Co zbývá, když pěna dní se odplaví

Nedávno zemřeli Miloš Forman a Pavel Šrut. Zůstanou definice „světoznámý režisér“, „Čech, který dobyl Ameriku“, „Amadeus Hollywoodu“ či „oblíbený básník, textař a překladatel“? Stejně jako u francouzského spisovatele Clauda Simona nezůstanou v obecném povědomí, v kolektivní kulturní paměti tyto vyduchnuté charakteristiky (na internetu) a duchaplnické efekty (ve zmíněném kritickém provozu), nýbrž fragmenty jejich díla, případně opravdu nadčasová kritická práce, obhlédněte například publikace Institutu pro studium literatury.

Za nejlepší „soukromé“ známky přežití jejich filmů a knih ručí totiž naše paměť. Fragmenty, torza, jež námi pohnou, jež sdílíme… Z Formana třeba scéna z filmu Hair (možná trochu profláknutá), při níž se na prostranství před Bílým domem sbíhají lidé za zvuků písně Let the Sunshine. Když člověk mého věku viděl kdysi tenhle film v Berlíně, protože v Československu se nesměl promítat, trnul nadšením nejen při této scéně (a „dederóni“ na konci filmu tleskali, fakt!). Možná není zvykem v nekrolozích publikovat emfatická vyznání. Efemérní psaní na Artzóně ale snad nikoho neurazí. Nebo v Přeletu nad kukaččím hnízdem návrat McMurphyho z prvních elektrošoků, kdy předstírá naprostou likvidaci vlastní osoby, vzápětí vystřídanou výronem zběsilé energie (v Budapešti jsme se hodně radovali, Maďaři v kině kouřili a chechtali se). Množné číslo znamená, že radost z těchto filmů byla sdílená, společná, pročež mnohem silnější a ulpívající (a neuplývající). Takových scén najdeme ve Formanových filmech mnoho, jest tuze důležité se o ně dělit třeba i beze slov, ale vyprávět si o nich přináší další trnutí, ba srozumění, jež zůstává. A obdobně: na stole (mi) leží hromada knih spojených se jménem Pavel Šrut. Věřím, že se k nim budeme navracet.

A na závěr tohoto konfúzního vyznání jednu historku starého zbrojnoše. Točili jsme kdysi s jedním „vysoce postaveným ústavním činitelem“ v jeho kanceláři. Říkejme mu kupříkladu ing. Wolf. Vznikla technická potíž (kabely? kamera?), museli jsme překlenout asi patnáct minut nějakým dialogem. Mentální mzdový účetní ing. Wolf byl odvlečen ke své knihovně a dotazován, proč má ve své příruční bibliotéce tu či onu knihu. Vyhrnuly se wolfí definice typu: „Tato kniha ovlivnila několik generací a četli jsme ji s velkou chutí.“ „Jde o dílo, které svého času patřilo k dobrému tónu mít přečtené.“ „Tento svazek ovlivnil ekonomické myšlení své doby.“ Jak praví klasik: „Z takového rozhovoru ‚od srdce‘ by se jeden zbláznil.“ Našinec si vzpomněl na blábolení maturantů o knihách, jež nečetli. Ing. Wolf zmíněná díla pravděpodobně četl, ale zbyla v něm z nich citovaná verbální drť.

André Maurois (1885-1967, na nedatovaném snímku): „Staří dávají dobré rady, protože už nemohou dávat špatné příklady.“ Foto: archiv devoir-de-philosophie.com

Poučení? „Staří dávají dobré rady, protože už nemohou dávat špatné příklady,“ pravil kdysi tak slavný francouzský spisovatel André Maurois. Zde tedy něco „nad zlato“: pamatujme si detaily, citace! Z Clauda Simona, z Miloše Formana, z Pavla Šruta, jinak se v nás usadí definiční poušť. Jaké citace? Jeden literární nobelista uzavřel předmluvu ke své nejlepší knize větou: „Znám některé docela pěkné.“