Básník Petr Hruška: Je třeba se důrazně a hlasitě ohrazovat proti „klempířině“ v kultuře

Když už měl básník všeho toho veletržního literárního provozu po krk, mohl se někde poblíž frankfurtského výstaviště i schovat? Vy jste pověstný tím, že si vždy najdete zašitý místní podnik, dokonce jako by si vás magneticky přitáhl. Loni na festivalu Měsíc autorského čtení v ukrajinském Lvově jsem byl svědkem, jak jste si udělal hlavní stan v zašlém bufetu s kvašenými rajčaty, rybami, karbanátky a koňakem z Karpat, kde se dal přečkat i letecký poplach. Našel jste si něco i ve Frankfurtu?       

Před rokem jsem se během frankfurtského knižního veletrhu potuloval divokými špinavými uličkami kolem hlavního vlakového nádraží, protože mne to přirozeně táhne k „odvrácené straně“. Objevil jsem obyčejný bar s posmutnělým světlem, popelníky na stolech a barmanem, který ví, že svět je malý. Seděl jsem tam sám a myslel na psaní, pak taky několik hodin v klidném hovoru s přáteli. Na letošním veletrhu jsem ten bar jednoho večera znovu vyhledal. Můžete mi to věřit a nemusíte, ale když jsem vešel, přistoupil ke mně barman, objal mne a řekl: „Kde jste celý rok byl?“ Nad tou těžkou otázkou jsem tam pak přemýšlel až do noci.

Tak pojďme z baru na frankfurtské výstaviště. „V dokonalém obchodním nasvícení“, zní jeden verš ve vaší básni Market ve Frankfurtu, o níž ještě bude řeč. České autorstvo mělo letos výjimečnou roli čestného hosta a stát přispěl na akci částkou asi 197 milionů korun, přičemž 319 agentur ze 32 zemí tam byznys s knihami dělalo u 582 stolů. Z toho se trochu točí hlava, vám ne?

Jistěže. Přehlcenost je živel, který zaplavil svět, a literatuře se nevyhnul. Ještě v devadesátých letech jsem měl – už tehdy hodně naivní – pocit, že by se při opravdu intenzivním zájmu dalo snad získat cosi jako podrobný přehled o současné literatuře. Dnes už je každému jasné, že nic takového není možné, ani v tuzemsku. Jenom původních básnických sbírek vychází v posledních letech u nás tolik, že by to znamenalo číst každý den v roce – opravdu každý! – dvě knihy denně, čímž by se člověk rychle a spolehlivě připravil o psychické zdraví. Próza ovšem nezůstává pozadu.

Souvisí to obecně s komunikací v současnosti, což je složitý problém, který se nedá rychle a snadno objasnit, aniž bychom nezačali zjednodušovat. Ale zdá se, že lidská společnost se ocitla v situaci, v níž jako by všichni najednou museli nahlas promluvit. Podat výpověď, zprávu, vyslovit názor, apel, obvinění, obhajobu a tak dále. Komunikační způsoby jsou rozličné, od sociálních sítí, blogů a komentářů pod články přes mítinky na náměstích až po vydávání knih. Má to mnoho komplikovaných příčin a nejhloupějším řešením té vřavy, té najednou a přes sebe horečnatě mluvící společnosti, by bylo redukovat ji nějakými vnějšími omezeními.

Související článek

Jedna báseň. Autoři čtou: Petr Hruška (podruhé)

• Olga Stehlíková

Vaše první sbírky odrážely ostravskou zkušenost, později přibýval zahraniční místopis. Třeba sbírka Nikde není řečeno z roku 2019 obsahuje báseň Market ve Frankfurtu. Frankfurtský veletrh v ní zmíněn není, ale odhaduji, že dramatická momentka spojená se špagetami a náhlou atakou se odehrála v průběhu této velké knižní akce.

Básně jsou často bezdomovci – a ani u této neumím jednoduše říci, odkud pochází a kde má své „doma“. Je výsledkem různých impulzů z různých míst a okamžiků, tu ženu s rukama ve špagetách jsem potkal až ve své představivosti. V době, kdy báseň vznikala, jsem si hodně všímal různých kolapsů, únav, hádek a nervozit, které právě v obchodech vyplouvají na povrch, jako by sám akt pořizování zboží člověka najednou nemilosrdně sevřel a vrhnul do životního prázdna. Lidé bojující před regály s touto neslitovnou tíhou a zároveň s tím, jak se snaží se zachovávat dekorum normální situace, mě svojí tragikomičností ohromovali.

Nevyvolávala obrovská výstavní plocha (přibližně 180 000 m²), jakou knihám nabídl Frankfurter Buchmesse, nějakou ataku i u pozvaného autorstva?

Ano, občas jsem měl tendenci zabořit ruce do regálů s knihami a představoval si, jak se z nich sypou slova do všech světových stran a já setrvávám, pod sebou divokou hvězdu rozsypaných veršů a vět…

Českou kulturu oficiálně prezentuje ministr kultury Oto Klempíř, který si odskočil i do Frankfurtu a trochu se divil, že ho literární reprezentace nepřivítala. Spisovatelka Radka Denemarková v zahajovacím projevu apelovala, že spisovatel nemůže oddělovat politiku od literatury, a mimo jiné připomněla, že „v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti“. Jaká je vaše reflexe zahajovacího projevu?

Nemohl nepobouřit – a nemyslím teď tolik na obsah projevu, ale na jeho souvislosti, od kterých není možné odhlédnout. Předně: ministr kultury na tak významné kulturní akci reprezentuje vládu, která je bohužel otřesně nekulturní. Neboť kultura začíná v úctě před demokratickými institucemi, jako jsou veřejnoprávní i další média nebo nezávislé soudy, v úctě před menšinami, lidmi v nouzi, jako jsou uprchlíci, před občanskou společností, kterou charakterizuje jinakost – genderová, etnická a další, před stavem životního prostředí, které nám nikdy nebude patřit, ale za něž vždycky budeme zodpovědní… Už jenom z povahy své funkce se má ministr kultury distancovat od projevů nesnášenlivosti, agrese, pomstychtivosti a povýšenosti mocných, které jsou tak vlastní partaji, jež ho do funkce dosadila. Od ničeho takového se nikdy nedistancoval.

Zjevně jediné, o co mazanému ministrovi ve Frankfurtu šlo, byla snaha ukořistit pozornost pro sebe a pro vládu a být spojován s akcí, na níž má vskutku nulovou zásluhu a kterou pouze zdědil. Čestné hostování republiky bylo totiž výsledkem několikaleté práce lidí z Moravské zemské knihovny pod vedením Tomáše Kubíčka a Českého literárního centra pod vedením Martina Krafla ve spolupráci s předchozím ministrem kultury Martinem Baxou, kterého se ovšem Klempíř rozhodl nenávidět, takže ani na žádné poděkování pak nemohlo dojít.

Související článek

Komentář: Projev spisovatelky Denemarkové přišel ve Frankfurtu v nejvyšší čas

• Kamila Boháčková

Spisovatel Jan Němec, šéfredaktor časopisu Host, zvolil jiný postoj než Denemarková. Za finanční škrty, kterými Klempíř postihl tuzemské literární časopisy, vyzval už v únoru k bojkotu literátů, tedy k protestní neúčasti českých spisovatelů na frankfurtském veletrhu. Němec doslova prohlásil: „Za situace, kdy ministerstvo kultury hodlá snížit podporu domácím literárním periodikům a literárním akcím o 40 %, já, český/á autor(ka), nemohu přijmout a nepřijmu pozvání na veletrh ve Frankfurtu.“ Vy jste v roce 2018, v reakci na vládu Andreje Babiše, zase nepřímo vyzval k bojkotu Státní ceny za literaturu. Jak se má vlastně zachovat literát, když nesouhlasí s podobou kabinetu, a zároveň má stát reprezentovat?

Univerzální postup neexistuje, jen univerzální kritérium svědomí. Vážím si obou přístupů, ale právě proto, že ministr Klempíř se o první historické čestné hostování republiky na největším světovém knižním veletrhu nikterak nezasloužil, přišlo by mi poněkud absurdní nechat ho ukrást celou tu akci, tak dlouho a jinými lidmi připravovanou. I proto jsem pozvání k účasti přijal. Znamená to ovšem důrazně a hlasitě se při jakékoliv příležitosti ohrazovat proti „klempířině“ v kultuře, a to třeba i před nic netušícím německým publikem na oficiálním zahájení. Máme ministra kultury, který chce, aby byl v kultuře zase „pořádek“, na který by rád dohlížel prostřednictvím sešněrovaných kulturních institucí, třesoucích se o svou existenci. On totiž nemůže většině lidí z kultury odpustit to, co tuší: že jí jsou způsoby chování téhle vládní party odporné.

Zažít ve společnosti tolika autorů a autorek na veletrhu vyhlášení Nobelovy ceny za literaturu, i to musel být zvláštní zážitek. Jak hodnotíte rozhodnutí letošní nobelovské poroty?

Anne Carson je podivuhodná básnířka, jak nasvědčuje kniha nazvaná Autobiografie rudé, což je jediné její dílo dosud vydané česky. Před deseti lety dostal Nobelovu cenu za literaturu Bob Dylan, který, jak známo, týden nezvedal telefony a všichni si lámali hlavu, co tím myslí a zda cenu vůbec přijme. Před šesti lety ji dostala americká básnířka Luise Glück, se kterou jsme si vyměnili několik plachých mailů, a v jednom mi napsala: „Teď by chtěli, abych začala žít podle toho, jak se oni usnesli…“ Když se před týdnem nobelovský výbor dovolal Anne Carson, řekla jim, že právě poslouchá vítr na Islandu. A pak dodala, že se všichni zbláznili. Ty tři Nobelovy ceny patří nějak k sobě a já si myslím, že jsou zasloužené.

Související článek

Rozhovor s překladatelem čerstvé nositelky Nobelovy ceny za literaturu, básnířky Anne Carson

• Daniel Mukner

A co „české moře“, které šumělo ve Frankfurtu? Jednou jste mi na uhelné haldě Ema v Ostravě řekl, že odtamtud vidíte až k Baltu. Tak máme moře, nebo ho nemáme?

Motto frankfurtského knižního veletrhu přesně znělo „Česko: země na pobřeží“ a naráželo na známý fakt, že Shakespeare umístil ve své Zimní pohádce České země k moři. To motto se mi líbí mimo jiné tím, že neurčuje, jak to s tím naším mořem vlastně je. Jsme na pobřeží, to ano – tím ale, zvláště v zemi Franze Kafky, není ještě řečeno, že se před námi prostírá moře. Stojíme na pobřeží a rozhlížíme se, mělo by tady být. S celým tím svým velkým rozměrem. Místo toho ale nacházíme většinou jen malé poměry. Většinou, ne vždy. Češi mají moře jen tu a tam.

Odkazů na německý svět, na němectví, na české Němce a dlouhé společné soužití v jednom prostoru není ve vašich knihách až tak mnoho. Jednou jsme s manželkou Elli pořádali v Galerii Wurst výstavu Němectví v nás a po každém umělci jsme žádali reflexi němectví, pozitivní i negativní. Jaké je vaše „němectví v nás“?

Můj pradědeček z otcovy strany byl Němec. Jmenoval se Franz Klasek, živil se jako malíř pokojů, chodil v bílém plášti a nechal si říkat „doktore“. Díky němu jsem zjistil, že smysl pro humor nemají jen Češi. Můj první spisovatelský pámbu byl Němec. Jmenoval se Karel May, živil se drobnými krádežemi a líčením příběhů tak úžasných, že jsem mu dobrovolně odevzdával všechen svůj dětský volný čas. Díky němu jsem zjistil, že na barvě kůže nezáleží. Kdyby nebylo už nic víc, stačilo by to na to, abych si „němectví v sobě“ navždy považoval.

Ale ono toho je mnohem, mnohem víc, včetně obdivu k německé hudbě a filozofii i úzkosti z toho, jak snadno se může z člověka stát pouhý příslušník národa, samozřejmě vyvoleného. V mých knihách ovšem národy vskutku nenajdete. Jsou v nich spíš lidé, kteří jsou vrženi do samot, zcizení i náhlých blízkostí tak prudce, že zapomenou, k jakému národu patří.

Autor je publicista a básník, žije v Ostravě.