Další návrat do devadesátek. Druhý thriller Martina Müllera vsází na Ostravu a hvězdy

V Müllerově debutu Černá rusalka jsme se ocitli na počátku devadesátých let, a to v prostředí, v němž ještě nebylo jasné, co změna režimu přinese. V druhé autorově knize Vymahačka se pohybujeme především na konci roku 1994. Opět zde tedy máme devadesátky, jen charaktery už vykrystalizovaly a začíná být jasné, kdo byl vítězem a kdo poraženým revoluce.

Vítěz a poražené

Mezi vítěze patří Dorian Kozlovský, atraktivní muž s řeckými kořeny. V jeho firmě pracují jako vymahačky dvě dívky, Hanka a Anastázie. Anastázie, jež je Dorianovovu přítelkyní, jednoho dne z firmy zmizí. Pozornost šéfa se tedy přesune na Hanku. Vezme ji na výjezd do Jeseníků, kde má ukázat lokty a přimět neortodoxní obchodníky k uznání dluhu. To se jí povede a začne se před ní otevírat zářná budoucnost – či alespoň zářnější, než jakou si představovala do té doby. Potom se však věci zkomplikují a Dorian vymahačku přiměje, aby se s ním a s jeho ochrankou schovala v jeho tajném domě. Tam Hanka po většinu času pije. Její spotřeba alkoholu a frekvence kocovin je podivuhodná, z čehož lze usoudit, že na rozdíl od Doriana jeho podřízená z nových poměrů příliš netěží. Jejím snem je studovat astronomii, jenže místo toho utrácí poslední peníze za krabicové víno a z minulosti si táhne nejeden šrám.

To ostatně platí i pro Anastázii, která se s Hankou nepravidelně střídá v roli vypravěčky. Anastáziina linie se začne odvíjet několik měsíců před tou Hančinou a postupně ji dohání, až se nakonec obě linky protnou. Nesluší se tu ovšem prozrazovat jak. Postačí sdělit, že příběh má několik twistů, jimž napomáhá Hančin věčně podroušený stav. Dívka neustále pochybuje o tom, kdo hraje s ní, a kdo proti ní – a my si v mnoha momentech spolu s ní rovněž nejsme jistí, kdo je zlý, a kdo dobrý – a zda je dobrý vůbec někdo.

Příliš na sílu

Už první román Martina Müllera (* 1988) sázel na hutnou a temnou atmosféru. O to se autor evidentně snaží znovu. Jenomže tentokrát to působí mnohem víc na sílu, nepřirozeně. Viz třeba jak Hanka popisuje Ostravu: „Tady jsem jí přiznala, jak nenávidím tohle posrané město. Ne zasrané. Zasrané by bylo, kdyby někoho sralo. Aktivně. Jenže ono je pasivní. Brblá v hospodě nad pivem a hovno z toho. Lidi tu s komoušema zatočili, až když byl režim na padnutí. A stejně tu pak bolševik ve svobodných volbách dostal čtvrtinu hlasů. Svoboda se tu vyvažuje slevou na rohlíky.“

Podobně Dorian působí leckdy jako devadesátkový motivační řečník a la Marcus Revolta (což je i záměr, ale nemělo by se to přehánět): „Lidi se musí naučit stavět se k věcem čelem. Aby byli silní a aby tenhle stát fungoval. Za totáče mohli uspět i slabí sráči. Ale dneska? Kdo chce, ten se může mít dobře. Je to fér. Kdo nechce, ať si hnije na periferii, ale nikdo mu věčně nebude sypat milodary. Zaplatit dluh znamená řídit svůj život. Místo toho, aby ti ho řídili věřitelé nebo stát.“

Obálka druhé knihy Martina Müllera, repro: Paseka

V knize narazíme na akční pasáže přitažené za vlasy i na předvídatelnost některých situací. Rovněž jazyk je tentokrát poněkud toporný, třeba Hančina neustálá astronomická přirovnání jsou leckdy zbytečná a chtěná: „Koukat se do okenic zavřených obchodů a opuštěných bytů je jako dívat se na světla hvězd.“ Ani v nové knize si navíc autor ne úplně šťastně neporadil s dialogy. Zatímco v Černé rusalce dráždily spisovné koncovky v mluvě i těch postav, u nichž bychom je opravdu nečekali, zde zarazí situace, kdy si postavy v rozhovoru vysvětlují okolnosti příběhu, které se autorovi evidentně nepodařilo vtělit do samotného vyprávění.

Příběh Vymahačky ve výsledku opět nabízí atraktivní kulisy a témata, autorovi nelze upřít ambici tvořit zapamatovatelné postavy, ale oproti debutu sledujeme v nové Müllerově knize očividný kvalitativní pokles.