Bez roucha na Letní scéně Studia DVA. Pouze kvalitní herci dobré divadlo neudělají
Hra Bez Roucha byla v české premiéře uvedena roku 1986. Dočkala se pak desítek různých uvedení. V těchto týdnech ji v novém nastudování na své Letní scéně uvádí pražské Studio DVA. Na stránkách anotuje: „Slavná situační komedie z divadelního prostředí o tom, jak těžké je nazkoušet komedii.“ Ano, inscenace v režii Ondřeje Sokola je důkazem, že je to opravdu těžké...
Hra anglického dramatika Michaela Frayna pracuje s vděčnými principy divadla na divadle a „otevřených a zavřených dveří“. Žánr frašky i možnost nakouknout do divadelní „kuchyně” představuje kus příhodný pro inscenování právě třeba na letní scéně. Hra nabízí půdorys bohatý na gagy, hutnou kadenci slovních vtipů, svět postav v roli i v civilu. Situace a slovní přestřelky se vrší v rychlém sledu a spalují energii herců ve vysokých otáčkách, což vyžaduje cit pro temporytmus a dokonalá načasování. Největší výzvou je najít klíč k hereckému uchopení dvojrolí, hra tudíž potřebuje technicky zdatné tvůrce.
Podívejte se na mapu Artoulek a vydejte se s námi na výlet!
V prvním dějství jsme svědky nervozity pramenící z blížící se premiéry. Rychle pochopíme přechod mezi postavami herců a jejich rolemi ve zkoušeném kusu. V druhém dějství nahlížíme do zákulisí během představení. A třetí dějství je bizarní eskalací nepovedené reprízy.
Ondřej Sokol se pokusil předlohu mírně aktualizovat, a především zasadit do zdejšího kontextu. Zájezdové divadlo tedy v českých městečkách reprízuje hru Sardinky, sardinky! a do civilního hovoru mezi herce prosakují narážky na jejich skutečné pracovní životy. Postava Jany Strykové KATCHKA_THEATRO_OFFICIAL, hrající postavu Vicki, je influencerkou natáčející upoutávky na blížící se premiéru. Tento refresh je vítaný.
Jenže Sokolova inscenace naráží na nedotažené stylizování hereckého projevu. V prvním plánu máme uchopení postavy herce či herečky zájezdové skupiny, v druhém pak stylizaci hereckého výrazu do role, kterou daný herec/daná herečka ve zkoušené inscenaci představuje. Pokud však není odstínění těchto poloh dostatečné, prolíná se rovina „civilu na divadle” a „divadla na divadle” svévolně. Dochází k tomu, že stylizace průměrného hereckého výkonu prosakuje do civilní roviny postavy a celkový herecký výkon působí neobratně. Přechody jsou ostřejší v prvním dějství a nejvíce se stírají v dějství následujícím, což vychází z celkového režijního pojetí jednotlivých částí hry.
Inscenace místy postrádá interpretační dramaturgickou práci (ostatně dramaturg tu není uveden) a adekvátní režijní vedení. Motivace některých postav tak nejsou úplně pochopitelné. Vezměme si vzdor herců proti autoritativnímu přístupu režiséra – Petr Štěpánek coby režisér Vladimír Boháč je totiž pouhý umírněný matador; rozčílit se umí, ale rozhodně nepůsobí jako autoritář šlehající jed a plameny, proti nimž by se herci a herečky museli vehementně ohrazovat. I milostný románek mezi herečkou v letech Dagmar Kyselou (Zlata Adamovská) a namistrovaným Ondřejem Silným (Petr Stach) by chtělo přesněji motivovat; pouze větší věkový rozdíl ono láskyplné pobláznění nevysvětlí, naopak klade otázky.
Podtitul Letní scény Studia DVA – „Metropolitní léto hereckých osobností“ – láká. Herecká technická vybavenost však k výsledné kvalitní inscenaci nestačí; nezaručuje ji, neboť herecké osobnosti dobré divadlo samy o sobě neudělají. Dobrá, letní scéna dovolí přimhouřit i obě oči. Na studiové scéně bych si však přála vidět herecké osobnosti v ambicióznější režijně-dramaturgické koncepci, než je ta, která je uváděna na Vyšehradě po širým nebem.
Studio DVA, Praha – Michael Frayn: Bez roucha
Překlad: Jaroslav Kořán, režie: Ondřej Sokol, asistent režie: Adam Kraus, kostýmy: Katarína Hollá, scéna: Adam Pitra, hudba: Kryštof Marek, hudební nastudování: Sára Marková Bukovská
Premiéra 9. července 2023.
