Kniha o tom, kterak sport už dávno ztratil jak nevinnost, tak apolitičnost
Vysokoškolský pedagog Jan Děkanovský se dlouhodobě orientuje na průzkum sportu coby společenského fenoménu. Autorovým nejnovějším publikačním příspěvkem je kniha Rivalové, zázraky i podrazy s podtitulem Filmové obrazy sportu.
Jan Děkanovský (* 1968) přiblížil před čtrnácti lety sociologické aspekty prolnutí sportu do (zejména elektronických) médií v knize Sport, média a mýty. A cíleně sleduje zobrazování sportu v hraných i dokumentárních filmech. Zasvětil tomu disertační práci Sport ve filmu jako kulturní fenomén (2014). Svá zjištění k tomu také průběžně zveřejňoval v odborném tisku (zejména v časopisu Dějiny a současnost), takže má nabráno pořádné množství materiálu. Stejně jako dizertaci, tak i nynější knihu Rivalové, zázraky i podrazy rozčlenil do pěti kapitol a v zásadě ponechal i původní označení z univerzitní práce.
Opatrně s tou karnevalovostí!
Pisatel nejprve čtenáře seznamuje se svým metodologickým rámcem. Ozřejmuje, co hodlá zkoumat, vznáší otázku, zda se jedná o sport ve filmu nebo o sportovní film (už v dizertaci se rozhodl pro první termín, aby se vyhnul vysvětlování žánrových specifik). Rovněž vypočítává, kterými teoretickým koncepty se inspiroval. Každopádně chce čtenáře přesvědčit, že se seznámil s relevantními názory na danou problematiku, tedy aspoň s těmi dostupnými – ať již vyšly v českém překladu nebo jsou sehnatelné v anglickém, ojediněle německém originálu.
Poté Děkanovský vytyčuje sport jako hru a dovolává se přitom známého konceptu karnevalu, který vytvořil ruský literární vědec a kulturní teoretik Michail Bachtin. Ten jej ovšem vztáhl na středověké či raně novověké zábavy. A v „použití“ Bachtina pro dnešní časy tkví háček: Slavnost jako karneval totiž prožívali ti, kteří se jí účastnili. Neboť za ideálního stavu se žádní přihlížející nevyskytovali – těmi mohli být nanejvýš cizí pozorovatelé, kteří pak zanechávali jednou okouzlená, jindy pohoršená svědectví. Vztaženo ke sportu by tudíž karnevalovost počínání měli pociťovat především hráči, nikoli publikum, navíc rozdělené tím, komu fandí. Obdobně by pak totiž koncept karnevalu bylo možné přisoudit i politickým demonstracím nebo jakémukoli kolektivnímu vystoupení, kdy jedinec, byť sám o sobě třeba i soudný, se stává jakoby bezmyšlenkovou součástí davu (uhranutě s ním splývá). S bachtinovskou karnevalostí by se tudíž mělo zacházet velmi opatrně.
Chris Hemsworth a Daniel Brühl ve filmu Rivalové (2013). Jan Děkanovský o něm píše, že zachycuje „skutečný příběh soupeření dvou jezdců automobilové formule 1 v roce 1976 – Nikiho Laudy a Jamese Hunta. Historie této sezony skýtá nepochybně pozoruhodné příběhy, tvůrci filmu si ale řadu skutečností přizpůsobili tak, aby příběh vyzníval v souladu s jejich záměrem“, foto: Universal PicturesZástupce vedoucí Katedry mediálních studií na Metropolitní univerzitě Praha zmíní i násilí spojené s fanouškovstvím. Zejména fotbalové rváče vypodobnila řada filmů včetně českého Proč? (1987), u něhož pisatel zaznamenává zajímavou okolnost: Ačkoli výpověď byla dozajista zamýšlena jako kritická a odsuzující násilnosti, stále prý náleží mezi „kultovní díla“ sportovní chuligánské subkultury (podle anglického slova hooligans), vyznávající násilí jako přijatelný způsob komunikace. Avšak různě ritualizované či jinak omezené projevy násilí pronikají i do „tělesně kontaktních“ sportů s nejčastěji dvěma aktéry – do boxu, wrestlingu apod. Je zajímavé, že Děkanovský se probírá zpodobněními sportu ponejvíce vážným, a nikoli také komediálním uchopením (jak je rozvinula zejména němá groteska včetně Chaplina).
Riefenstahlová versus Forman
Třetí kapitola přibližuje, jak se film zmocňuje sportovní látky, jaké narativní vzorce uplatňuje, když ukazuje kolektivní sporty, nebo naopak sporty individuální. Všímá si, jak jsou filmy o sportu konstruovány, jak pracují s klišé nebo dokonce s mýtotvornými postupy, ať si je tvůrci uvědomují, či nikoli. Právě „mýtu“ a „realitě“ – zpravidla uzavřeným v určitém ideologickém rámci – se věnují poslední dvě kapitoly, podle mého názoru nejdůležitější. Uvědomíme si, že navzdory všemožným rozdílům vykazují americké a sovětské (ruské) filmy o sportu mnohé podobnosti – jsou stejně pompézní, konfrontačně vlastenecké a opřené o úžasné přednosti a nezbytné vítězství „naší“ strany. Velice podnětné je srovnávací zamyšlení nad dvěma slavnými dokumentárními díly – jedním je nacistická Olympia (1938) Leni Riefenstahlové, druhým povídkový americko-západoněmecký snímek Viděno osmi (1973). V obou případech se Děkanovský zaměřil na sekvenci desetiboje.
Plakát k filmu Viděno osmi, pro nějž epizodu o desetiboji natočil Miloš Forman, zdroj: IMBD
Riefenstahlová zvolila v Olympii manipulativní, ideologicky podbarvený přístup, když nechala toto sportovní klání znovu zopakovat jen pro potřeby kamery (ovšem rekonstrukce skutečné události nebyla v meziválečném dokumentu ani později považována za regulérní řešení pro případ, že záznam události nebylo z nejrůznějších příčin včetně technických možné pořídit). Ve Viděno osmi (míněno osmi různými režijními pohledy) natočil desetibojařskou epizodu Miloš Forman. Pojednal ji coby ironizující koláž průhledů nejen na sportovce, nýbrž i na rozhodčí, funkcionáře a podobně. Významotvornou roli tu navíc zaujímala i hudba, zpravidla použitá v kontrastu s děním na plátně. Forman relativizoval úspěch a prohru. Děkanovský jeho pojetí charakterizoval takto: „Mezi zmučenými těly sportovců není nikdo schopen rozeznat vítěze od poražených.“
Německá režisérka Leni Riefenstahlová při natáčení snímku Olympia, zdroj: IMBD
Pražský akademik je dopodrobna obeznámen se zvoleným tématem, o tom nelze pochybovat. Avšak pochybovat lze o koncepci knihy v tom směru, že podstata dizertační práce v ní přetrvává. Pisatel dává najevo, co všechno prostudoval, z valné části se opírá o spleť citací a tvrzení převzatých odjinud, jako kdyby se ostýchal sdělit vlastní názory a postoje – což by mě jako čtenáře zajímalo nejvíc. Sebe jakožto diváka Jan Děkanovský zkrátka potlačil. Pokud připojuje vlastní komentáře, vesměs běží o popisy syžetu či užitého tvaru.
Přesto odvedl záslužnou práci. Vypracoval vlastně první ucelený tuzemský vhled do filmového obrazu sportovních klání, byť některé důležité snímky mu unikly, třeba stalinistická oslava Zátopkových úspěchů v (pseudo)dokumentu Jeden ze štafety (1952) – tam je Zátopek prezentován (a sám se tak rovněž prezentuje) coby dělník sportu, jenž za své úspěchy vděčí dělnické třídě. Autorovu pečlivost dokládají i správné české názvy zahraničních filmů, pokud se u nás promítaly, i když drobné chyby se tu objevit dají: Kupříkladu sovětský dokument O sport, ty – mir! (1980), odvolávající se na úvodní slova de Coubertinovy básně, se u nás uváděl pod názvem Moskevská olympiáda.
Publikaci Rivalové, zázraky i podrazy je možné číst jak skrze teoretické uchopení a rozvrstvení daného tématu, tak skrze přiblížení jednotlivých filmů.
Obálka druhé knihy o sportu od Jana Děkanovského, repro: Dokořán
Jan Děkanovský: Rivalové, zázraky i podrazy. Filmové obrazy sportu
Dokořán, Praha 2022, 216 stran, doporučená cena 298 korun.