Björk má Birthday. Příběh hudebnice zrozené mezi sopkami a syntezátory

Björk Guðmundsdóttir se narodila v islandském Reykjavíku v roce 1965 do umělecké domácnosti. „Nikdo mi nic nezakazoval. Jednou jsem si dokonce odnesla do školy peřinu. Protože mě doma nikdo nevychovával, musela jsem se o to postarat sama. Představte si, že bydlíte na vesnici a vaše máma je bohém – ne že by brala drogy, ale malovala třeba na stropy mraky nebo místo vaření oběda pobíhala nahá po domě,“ vyprávěla Björk na podzim 1997 v rozhovoru pro časopis Request, krátce před vydáním svého třetího alba Homogenic.

Uvolněné prostředí ovlivnilo i to, že Björk od svých čtyř let psala písničky a od svých šesti se učila hrát na flétnu a klavír v hudební škole. Později se přidala ke sboru, kde přišla do styku s barokní, folkovou a avantgardní hudbou. Na svůj raný kontakt s hudebním vzděláním však později nevzpomínala nejlépe: „Strašně jsem chtěla dělat současnou hudbu, skládat nové písně, nechtěla jsem se cítit tak svázaná minulostí a imitovat neživé věci. Líbily se mi hodiny, kdy se děti sešly v jedné třídě, někdo hrál na flétnu a jiný zas na nástroj, který ani neznal, a všichni mohli dělat, co chtěli,“ vzpomínala v citovaném rozhovoru pro Request.

Album Cornucopia mapuje koncert v lisabonské Altice Areně z 1. září 2023, který se konal v rámci stejnojmenného turné, foto: foto: santiago felipe

Její despekt vůči „anachronistické“ hudbě posílila i osobní zkušenost s nahráním desky Björk sestavené z coverů zpívaných v islandštině. Navzdory svému konzervativnímu směru to album alespoň náznakově slouží coby výloha technických schopností, které Björk mistrně ovládala už jako jedenáctiletá.

Dospívání v komunitě a v nekonvenčním rodinném uspořádání, navíc blízko sopečné ledové krajiny, jejíž obyvatelé polovinu roku tráví ve tmě, Björk poznamenalo hlavně v pocitu kreativní svobody a nezřízenosti smísené s přísnou pracovní disciplínou. Radikalita jejích hudebních experimentů se projevovala zejména tím, že Björk napříč svými pubertálními léty byla součástí žánrově odlišných, často extravagantních projektů. V duchu své rebelské povahy si oholila obočí a ve čtrnácti se přidala k ženské punkové kapele Spit & Snot. Krátce nato migrovala do progresivního uskupení Exodus.

Mezi výraznější počiny, které předznamenaly pozdější působení v komerčně úspěšné skupině Sugarcubes, patří Tappi Tíkarrass (v českém překladu „špunt a čubčí zadek“). V záznamu hudebního zpravodaje Rock in Reykjavík z roku 1982 sedmnáctiletá Björk řve do mikrofonu v převleku panenky. Jde o příklad stylizace obsahující prvky transgresivní estetiky, kterou dále rozvíjela například v gothrockových Kukl, když v jednom z hudebních televizních pořadů k pohoršení veřejnosti vystoupila s pokročilým těhotenským břichem.

Scénické představení s koncertními prvky nazvané Cornucopia uvedla Björk poprvé v prostoru The Shed v New Yorku v roce 2019, foto: Frédéric Vicomte

Popustit fantazii uzdu

„V kratičkém okamžiku jsem zahlédl, jak se Simona k mé hrůze zakousla do jednoho z varlat, zároveň se pohnul Granero a nabídl býkovi svůj rudý pláštík; potom Simona s krvavou šmouhou na tváři odhalila nesmírně obscénním pohybem svůj klín a vsunula do něj druhé varle; Granero byl sražen k zemi, přimáčknut k ohrazení a probodnut třemi bleskovými údery rohů. Jeden z nich pronikl pravým okem do mozku. Ohromný řev tribun provázel Simoninu rozkoš,“ stojí v próze Příběh oka francouzského spisovatele a filozofa Georgese Bataille, která zkoumá hranice sexuální představivosti.

Björk poprvé četla Bataillovu erotickou prózu (z roku 1928) v sedmnácti, když pracovala v továrně na ryby. V roce 1994 pro časopis Details vysvětlila svou hlubší fascinaci touto knihou, již údajně dostala do rukou v okamžiku, kdy se necítila být sama sebou jistá: „Jde o to všechny ty věci, na které myslíte, i když se ve skutečnosti nedějí. S tímto typem svobody můžete fantazii popustit uzdu a stále k nim přistupovat zdravě. Myslím, že pro mě jako sedmnáctiletou holku bylo prospěšné si tu knihu přečíst.“ Nikoliv bezdůvodně se Příběh oka stal zdrojem inspirace pro jeden z jejích posluchačsky vůbec nejpřístupnějších tracků – Venus as a Boy z její první sólové desky Debut.

Björk v roce 1993 ve The Forum v Kentish Town v Londýně, kde vystoupila s písněmi z debutového alba Debut, foto: Phil Nicholls, zdroj: webové stránky umělkyně

Balancování na hranici tabu a smysl pro podvratnou symboliku se později staly také značkou islandské kapely Sugarcubes – hudebního projektu spolutvořeného Björk, jejím tehdejším partnerem a basákem Þór Eldonem a dalšími literáty ovlivněnými surrealismem a vycházejícími z islandské punkové exploze osmdesátých let. „Dnes slaví narozeniny,“ zpívá se v hitu Birthday. Skladba, která stojí na širokém vokálním spektru Björk, navzdory svému naivistickému hávu zkoumá platonickou erotickou touhu mezi dospívající dívkou a mužem kouřícím doutník u příležitosti oslavy svých kulatin.

Dnes slaví narozeniny, zpívá se v hitu Birthday, kterým islandská kapela v čele s Björk prorazila v Anglii.

„Nahráli jsme ten singl jen tak z legrace a po roce jsme na něj skoro zapomněli. Pak si ho všiml nějaký anglický novinář, udělal z Birthday píseň týdne v Melody Makeru a v Anglii se to všechno rozjelo,“ popsala Björk lakonicky v jednom z rozhovorů doprovázejících vydání její debutové desky v roce 1993. Zmiňovaným anglickým novinářem byl ovšem proslulý John Peel, který v roce 1987 zařadil Birthday do žebříčku Festive Fifty. Po úspěchu Birthday následoval ohlas debutu Sugarcubes Life’s Too Good. Kapela mohla vyrazit do světa se svým mottem „World domination or death!“ Jenže Björk působení v kapele začalo unavovat, zejména proto, že v ní nenacházela možnosti pro další hudební vývoj.

Björk na fotografii, kterou použila na obal svého debutového sólového alba Debut, které vyšlo v roce 1993, foto: Jean-Baptiste Mondino

Exploze podmanivých beatů

„Nastoupili jsme v době, kdy manchesterská drogová a klubová kultura explodovala. Myslím si, že do značné míry pravý duch té doby nebyl adekvátně zaznamenaný. Média si těch pohybů všimla až o rok později. Díky tomu jsme měli pocit, že to, co se v Manchesteru dělo, jsme měli alespoň na chvíli pevně v rukách,“ vzpomínal Graham Massey, člen elektronického projektu 808 State, v rozhovoru s islandským básníkem Sjónem otištěným v publikaci Post.

Rodící se raveová kultura se výrazně otiskla na prvních dvou deskách Björk – Debut a Post. Björk se Masseymu původně ozvala v roce 1990 s prosbou o spolupráci na produkci některého z jejích demo tracků, které začala psát už jako malá. Ovšem nezmínila se mu, že je členkou Sugarcubes, kteří ten rok měli za sebou poměrně úspěšnou koncertní šňůru. „Přišla za mnou s malým kazeťákem s aranžemi dechovky, trombónu, trumpety a saxofonu. Byly to zárodky zvuků, které se objevily na Debutu,“ vzpomínal Massey v dokumentu BBC. Spolupráce s Masseyem vyústila ve spoluautorství skladeb Army of Me a The Modern Things. Björk si rovněž střihla pěvecký part na dvou písničkách na albu Ex:El, které v téže době vydával Massey s 808 State.

Björk s dcerou Isadorou v ulicích New Yorku, foto CAU/GUERIN / Abaca Press / Profimedia

Jako rána z čistého nebe vstoupil Debut do prostředí, které měl brzy ovládnout britpop. Do alba se propsal zejména londýnský ruch a nově se rodící klubová scéna. Multikulturní prostředí velkoměsta hltala hudebnice pocházející z malé, poměrně stejnorodé země, plnými doušky. Zvuky popu, trip hopu, jazzu vzešlého z posedlosti saxofonem a Chetem Bakerem, ale i bollywoodské hudby si ovšem nezískaly hned všechny. Hudební publicista Chris Roberts v jednom z textů v Melody Makeru poznamenal, že se z „naivní lovkyně tuleňů stala obyčejná lovkyně zážitků v nočních klubech“.

Deska však ve Velké Británii vyskočila na třetí místo prodejnosti a vydavatelství One Little Indian (později přejmenované na One Little Indpendent Records), s nímž spolupracovala na všech nadcházejících deskách, náhle zastupovalo jednu z nejslibnějších pop hvězd devadesátek. Jak to bývá s prvními deskami, Debut shrnoval veškeré zkušenosti a inspirace, které si hudebnice dosud nashromáždila. „Ta deska v podstatě pokryla posledních pětadvacet let mého života,“ sdělila ve svém podcastu Sonic Symbolism.

Björk byla v britské anketě označena za nejvýstřednější osobnost na světě. Snímek ji zachycuje při udílení hudebních cen v roce 2001 v Los Angeles, kde se neváhala převléct za labuť, foto: ČTK / AP

Hra na kočku a myš

Brzy se neopomenutelným aspektem tvorby Björk stala vizuální prezentace. Ať už jde o její dobovou image jako módní, popkulturní ikony, jež si upravovala vlasy do drobných drdolů, či o labutí oblek, který si na sebe vzala na filmový festival v Cannes, nebo její pozdější futuristicko-organické oděvy. Image experimentální, všestranné autorky zpečetily videoklipy. Ve výčtu jejich tvůrců se objevuje zejména jméno francouzského režiséra, scenáristy a komiksového autora pocházejícího z kosmopolitní bohémské rodiny, Michela Gondryho, který v počátcích své kariéry natáčel klipy pro svou kapelu Oui Oui. Gondry stojí za videy pro osobnosti a kapely jako Massive Attack, Daft Punk nebo The Chemical Brothers.

V klipu Human Behaviour, který kritizuje antropocentrismus a nevyvážený vztah mezi člověkem a přírodou, se Gondry údajně nechal inspirovat československým animovaným filmem. V silně stylizovaných kulisách Björk coby jakýsi lesní duch sleduje hru na kočku a myš mezi lovcem a medvědem. Videoklip tehdy nepřipomínal nic, co by do té doby bylo k vidění na zavedených hudebních stanicích typu MTV. To, co Björk a Gondryho pravděpodobně spojovalo, byla odvaha pracovat s anti-popovými postupy. „Björk mi nalévala nápady do hlavy a různě je přeskládávala. Pak mě napadaly další věci a ona se jich ochotně ujímala. Když vyšlo video pro Human Behaviour, tak stejní lidé, kteří odmítali můj styl, mě oslovovali, abych pro ně udělal něco v tomtéž duchu,“ popisoval Gondry v publikaci Post.

Jejich kreativní symbiózu stvrdily klipy k trackům Isobel (z desky Post) nebo Bachelorette (z alba Homogenic), které podle Björk společně s Human Behaviour tvoří takzvanou Gondryho trilogii. Na desce Post hudebnice patrně rozvinula některé myšlenky z Debutu spojené s hektičností života ve městě. K nahrávce tentokrát kromě Masseyho přispěl i její pozdější partner Tricky (z uskupení Massive Attack) a objevují se v něm další prvky klubových žánrů – techno, jungle, house. „Šlo o oslavu čerpání toho nejlepšího z města jako místa nekonečných možností,“ popsala ve svém podcastu.

Islandský spisovatel Sjón, který napsal text pro působivý track Isobel vystihující sílu přírody, v knize Post připomínal vnitřní konflikt, jemuž Björk v době nahrávky čelila. Zejména potřebě balancovat organické s artificiálním, klasické hudební nástroje s novými hudebními technologiemi. Jde o jakousi vnitřní brzdu, kterou se Björk, jako člověk úzce spřízněný s přírodou, avšak hýřící optimismem vůči technologickému pokroku, řídila i v další tvorbě. „Rovnováhu mezi organickými nástroji a počítači vnímám podobně jako rovnováhu mezi realitou a fantazií,“ řekla v rozhovoru se Sjónem.

Když hudebnice během nahrávání desky zjistila, že značná část alba je vytvořená právě pomocí softwarů, rozhodla se mezi tracky zařadit i písně jako You’ve Been Flirting Again. Ty jsou založeny na strunných aranžích pro orchestr, které pro ni napsal brazilský skladatel Eumir Deodato.

Bjõrk vystoupila na festivalu Bluedot Festival v roce 2022 opět v originálním kostýmu, foto: Raphael Pour- (CC)

Kde brát jiné rytmy?

Uvedení Post mělo pro Björk náročný dozvuk. Hudebnice v polovině devadesátých let byla pod drobnohledem médií, do nichž se dosud ochotně vyjadřovala svým svérázným způsobem. Což v důsledku vedlo k tomu, že se její veřejná image často brala na paškál. K tomu nepřispěl medializovaný incident, kdy udeřila novinářku v Bangkoku, když chtěla ochránit svého syna Sindriho.

Rok 1996 byl pro Björk obzvlášť náročný. Pracovně se cítila zcela vyčerpaná. Skalní fanoušek z Floridy jí poslal časovanou bombu, kterou se podařilo včas zadržet (později ten muž spáchal sebevraždu). Její snoubenec, anglický hudebník Goldie, se veřejně popral s jejím někdejším partnerem Trickeym. Björk si potřebovala dát odstup tak nějak ode všeho. Desku Homogenic odjela nahrávat do španělské Marbelly. Nahromaděná frustrace se v mnoha ohledech otiskla do maximalistického zvuku tohoto alba, založeného na vulkanických beatech, smyčcových nástrojích a expresivních vokálech. Motiv stejnorodosti zrcadlí i přebal desky s Björk oděnou do sevřeného kostýmu Gejši a krkem vyztuženým kovovými prstenci.

„Homogenic bylo o osobě, která se nachází v neudržitelné situaci, je vystavena obrovskému tlaku od svého okolí,“ sdělila Björk v dokumentu BBC. Étos nahrávky pravděpodobně nejlépe vystihuje již zmíněný track Bachelorette, k němuž s Gondrym vytvořili působivý videoklip pracující s metanarativem populární kultury coby neustále se opakujícím, vyprázdněným spektáklem. „Jsem strom, na kterém rostou srdce / Jedno pro každého, které si vezmeš / Jsi ruka nezvaného hosta / Jsem větev, kterou jsi zlomil,“ zpívá Björk v tracku, v němž se přirovnává k součásti přírody narušené vnějším zásahem.

Homogenic zůstává v diskografii Björk položkou, jež neznamenala pouze předěl pro její vlastní tvorbu, ale výrazně dotáhla i podobu dlouho tříbeného orchestrálního popu, jenž inspiroval i generace umělců a umělkyň v příštích dekádách tím, že představuje tvůrčí svobodu post-autorské doby, kdy lze čerpat ze všech zdrojů navzdory společenskému očekávání. Viz třeba letošní deska LUX katalánské hudebnice Rosalíi čerpající z postupů klasické hudby i klubových žánrů nebo zvuků flamenca.

Rosalíu tu nezmiňujeme náhodou: Björk s ní spolupracovala na předloňském singlu Oral. Na skladbě Berghaín, která tyto inspirace slučuje a jež vyšla jako první singl z alba LUX, hostuje kromě amerického producentstva Yves Tumor právě Björk – její vokální pasáže ironicky ztělesňují „zásah z nebes“.

V roce 2000 si zahrála po boku Catherine Deneuve (obě na snímku) ve filmu Larse von Triera Tanec v temnotách, foto: © Fine Line Features

Tajný jazyk lásky

„Chtěla jsem se oprostit od násilí, které jsem zažila s Larsem [von Trierem] při natáčení Tance v temnotách, ale i násilí, které jsem působila sobě, když jsem opakovaně na šňůře zpívala agresivní písně z minulé desky. Vespertine pro mě byla ozdravným procesem,“ popsala Björk v Sonic Symbolism svou zkušenost se spoluprací s kontroverzním dánským režisérem. Násilí souviselo s její ústřední rolí nevidomé Češky Selmy Ježkové. Muzikál s prvky sociálního dramatu sice nebyl prvním hereckým angažmá Björk – herecký talent už ukázala v nezávislém fantasy snímku The Juniper Tree. Postava Selmy, která v Trierově filmu představuje mučednici zažívající nejhorší důsledky lidské marnosti, ji měla však otevřít dveře ke slibné herecké kariéře. O to víc poté, co na festivalu v Cannes získala cenu za nejlepší herecký výkon. Namísto toho se Björk stáhla do New Yorku, kde začala produkovat Vespertine, desku založenou na jemných beatech, zvucích klavichordu, celesty, hracích skříněk a harfy.

Vznik tohoto křehkého, precizně zprodukovaného alba, do značné míry ovlivnil počínající vztah s konceptuálním umělcem Matthewem Barneyem. Volný překlad názvu desky („události, které nastávají po soumraku“) předjímá momenty senzuality a tělesnosti, které zde Björk zachycuje. Pagan Poetry oplývá metaforami o lásce jako tajném jazyku, jemuž porozumí jen milenci. Na pozadí industriálního beatu problikávají zvuky cembala, závěr přináší obnažený hlas Björk plný strachu a zoufalství obsaženého v silné vazbě k druhému člověku.

Björk vystoupila v roce 2015 na festivalu Colours of Ostrava, foto: ČTK / Jitka Bojanovská

Na nadcházejícím albu Medúlla Björk na dřeň využila potenciál vokálů. Snažila se tím vrátit k nespecifikované podstatě lidského uspořádání. Hlasy, mezi nimi i všestranného amerického hudebníka Michaela Pattona, zde „imitují“ hudební nástroje. Zvuky, které předtím vytvářel software, na Medúlle zastává lidský hlas. „Chci odejít od nástrojů a elektroniky. Chci zjistit, co lze udělat s celou emoční škálou lidského hlasu – jednotlivým, sborovým trénovaným, popovým, folkovým nebo divným hlasem. Nejen s melodiemi, ale vším ostatním, každým zvukem, který hrdlo dokáže vydat,“ řekla Björk roku 2004 v rozhovoru pro časopis The New Yorker u příležitosti vydání desky. Ačkoliv se na Medúlle objevují tracky, které by mohly zapadnout do kategorie autorčiných popovějších hitů, například Triumph of a Heart, její páté album předznamenalo příklon k odvážnějšímu experimentování.

Nové a nové hledání

Björk vždy charakterizovala tendence navazovat spolupráci s tvůrci napříč hudebními scénami. To do značné míry přispělo k tomu, že si získala respekt jak osobností současné klasické hudby, tak třeba hip hopu. Například v čase příprav k albu Homogenic nahrála několik skladeb s členy proslulého rapového uskupení Wu-Tang Clan. Když pak nahrávala desku Volta (2007), ke dvěma skladbám přizvala Timbalanda – producenta, jenž měl již na kontě produkci pro Nase, Missy Elliott, Justina Timberlaka nebo Rihannu. Svým dílem na Voltu přispěla také anglická zpěvačka a skladatelka Anohni či islandská dechová kapela. Ovšem deska – oscilující kolem myšlenky objevování původní animální energie – nebyla přijata úplně nejvstřícněji.

Björk vystoupila v roce 2015 na festivalu Colours of Ostrava, foto: ČTK / Jitka Bojanovská

Zato Biophilia (2011) se ukázala být mistrně propracovaným Gesamtkunstwerkem, v mnoha ohledech předjímajícím velkolepé „zápasy“ o posluchačskou pozornost, kterou v posledních letech představovaly marketingové mašinerie spuštěné při vydání alba Eusexua FKA twigs nebo již zmíněného LUX.

Björk k Biophilii přistoupila holisticky – ke každému z deseti tracků na desce byla vyvinuta aplikace, vznikla webová stránka, série živých vystoupení; byly zřízeny hudební workshopy a natočený hodinu a půl dlouhý dokument o vzniku desky. Album téměř cele věnované úzkosti z klimatické krize a lásce k islandské krajině však jako kdyby přece jen skomíralo pod tíhou megalomanského PR. Turné k Biophilii však přineslo šťastné tvůrčí setkání s venezuelskou producentkou Arca, která své DJsety hrála na závěrečném večírku šňůry.

Utopické světy

Vydání alba Vulnicura, plnohodnotně spoluprodukované právě Arcou a britským skladatelem Bobbym Krlicem alias The Haxan Cloak, urychlil v roce 2015 internetový leak (čili únik) všech tracků tři měsíce před oficiálním vydáním. V jedné ze skladeb, History of Touches, jako kdyby se objevovaly dozvuky závěru písně Pagan Poetry. Björk zpívá: „Budím tě v noci ze spánku / mám pocit / že je to naše poslední společná chvíle. / A proto cítím všechny ty momenty / kdy jsme byli spolu / Tady ve stejný čas / Každý dotek / kterým jsme se kdy dotkli / každé zasrané milování / které jsme spolu měli / je v tomhle podivuhodném časosběru.“ Pravděpodobně nejsmutnější skladba z Vulnicury ilustruje situaci, kdy v posteli trávíte poslední noc s člověkem, kterého jste kdysi vnímali jako celoživotní lásku, jenže ranní svit přinese konec společného života.

Album Utopia (2017) pak lze bez přehánění považovat za výsledek rovnocenné spolupráce Björk a Arcy. Přítomny v něm jsou nově nabytá naděje a odhodlání k trpělivosti přijímat vřelost a něhu od druhého člověka. Hudebnice Utopii nazvala „Tinder albem“. V rozhovoru pro britský The Guardian popisovala svoji pracovní metodu: Každou nadcházející nahrávku dělat opačným způsobem, než tu předešlou. „Optimistická“ a „nenarativní“ jsou tedy adjektiva, jimiž se nechala vést při přípravě Utopii poté, co si uvědomila, že při závěrečných koncertech Vulnicury v publiku všichni brečeli.

Björk vystoupila v roce 2015 na festivalu Colours of Ostrava, foto: ČTK / Jitka Bojanovská

Björk a Arca modelují přesvědčivou utopickou, vesměs feministickou techno-realitu pomocí harf a fléten či ptačího cvrlikotu. Očistný záměr však prý nebyl motivován ryze osobně. Björk údajně zděsilo, že v čase přípravy desky Donald Trump získal prezidentský mandát. „Pokud máte pocit, že svět nesměřuje správným směrem, musíte být DIY a vytvořit malou pevnost,“ vysvětlovala v rozhovoru.

Zatím poslední album Björk, Fossora (2022), se noří hluboko do země, do spletitých struktur schovávajících se v půdě a proplétajících se mezi kořeny stromů. Odklání se v něm od tribalismu Volty, rozpínavosti Biophilie, degradace Vulnicury a imaginativního ostrova na Utopii.

Fossoru částečně věnovala své zemřelé matce, která umělčin příběh zahájila malováním stropů na mraky. Jako kdyby se mezi nimi Björk celou svou následnou kariérou vznášela. Jádro desky asi nejlépe vystihuje chvalozpěv v písni Ancestress: „Když jsem byla holčičkou, zpívala mi / ukolébavky falsettem s upřímností / děkuji jí za její integritu / Hodiny mojí předkyně tikají / Její silná rebelie pomíjí / Uchovávám její naději / Zajišťuji, že přetrvává / Na věky věků.“

Mazání hranic

Björk v minulosti mluvila o tom, že se dlouho pokoušela „zamilovat si rovný rytmus – jako kdyby jí dělalo těžkosti spokojit se s všedností. Její neustálé podvracení vlastního přístupu se stalo pracovní metodou, která se pro ni jeví být tou nejpřirozenější. Mezi všemi jejími experimenty však prosvítá jasná linie: urputná snaha mazat hranice mezi vlastním a cizím, známým a nebezpečným, vážným a směšným, organickým a umělým.

„Jediná cesta, kterou se můžeme zachránit, je boží intervence / Jediná cesta, kterou budu zachráněna, vede skrze boží intervenci,“ zpívá Björk na již zmíněném tracku Berghain, který uvedl Rosalíinu desku LUX. Je to náznak odevzdání se něčemu, co přesahuje ego. Ale i přijetí, že přináležet k něčemu můžete až tehdy, když už nebude nutné někam patřit.