Atraktivní téma knihy Zástava dechu se rozmělnilo ve slovních kudrlinkách

V první kapitole Zástavy dechu sledujeme děsivou scénu, v níž jednu ze dvou vypravěččiných dcer, starší Rózu, patrně srazí auto. „S naprostou jistotou jsem věděla, že jsem právě přestala existovat,“ tvrdí Rózina matka. V následujících kapitolkách se před námi odvíjí fragmentární pásmo situací, scén, úvah, postřehů, které s úvodní pasáží více či méně souvisí.

Vypravěčka nepostupuje lineárně ani po tematických blocích; tu se věnuje dcerám, tu vlastnímu vyčerpání, jinde vztahu s manželem, který po narození dcer krátce po sobě jaksi schází na úbytě. Postupně se vyjeví, že úvodní scéně předcházela facka, kterou matka v rozrušení starší dceři uštědřila a k níž se v úvahách neustále vrací.

Ukazuje se rovněž, že vypravěččin postoj k mateřství patří k těm, které se obvykle označují jako alternativní. Inspiruje se „tradičními“ společenstvími, v nichž byla péče rozložena mezi mnoho členů a členek uskupení. Jinde vypravěčka píše o tom, jak jazykem jejích dcer probublává „podstata prvohor“; frustruje ji, že si její děti nemůžou hrát v přírodě, ale pouze ve vykolíkovaném prostoru dětského hřiště. Ostatně vůči dětskému hřišti se Koudelková Jesenská vymezuje hned několikrát: „Hřiště jsou místa, kde se osobnost matek rozpadá. Mizí v dětském kňourání, patlání se v písku, umírá s každou novou bábovičkou. Šelma vysychá, scvrkává se na zrnko písku. I hřiště jsou tím, co mělo být přírodou.“

Lucie Koudelková Jesenská (* 1984) vystudovala sociální politiku a sociální práce na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a literární komparatistiku na FF UK. V současnosti pracuje jako sociální pracovnice v organizaci pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním, foto: nakladatelství Maraton

Názory na mateřství či rodičovství a na výchovu obecně se samozřejmě různí. Jenomže Zástava dechu je anoncovaná jako román, tudíž je na místě se ptát, jak vypravěččinu inklinaci autorka zpracovává literárně, tedy jazykem, vyprávěním – a zda dané názory plodně využívá pro konstrukci románového světa, příběhu. Právě tady nastává kámen úrazu. Dá se to demonstrovat na postavě vypravěččina manžela Jáchyma, jemuž je v knize hned po dcerách věnováno nejvíce prostoru. Povětšinou ovšem zůstává jednorozměrnou figurkou vypravěččiných introspekcí, jinak se toho o něm dozvíme pramálo – a ještě méně o tom, jak on situace prožívá, jak reaguje, co si myslí.

Jistě, ani to by nemusel být problém, román je značně flexibilní kategorie, snese i letmo nahozené postavy. Jenomže jak si pak poradit s občasnými vyznáními manželovi, které se na stránkách Zástavy dechu objevují: „Nepotřebuju o tom přemýšlet ani sekundu, vždycky bych si znovu vybrala tebe, i přesto, že je mi teď tak hrozně těžko a toužím po útěku. I přesto že už jsem tě prakticky zapomněla, nikdy, za nic na celým světě, bych tě nevyměnila. Kdybych si mohla vybrat, zda chci prožít jiný život, vybrala bych si zase ten náš.“ Pokud by Jáchym byl plnohodnotná postava, byla by pasáž takového typu v určitém kontextu na místě. Ale je-li Jáchym pouhá entita, kterou vypravěčka opentlila slovy, musíme se – podobně jako v případě zmíněných Křehkých příměří – ptát, co vlastně čteme? Deník, zápisky, vyznání, beletrizovanou zpověď?

Obálka románové prvotiny Lucie Koudelkové Jesenské, repro: nakladatelství Maraton

Respektive můžeme se ptát, co takové odstavce nabízejí? Odpověď by pro někoho mohla znít tak, že dané odstavce lze číst s chutí díky autorčině osobitému stylistickému projevu. Pro mě osobně je však Zástava dechu jazykově přepjatá. Autorka si libuje ve vršení obrazů: „Je kdysi dávno, dávno před Rozárkou i Emou, v minulém životě. V tom, kde se teprve všechno formovalo, skládalo na sebe, vybíralo si tvar, neobratně žonglovalo s finální podobou.“ Sice se v knize objevují i pozoruhodné metafory, častěji se však nelze zbavit dojmu, že za slovními ornamenty nic moc není: „Rozárko! Emo! Jsi! Má něha je bezedná a dychtivost po pravdivosti se třepotá nad strachem z dočasnosti.“ Někdy autorčiny příměry ani nedávají smysl: „Nebyly si podobné, byly stejné jako jednovaječná dvojčata.“ – Jednovaječná dvojčata jsou si právě (byť, pravda, někdy skutečně velmi) podobná, nejsou však zcela stejná.

Související článek

Těhotenství, které dává zabrat. Dobré jednotlivosti a slabší celek prózy Křehká příměří

• Daniel Mukner

Podivuhodné jsou i některé pasáže, kde se vypravěčka pokouší o zobecňování: „Umění se vyvinulo ze zoufalé potřeby lásky, kterou jsme zažili pouze na kmenové úrovni kdysi dávno, ale jako jedinci jsme ji nikdy neokusili. Vyvinulo se z nutkavé potřeby přirozené a samozřejmé lásky desítek blízkých a aktuálně přítomných lidí. Lásky, která vás zaplaví jako sladká povodeň hned v ten moment, kdy svou holou hlavu vystrčíte poprvé na svět.“ – Ano, snad nějaké umění může mít takové kořeny, ale umění jako takové?

Třebas bude Zástava dechu vhodnou četbou pro některé (patrně podobně smýšlející) rodiče. Ale jako próza? Sice vykazuje jisté rysy krásné literatury – především expresivní jazyk –, ale k tomu, aby šlo o plnokrevný román, by v textu musela být přítomna zřetelná kompozice, prokreslené postavy či příběh. V prvotině Lucie Koudelkové Jesenské nic z toho nenacházím.