvapit, někdy i protagonistům navzdory. Minisérie Arnold občas zní jako motivační příručka ve stylu „když nemůžeš, přidej“. Schwarzenegger dokola opakuje, jak se dostal až na vrchol – vlastně na tři vrcholy: sportovní, filmový a politický – díky tvrdé práci a neotřesitelné cílevědomosti. Dokonce i o svém evidentně dost traumatickém dětství řekne, že je za ně vlastně vděčný, protože ho posílilo. Jenže podíváme-li se na jeho monology kriticky, zjistíme, že se občas obracejí proti Arnoldovi samotnému. Schwarzenegger například nezastírá, že čas od času s chutí sáhne ke špinavým trikům, jimiž rozhodí nebo znemožní soupeře. Když to udělá na pódiu bodybuilderské soutěže, je to ovšem něco dost jiného, než když se obdobně připravuje na politickou debatu.

Schwarzenegger v životopisné sérii Arnold, foto: Netflix

Vůbec celá závěrečná část trojdílné minisérie, věnovaná jeho politické kariéře, je nejproblematičtější. Schwarzenegger bezelstně divákům přiznává, že do politiky šel „z hecu“ – prostě proto, že to byl další vrchol, který se rozhodl pokořit kvůli své dobyvatelské povaze. Na guvernéra nekandidoval s vizí, natož s konkrétním programem; kampaň postavil na odkazech na vlastní hereckou kariéru, na vágních heslech a na zostouzení soupeřů. Teprve když zvítězil a usedl do guvernérského křesla, jako by pochopil, že za tuhle výhru nedostane medaili ani podíly z tržeb, nýbrž křeslo uprostřed vosího hnízda politických třenic. 

Krajně diskutabilní je rovněž způsob, jímž se jak ve své době stavěl, tak se i v této minisérii staví k nařčením ze sexuálního obtěžování, kterým čelil v čase své kandidatury na guvernéra. Evidentně těžce nese neúspěchy. Dozná-li se v dokumentu, že při nějakém poměřování sil skončil druhý, obvykle to opláče jako tragédii, kterou se snažil co nejrychleji „napravit“. Svůj autoportrét vykresluje ve stylu já, „železný Schwarzenegger“, muž, jenž dosáhne všeho, co si zamane, protože v sobě má nezdolnost a houževnatost. Když jej však posloucháme pozorně, slyšíme v něm často spíš rozmařilého miliardáře s bezprecedentním společenským vlivem, který si neustále potřebuje dokazovat, že pro něj žádný cíl není nedosažitelný – a obzvlášť dobře mu dělá, když mu tleskají davy obdivovatelů.

Schwarzenegger v životopisné sérii Arnold, foto: Netflix

Naproti tomu Stallone se ve „svém“ dokumentu prezentuje jako člověk, který si na tragédiích přímo zakládá. Stejně jako Schwarzenegger, tak i on si v dětství prožil domácí násilí a ponižování zejména od vlastního otce, ale nechápe je jako stupínek na své cestě na vrchol.  Jeho vyprávění je daleko rozjitřenější. Zazní tu příběhy o tom, jak někdo nějak ublížil jemu, nebo naopak on ublížil někomu jinému. Zatímco Schwarzenegger má tendenci zahlazovat či vymazávat neúspěchy, Stallone mnohem vrstevnatěji hodnotí svou kariéru. Osmdesátkové akční role vezme hodně zkrátka, kdežto extrémní pozornost věnuje rané fázi v sedmdesátých letech. Velký význam pro něj má zejména to, že toužil po herecké kariéře, ale protože nedostával větší role, musel si pro sebe začít psát scénáře. Právě na ně je evidentně hrdý, neboť odrážejí leccos z jeho osobnosti. Schwarzenegger v minisérii prohlásí, že vlastně nechtěl být hercem, nýbrž hvězdou. Stallone touží být vnímán jako autor a umělec. 

Mimochodem, Quentin Tarantino ve své knize Filmové spekulace také vyzdvihuje ranou fázi Stalloneho kariéry, tedy ještě před Rambem a pozdějšími „komiksovými“ díly Rockyho. Konkrétně vzpomíná na pozapomenuté filmy Páni Flatbushe (1974), v němž Stallone měl první výraznější herecký part, a Cesta k ráji (1978), což byla jeho první režie. Tarantino v dokumentu Sly také hovoří, ale jednu podstatnou věc, o níž píše v knize, na kameru neříká. Jde o to, že Stalloneho průlomový snímek Rocky přinesl v roce 1976 nečekaný optimismus. V té době prý všichni čekali, že půjde o další film „o nějakém chlápkovi a jeho problémech“, jaké se tenkrát v Hollywoodu točily. Jenže Stallone nechal Rockyho ve strhujícím finálovém boxerském zápase skoro vyhrát a jeho boj je podaný vlastně jako triumf. 

Herec Danny de Vito vzpomíná na spolupráci se Schwarzeneggerem v dokumentu Arnold, foto: Netflix

Stallone tohle potvrdí, když na konci dokumentu poté, co opakovaně vykládal o významu utrpení, prohlásí, že pracuje „v oboru naděje“ – a že chce, aby jeho filmy v sobě obsahovaly vizi světa, který „ti dává rány a ty se je musíš naučit snášet, protože proti světu nikdy nevyhraješ“, ale zároveň ty filmy daly hrdinům zakusit alespoň nějaký pocit vítězství. Jeho „uměleckou vizi“ sice můžeme elitářsky shodit jako naivní, ale zároveň v sobě má jistou bezelstnou podmanivost a nepůsobí jako kalkul. 

Miliardáři o samotě

Dokumenty Sly a Arnold se snaží diváka provést různými klopýtnutími v kariérách obou mužů, ve výsledku je však kreslí ve veskrze pozitivním světle. Sledujeme tu dva stárnoucí bílé muže-miliardáře a oba promlouvají ze svých odlehlých sídel, kde momentálně žijí o samotě. I v tomhle jsou zvláštně ambivalentní: v některých divácích tím mohou vzbuzovat nostalgii, v jiných (trochu naivní) obdiv, v dalších čisté zhnusení. 

Nejpozoruhodnější na obou dokumentech není dojem, jenž na vás ti muži chtějí udělat, ale zmíněné detaily, které ten zamýšlený dojem nenápadně podvracejí a upozorňují na problematická místa v kariérách obou ústředních hvězd amerických osmdesátek.

Plakát k sérii Arnold, foto: Netflix

Plakát k sérii Sly, foto: Netflix