Rapová jízda ve staré Felicii po cestách periferií aneb Dospívání v zapomenutém kraji

„Čekal jsem větší kouzlo,” říká jedna z postav inscenace Slučitelné díly královéhradeckého Klicperova divadla. Savo (Vojtěch Říha), Pazneht (Martin Klapil) a Kochy (Petr Kult) jsou kluci z učiliště. I přes dané okolnosti, jež určují jejich startovací čáru, doufají, že jim život ukáže něco parádního. Co by to mělo být? Může to být sex, drogy a rap, potvrzení a vyvrácení předsudků, kamarádství v partě, schopnost neztratit se ve svém teenagerovském světě, odvaha vzít směřování do vlastních rukou.

Cit a ne-cit

Autor dramatické předlohy – nazvané Slučitelné díly – a současně i její režisér Tomáš Ráliš (* 1997) tímto dvojím autorstvím připravil pro „Klicperák” už druhý titul; prvním byla inscenaci Vyhubyt.

Slučitelné díly jsou obrazem dospívání v zapomenutém kraji. Přestože je to pohled syrový a k postavám jde natěsno, vedením hereckého projevu i užitým jazykem se tvůrci nesnaží replikovat, dokumentovat realitu, nýbrž nabízejí autorský odstup. Prostředí kulturní periferie a s ní spojená sociální vrstva se funkčně i zábavně sbíhají v dominantním a jediném prvku scénografie – v automobilu značky Škoda Felicie. Herecká akce se odehrává uvnitř auta, na jeho kapotě, herci prolézají oknem. Zároveň je právě černý obchod s auty motivem k vraždě, jejíž pachatele se snaží odhalit vyšetřovatelka v podání Natálie Holíkové.

Štepánka Todorová a Petr Kult v inscenaci Klicperova divadla Slučitelné díly, foto: Klicperovo divadlo – Patrik Borecký

Důležitou roli v nahlédnutí hlavních hrdinů i jejich kontextu ztvárňuje Jiří Zapletal coby ředitel automobilky a otec Gity (Štěpánka Todorová). Zapletalovi se daří v projevu snoubit hrubost, přímočarost i jistou necitlivost postavy, tvrdou a mužskou sílu přitom obrušuje snaha nalézt společnou řeč s dcerou či svérázně vést své studenty ke kázni. Postava ředitele představuje potřebu rodinného zázemí, která se zrcadlí v osudu i charakteru Paznehta – u něho nedostatek citu umožnil vybujení agrese, znecitlivění, brutality. Je to omluva? Není. Může to být zdvihnutý ukazováček, vykřičník i otazník reagující na fenomén prostupující nejen mladou generací.

Gita a Savo, jak se to rýmuje

Jací tedy jsou ti kluci? Navenek přesně takoví, jaké bychom čekali: houpavá chůze, v nadsázce nabušená ramena, hrubý slovník; despekt k autoritám pramení spíše z absence vřelého obejmutí, než z dané povahy. Rapové songy umožňují nahlédnout vnitřní monology postav, přibližují osobní témata i kontext partičky. Hudebně nemohl být zvolen lepší žánr, a pro něj lepší tuzemští tvůrci, než Dan Kranich a Ivo Sedláček (čili duo P/\ST). Představitelka Gity Štěpánka Todorová jinak spolutvoří rapové duo Hihihahaholky a na jevišti to potvrzuje autentickým projevem. I výše jmenovaní herci úspěšně propojují text s hudbou a jevištním výrazem.

Tak pánové, jak to bylo?! Vojtěch Říha jako Savo, Martin Klapil coby Pazneht a vyšetřovatelka v podání Natálie Holíkové (vpravo) v inscenaci Klicperova divadla Slučitelné díly, foto: Klicperovo divadlo – Patrik Borecký

Gita se Savem by mohli působit jako nesourodý pár. Savo je průserář z učiliště a nos má profrčenej bílým práškem. Gita je přidrzlá holka z gymplu, ovšem morální kredit pro ni není prázdným souslovím. Jejich vztah odráží i jiné barvy, než jsou černá a bílá. Ztělesňují to, co konstatují rapové linky příběhu – předsudky byly, jsou a budou a rodí se ze zabydlených pravd. Ale neměly by zamezit poznání druhé strany. Dialogy Sava a Gity jsou šípem letícím na cílový adult svět. Oba herci vnáší do promluv i vztahování se jeden k druhému křehkost, nervozitu, vtip pramenící z trapnosti.

Slučitelné díly se k mladému publiku obracejí srozumitelným jazykem. Škoda jen, že tempo nakopnuté hladce se prolínajícími přechody v klipovité formě se někdy ne úplně nutně a funkčně zpomaluje; jednou je to dáno poetizací textu, jindy konáním vyšetřovatelky. Přesto jde o fresh inscenaci s dobře nasvícenými rezonujícími tématy.