V Dlouhé nenaplnili možnost otevřít důležité téma toxického patriarchátu

Karel (Jan Sklenář), Jitka (Magdalena Zimová) a jejich dcera Magda (v alt. Kristýna Jedličková) čekají návštěvu Karlovy sestry Evy (Klára Oltová) a jejího syna Huga (Miroslav Zavičár). Na rodinný oběd ale přichází kromě Evy a Huga také zesnulý otec Miloš v podobě kartonového panáka. Absurdní výchozí situace roztáčí kolotoč dalších absurdit, které se přes sebe vrší nevýslovnou rychlostí a odkrývají pravé tváře postav.

Scénograf Pavol Andraško zúžil šířku jeviště do malého pokoje – kuchyně, kde se odehrává rodinné setkání. Na malé ploše se tak koncentrují postavy, názory, vztahy. Vztahy, ve kterých jsme a zůstáváme, přestože nás dusí, svazují nebo jsou vyprázdněné. Scéna je obrazem samotných postav žijících ve stísněném světě bez možnosti svobodného plného nadechnutí. Na mezilidských vztazích vidíme krizi člověka v “bezpečí” domova i krizi ve společnosti.

Dcera a otec – Štěpánka Fingerhutová a Jan Sklenář v inscenaci Kartonový taťka pražského Divadla v Dlouhé, foto: Divadlo v Dlouhé – Martin Špelda

V závěru inscenace se scéna mechanicky otáčí vzhůru nohama a započne destrukci šílené rodinné grotesky. Demonstrovaná destrukce je nejen efektní, ale jasně artikuluje názor tvůrců. Ona zřetelnost ve výkladu v určitých scénách jinak spíše absentuje a nejvíce ji postrádám v posledním obraze. Kusy roztrhaného kartonu slepí Magda opětovně k sobě a animuje kartonového taťku. Na jeho/její popud se rodina upokojí a usedá ke stolu, vrací se do zajetých kolejí. Zprávou tedy je, že potřebujeme pevné muže/vůdce, abychom nežili v onom chaosu? Nebo, že právě ženy mají vzít patriarchát do vlastních rukou a v nich je ona naděje? A nebo, že ať už to bude tak či onak, vrátíme se vždy do nefunkční minulosti, protože nejsme schopni progresu?

Kvalitní předloha předkládá možnost dotknout se přes počínání postav, dialogy, názorové střety rozpolcenosti mezi konzervativními a liberálními názory. Vyzdvihnout problematiku patriarchátu jako všudypřítomné hybné síly deformující jedince i zdravou společnost. Tato možnost se ale rozplývá ve vedení hereckého výrazu, sázce na mělký vtip.

Kristýna Jedličková v inscenaci Kartonový taťka pražského Divadla v Dlouhé, foto: Divadlo v Dlouhé – Martin Špelda

Hlas, dikce, gesto, celkové tělové i vnitřní nastavení herců je v křečovitě hyperbolizovaném gestu od první scény. Nejen že toto nastavení nedovoluje hru s temporytmem a inscenace už od počátku ztrácí možnost postupně gradovat, ale politicko – společenský apel zůstává schovaný v textu a scénické řešení jej degraduje v přepjatém a jednoduchém humoru. Herci naplňují tuto cestu energicky, v nadsazeném projevu nepolevují. Pochybnosti tedy vyvěrají z celkového pojetí inscenace, nikoliv z jejího hereckého naplnění.

Možná má být  zvolené režijní vedení snahou vyhovět širokému diváctvu svou přístupností. Jsou ale prvoplánové vtipy, zvýraznění vulgarismů a lascivnosti to, co divák ocení? A pokud předpokládáme že ano, nebylo by ušlechtilé kultivovat se chytrým humorem, především pokud je to cesta k akcentování důležitého tématu rozkolísávající společenskou harmonii?