Další Shakespeare ve Spolku Kašpar: Diváku, s naším temným Learem si poraď sám!

K titulu připravený program nabízí pár slov k osvětlení backgroundu inscenace. Diváci mohli být během etap zkoušení přítomni takzvanému work in progress. Nejprve měli takovou možnost loni v únoru, kdy půdorys inscenace stál na samém počátku. V květnu bylo možné zúčastnit se zkoušek pro inscenování Krále Leara na open air jevištích v Kochánkách, na Kašperku a Vlksicích. Následovaly premiéry právě na venkovních scénách. A nyní se tedy proces uzavírá uvedením „pod střechou“, na domácím jevišti v Celetné ulici.  Mimochodem, jde o šestý shakespearovský titul, který Divadelní spolek Kašpar nastudoval.

Neobvyklý proces zkoušení může nabízet různé benefity i některá úskalí. Přidanou hodnotou určitě je čas trávený s textem a jeho zažívání na různých místech. Genius loci venkovních scén hraje svou úlohu, ovšem v black boxu kamenného divadla schází. Pokud se někomu z diváků podařilo být u všech pro veřejnost otevřených fází zkoušek, mohla to být zkušenost vzácná, a právě tento divák by nejlépe zhodnotil, jak se čas i různá místa obtiskují do pražské jevištní verze.

Tomáš Karger (uprostřed) jako Lear v inscenaci Krále Leara v pražském Divadle v Celetné, foto: Divadlo v Celetné – Alžběta Huclová

Já ji vidím následovně: Režisér Jakub Špalek se soustředí na funkčně zkrácený text a mizanscénu. Jeviště zůstává holé a nechává zaznít blankversu v překladu Milana Lukeše. Tento minimalistický přístup by měl ze své podstaty umožnit vyniknout kráse slova, koncentrovat pozornost na herecké partneření a jednání, dovolit si jít k postavám natěsno, poznat je a odkrývat jejich vnitřní světy i motivace. Zvolený přístup zároveň klade vysoké nároky na herecké výkony. Potenciál se tu však vytrácí proto, že Špalek sice hledá v postavách temnotu a ironii, ale spojení s námi samotnými i se současným světem ponechává na našem čtení – dívej se a poraď si s tím, jak můžeš a umíš…

Shakespearův jazyk citlivou hrou se slovy zcivilňuje Jan Jankovský jako Edmund. Odkrývá animální hrubost postavy, tvrdé jádro zlosyna. Hlas i pohyb v přetvářce a zvráceném šklebu obměkčuje, nachází v promluvách vtip. Podobně plastické kreace ztvárňuje Marek Pospíchal v trojroli Blázna, Oswalda a Francouzského krále; jeho promluvy mířené přímo na diváky jsou živé svým humorem.

Marek Pospíchal v inscenaci Krále Leara v pražském Divadle v Celetné, foto: Divadlo v Celetné – Alžběta Huclová

Ržání koní linoucí se z reproduktorů, kostýmy s nádechem středověké estetiky doplněné o moderní kousky nabízí dojem „klasicky” nastudovaného Shakespeara. Nejednomu divákovi může tohle vizuálně zvukové pojetí konvenovat. Ale jak jsem naznačila výše, mně osobně připadá koncepce Krále Leara z Celetné zmatečná, nedotažená, protože dramaturgicky v ní není jasně akcentováno téma. Jednodušeji řečeno: neplyne z ní, o čem, proč a právě teď se „to“ hraje.