Labyrint chorobné fascinace. Horor Backrooms zdařile vpouští creepypastu na velké plátno

Chceme-li pochopit film Backrooms, vyplatí se mít přehled v tom, z čeho vlastně vychází. Internetový fenomén Backrooms patří mezi takzvané creepypasty, což jsou v podstatě hororové virály, jakési internetové obdoby městských legend, jejichž mytologie se tvoří spontánně ve fanouškovských skupinách na internetových kanálech. Podobně jako druhá nejslavnější creepypasta, zvaná Slender Man, tak i Backrooms začaly v podstatě jako jeden jediný obrázek. Základem se stala fotografie jakéhosi interiéru, která byla v roce 2019 anonymně umístěna na diskusní fórum 4chan jako příspěvek do chatroomu na téma „zneklidňující obrazy, které působí mimózně“. Autor postu připojil k fotce krátký komentář, v němž napsal, že jde o alternativní dimenzi, která má podobu nekonečného labyrintu podivných místností, v níž řádí monstra. Z tohoto podnětu vyrostlo ohromné množství článků, povídek i nezávislých počítačových her a youtubových krátkých snímků, které základní myšlenku rozvíjejí.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Mezi ně patří i tvorba Kanea Parsonse (* 2005), který ve svých šestnácti letech začal natáčet a na internetu publikovat videa z prostředí Backrooms pod účtem Kane Pixels. Není přitom jediným teenagerem, který se věnoval webovým videosériím odvozeným od creepypast. Už od konce nultých let tvůrci, jimž ještě nebylo dvacet, umisťují na YouTube strašidelné krátké série ze světů creepypast, kterým se někdy říká „analogové horory“, protože často mají podobu falešných mystifikačních videonahrávek pořízených samotnými postavami. Ovšem Parsonsovi se povedlo být v pravou chvíli na pravém místě – dnes již proslulá produkční společnost A24 ho oslovila s projektem „profesionálního“ filmu o Backrooms natočeného pro velké plátno. 

Co jsou tedy filmoví Backrooms vlastně zač? – Když se vrátíme k podobnosti s Minecraft filmem, dá se říct, že jakýmsi jeho zlověstným dvojníkem. Minecraft je videohra, kdežto Backrooms pouhý virál, ale obojí nás zavádí do jiných dimenzí s vlastními pravidly; v podstatě jsou to hřiště pro rozvíjení kreativity jejich „návštěvníků“. Z minecraftových kostiček lze vyrobit ledacos, a stejně tak do členitého bludiště Backrooms mohou tvůrci konkrétních povídek či filmů vložit cokoli. V obou světech navíc platí základní estetická pravidla – svět Minecraftu je hranatý, Backrooms mají podobu vycházející z kancelářských místností, prodejních hal či hotelových chodeb (i když se tu dají najít i bazény, školní chodby, pokojíky a podobně). U příběhů z Backrooms je navíc důležité ještě jedno pravidlo: nikdo neví, odkud se tyto prostory vzaly a co jsou přesně zač. Konkrétní příběhy tento labyrint popisují, ale nevysvětlují, protože tím by se porušila jeho tajuplnost, která podněcuje fascinovanou zvědavost celé komunity zajímající se o creepypasty. Záhada musí zůstat záhadou.

Chiwetel Ejiofor coby rozvedený prodavač nábytku, který v suterénu svého obchodu objeví vchod do Backrooms a začne být podzemním labyrintem čím dál víc pohlcován, foto: © A24

Existují jen v myslích lidí…

Je dobře, že filmové Backrooms tohle pravidlo dodržují. Parsons pojal bezmála dvouhodinový snímek coby kompromis mezi duchem internetových creepypast a současnými filmovými horory. Vznikl tvar sice přiznaně hybridní, nicméně dávající smysl i jako celek. Původní Parsonsova webová série videí sestávala právě z příspěvků, jež působí jako archivní materiály – nahrávky videokamery, interní informační videa, záznamy televizní zprávy nebo jen série fotografií s nahraným komentářem. Není tu žádná ústřední postava, ale vše se točí kolem fiktivního výzkumného institutu, který studuje fenomén Backrooms.

Příběh filmu je vlastně jakýsi spin off oné rané webové série, protože institut se tu také objevuje, ovšem pouze ve vedlejší dějové linii. Hlavní vyprávěcí linka pojednává o rozvedeném prodavači nábytku, který v suterénu svého obchodu objeví vchod do Backrooms a začne být podzemním labyrintem čím dál víc pohlcován. Mezi vedlejší postavy patří jeho terapeutka a ze zápletky vyplyne, že Backrooms jistý způsobem manifestují mužovy vzpomínky, ovšem v pokřivené monstrózní formě. Tím film naskočí na stále oblíbenou, ale už poněkud nadužívanou figuru psychologického hororu, kde monstra jsou ztělesněním niterných úzkostí postav.

Zároveň režisér ponechal fenoménu Backrooms jejich v jádru metafyzickou tajemnost – labyrint pořád zůstává čímsi cizím, co se zásadně míjí s našimi myšlenkovými pochody, trochu na způsob živoucí planety Solaris ve stejnojmenném románu Stanisława Lema. Hybridní je i samotné vyprávění, které střídá perspektivu dvou ústředních postav, z nichž žádná neprojde klasickým dramaturgickým obloukem, a film záměrně končí otazníkem. Postava vědce, jenž na konci filmu úpěnlivě prosí jinou postavu, aby mu vyprávěla o své zkušenosti z Backrooms, protože se chce dozvědět alespoň něco navíc, přesně odpovídá podstatě celého internetového fenoménu. Backrooms de facto existují jen v myslích lidí, kteří o nich tvoří fikce na internetu. Každý z nich si do tohoto prostoru promítá něco ze sebe. A každý čtenář či divák těchto příspěvků do kolektivní mytologie se nachází v pozici zvědavého vědce z filmu – chorobně touží po tom, dozvědět se o labyrintu něco víc.

Renate Reinsve v hororu Backrooms, foto: © A24

Přízraky z VHSek či hotelových chodeb

Je svým způsobem paradoxní, že z internetových fór vzešlé creepypasty a Backrooms jsou napojené na dva estetické fenomény, jimiž v posledních dekádách žily především intelektuální kruhy. A filmové Backrooms chytře odkazují na oba z nich. Jedním z oněch fenoménů je hauntologie, což je jakási odvrácená strana nostalgie, založená na evokování přízračných pocitů ze starých médií jako jsou VHS či analogové televizní vysílání. Právě z tohoto důvodu je děj filmu zasazen kamsi do osmdesátých či devadesátých let, která v ději jinak nehrají podstatnou roli, avšak postavy tu čas od času mohou sledovat staré televizní vysílání, a dokonce celou jednu sekvenci filmu nahrávat na VHS kameru.

Druhým intelektuálním trendem spojeným s Backrooms jsou takzvané liminální prostory, tedy „přechodová“ místa, jež rovněž působí zneklidňujícím dojmem, pokud se zbaví svého smyslu v širším kontextu – hotelové chodby, přechodová místa v supermarketech, prázdné čekárny, opuštěná hřiště a tak dále. Labyrint Backrooms ve filmu i v původních videích přesně naplňuje liminální estetiku. Snímek také nenápadně podporuje intenzitu těchto míst tím, že kamera často používá objektivy s krátkou ohniskovou vzdáleností, která zdůrazňuje hloubku prostoru a „prodlužuje“ vzdálenost mezi předměty na plátně.

Podle dosavadních řádků se může zdát, že s filmem Backrooms se creepypasty konečně dostávají do žánrového mainstreamu. Ve skutečnosti už řadu let plíživě ovlivňují estetiku současného hororu a jejich vliv je znát i v dílech, jež na ně přímo neodkazují – jako jsou třeba filmy Úsměv nebo Světlo v bedně, nemluvě o výstředním indie hororu Skinamarink. Přímo z konkrétních creepypast těžil už seriál Channel Zero, který byl sice povedený, ale nevzbudil větší pozornost a z internetových fenoménů si bral jen náměty pro klasicky vyprávěné příběhy. Teprve s Backrooms se však podařilo široké veřejnosti naplno představit creepypastu jako určitou hororovou scénu. Na rozdíl od celkově zpackané filmové verze Slender Mana z roku 2018 se totiž nesnaží své kořeny potlačit, nýbrž se k nim hrdě a naplno hlásí.

Plakát k filmu, zdroj: Vertical Entertainment