Honeck, Mutter a Ferrández rozehráli s Českou filharmonií Brahmsovu hudbu do nejvyšších sfér

Pravidelný host České filharmonie, rakouský dirigent Manfred Honeck, byl u pultíku prvního českého orchestru k vidění docela nedávno – na letošním novoročním koncertu, sestaveném a provedeném v odlehčeném duchu a uvedeném také na ČT artu. Tentokrát je program tří večerů (12. až 14. ledna) daleko zatíženější a vážnější, dá-li se to tak říct. Tvoří jej Larghetto pro orchestr soudobého skladatele Jamese MacMillana, Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, op. 102 Johanesse Brahmse a Symfonická rapsodie z opery Elektra, op. 58 Richarda Strausse. Jako sólisté se představují Anne-Sophie Mutter a Pablo Ferrández.

Než došlo na jeden z proklamovaných vrcholů stávající koncertní sezóny v podání obou právě jmenovaných sólistů, zazněla patnáctiminutová kompozice Larghetto pro orchestr, původně objednaná k desetiletému výročí Honeckova působení u Pittsburghského symfonického orchestru. Skladba byla opravdovým překvapením.

Skotský skladatel a dirigent James MacMillan (* 1959) vytvořil Larghetto pro orchestr úpravou staršího díla Miserere pro sbor a capella. Kontemplativní skladba nadále zachovává prosební charakter, hlavně díky teskným smyčcům či dřevěným nástrojům, což jí dodává takřka mahlerovský nádech. Jako celek se však posouvá od tragiky k optimismu a přináší zvláštní druh útěchy a naděje, tak potřebné v dnešní době. Orchestr, který je v perfektní formě, kompozici interpretoval v komorním zvuku a bez přílišného patosu. Honeck, pro něhož je skladba jistě osobní záležitostí, od počátku modeloval smyčce k niternému výrazu; pokud je něco, co se Honeckovi bezezbytku daří, tak přimět orchestr k dosažení podmanivého zvuku. Výsledný dojem byl spíše intimní povahy. Skladba Larghetto pro orchestr je jednou z těch, které na „první dobrou“ nejspíš neoceníte tak, jako po opětovném poslechu. Potom se k ní nemůžete nevracet.

Druhá položka, Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, op. 102, byla hightlightem večera. Soustředěné publikum vyslechlo kompozici v podání Anne-Sophie Mutter, která k sobě přizvala mladého španělského violoncellistu Pabla Ferrándeze, mimo jiné vítěze Mezinárodní soutěže Petra Iljiče Čajkovského a stipendistu nadace, kterou Mutter založila. Pověstný perfekcionismus sólistky získává v Brahmsovi jasné obrysy: byla to technicky výborná hra, plná pečlivě využívaného vibrata a bohatého, pro houslistku příznačného zvuku. Mutter je mistryní velkých forem, ale také sofistikované provokace, jak ukazují některé nahrávky Brahmsovy tvorby, například ta s Kurtem Masurem. Pražský koncert nabídl hlavně komplexní, elegantní zážitek, plný srdceryvných frází a bohatě využívané lyriky. Skladba místy doslova zpívala. K vyznění bezpochyby podstatně přispěl Pablo Ferrández – představil sugestivní, energickou a příjemně uvolněnou hru.

Oba sólisté navíc intenzivně komunikovali s orchestrem. Koncert díky tomu nabídl řadu mimořádných míst, například zeširoka podanou kadenci obou sólistů v počátku první věty, zahranou s úžasným nasazením, či charakteristické andante, naplněné hřejivým tónem violoncella s melancholickým zvukem houslí. Tón za tónem, fráze za frází poukazovaly na mimořádné hudební spojení těchto dvou osobností. Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, op. 102 předložily s opravdovou vášní, za což je auditorium odměnilo dlouhotrvajícím potleskem.

Závěr patřil hudbě, s níž Manfred Honeck slaví úspěchy na mezinárodním poli. Straussova opera z roku 1909 Elektra zde byla uvedena coby rapsodie, do níž ji v roce 2016 Honeck upravil společně s českým pianistou a skladatelem Tomášem Illeem. Ačkoliv jsou lidské hlasy a stopadesátičlenný orchestr, pro něž je opera napsána, vystřídány standardním pozdně romantickým symfonickým tělesem, vydatný zvuk, charakteristický pro Strausse, zůstává. Honeck s Českou filharmonií tuto úpravu zahráli jako opulentní, vyextrahovaný kus, postavený na hutném zvuku. Dirigent vedl hráče směrem ke krajnosti, a Strauss tak byl intenzivním a efektním vyvrcholením celého mimořádného večera.